Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1475/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 3
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sprave... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
odůvodnění
trestný čin/příprava/pokus
trestní stíhání/zahájení
vazba/důvody
vazba/vzetí do vazby
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1475.10.1
Datum podání20.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.b, § 158d odst.2, § 158d písm.6

40/2009 Sb., § 21 odst.1, § 209 odst.1, § 209 odst.4 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1475/10 ze dne 24. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 24. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem Spálená 21, 110 00 Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2010 sp. zn. Nt 909/2010 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 44 To 210/2010, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 2 a 5 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími mělo rovněž dojít k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu, bylo usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV ze dne 19. 3. 2010 ČTS: OKFK-61/TČ-2010-200206 zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkovou podstatu uvedeného trestného činu měl stěžovatel (zkráceně řečeno) naplnit tím, že v období od 20. 2. 2010 do 18. 3. 2010 vyvolal několik jednání s poškozeným Z. Š., majitelem společnosti Palmerston, s. r. o., při nichž způsobem v citovaném usnesení podrobně popsaným předstíral, že jej posílá osoba z Úřadu Městské části Praha 3, s tím, že poškozenému nabídl, že za úplatek 3.000.000,- Kč je schopen ovlivnit rozhodnutí odboru výstavby Úřadu Městské části Praha 3 a zařídit prodloužení užívání dočasné stavby, kterou má společnost Palmerston v nájmu, přičemž stěžovatel na výkon úřední osoby neměl ve skutečnosti žádný vliv.

V záhlaví označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2010 rozhodnuto tak, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) tr. řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2010 jako nedůvodná dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Navzdory svým opakovaným žádostem o propuštění na svobodu byl stěžovatel na základě dalších rozhodnutí obecných soudů ve vazbě ponechán až do 14. 9. 2010, kdy byla vazba nahrazena zárukou ve výši 3,000.000,- Kč. Následně byla státním zástupcem na stěžovatele podána u příslušného soudu obžaloba pro pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

V ústavní stížnosti a v dalších přípisech, jimž své podání posléze doplnil, stěžovatel především poukazoval na stručnost a údajné nedostatky v odůvodnění napadených rozhodnutí, pokud jde o uplatněné důvody vazby útěkové a koluzní. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí obecných soudů nejsou - v rozporu s požadavky trestního řádu - dostatečně konkrétní, zejména pokud jde o skutečnosti týkající se jeho cest do afrických zemí, kam by se, dle závěrů obecných soudů, mohl uchýlit a trestnímu stíhání se vyhýbat. Stěžovatel poukazuje na to, že v trestním spise absentuje záznam telekomunikačního provozu na mobilním telefonu stěžovatele, opatřený na základě příkazu soudu vydaného dle ust. § 88 odst. 1, 2 tr. řádu, na nějž však obvodní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje. V další části své argumentace stěžovatel zdůraznil, že uvalení vazby předcházela žádost obhájce o nahlédnutí do spisu, která však byla bez náležitých důvodů odmítnuta, resp. obhájci stěžovatele bylo odepřeno seznámit se s celým vyšetřovacím spisem, na jehož základě obecný soud o vazbě rozhodoval. Tím došlo k porušení zásady kontradiktornosti soudního řízení. V uvedených pochybeních stěžovatel spatřuje porušení svého práva na osobní svobodu a současně svých základních práv na obhajobu a spravedlivý proces.

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k projednávanému návrhu. Tato vyjádření byla stručná a pouze odkazovala na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto považoval za nadbytečné zasílat tato vyjádření stěžovateli k replice. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spisy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 0 Nt 909/2010, 0 Nt 1309/2010, 0 Nt 1311/2010, 0 Nt 1312/2010.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby na obviněného v trestním řízení spadá v zásadě do výlučné pravomoci obecných soudů; do příslušných úvah ohledně existence vazebních důvodů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, nejnověji viz např. závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3426/10 či IV. ÚS 3446/10; všechna rozhodnutí jsou dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS). O takový případ však v projednávané věci nejde.

Námitkám stěžovatele ohledně použitelnosti některých důkazů, zejména telekomunikačních záznamů a záznamů o podaných vysvětleních, nelze v celkovém kontextu důkazů (konkrétněji: informací o stěžovateli, z nichž obecné soudy při rozhodování o vazbě vycházely) přiznat relevanci ústavněprávního rázu. V okamžiku rozhodování o vazbě nelze považovat za porušení základních práv, pocházejí-li některé poznatky o obviněném, na něž soud ve svých úvahách odkazuje, z tzv. vysvětlení ve smyslu § 158 odst. 5 tr. řádu. V projednávané věci dále Městský soud v Praze uvedl na pravou míru omyl soudu prvého stupně s tím, že příslušné poznatky, významné z hlediska vzetí stěžovatele do vazby, byly získány postupem dle § 158d odst. 2, odst. 6 tr. řádu a nikoli odposlechem ve smyslu § 88 odst. 1, odst. 2 tr. řádu.

Ve světle okolností, jež se podávají ze spisového materiálu, nelze dovodit, že by se obecné soudy při aplikaci norem jednoduchého práva dopustily zjevných pochybení, jež by musely vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Obecné soudy v projednávané věci poukázaly na vysokou závažnost trestné činnosti, pro niž je stěžovatel stíhán. Pro závěr o nezbytnosti tzv. vazby útěkové dle § 67 písm. a) tr. řádu obecné soudy vycházely z poznatků policie o tom, že stěžovatel velmi často cestuje do bližší i vzdálené ciziny (státy EU, Izrael, Ukrajina, USA, Malajsie, Tunis, Kongo), zatímco v České republice se zdržuje spíše jen přechodně. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je nerozhodné, zda se v případě vzdálených afrických zemí jednalo o Jižní Afriku a Sierru Leone, jak uvádějí obecné soudy, či o Kongo, Egypt nebo Tunis, o nichž se zmiňuje stěžovatel. Stejně tak není rozhodné, zda stěžovatel tyto cesty označuje za služební, v rámci podnikání či jako dovolené.

Pro posouzení ústavní konformity napadených rozhodnutí je podstatný logicky a srozumitelně odůvodněný závěr obecných soudů v napadených rozhodnutích o vyšší míře pravděpodobnosti, že se stěžovatel vycestováním do ciziny bude snažit trestnímu stíhání vyhýbat. Obecné soudy poukázaly na to, že stěžovatel má díky svým bohatým osobním a podnikatelským kontaktům vytvořeno v zahraničí rozsáhlejší zázemí, přičemž v České republice čelí závažným a opodstatněným obviněním a hrozbě vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Z mezí spravedlivého procesu se dle názoru Ústavního soudu nevymykají ani úvahy obecných soudů týkající se vazby koluzní, odkazující na dosud nevyslechnuté svědky.

Ústavnímu soudu nezbývá než opětovně zdůraznit, že na odůvodněnost vazebních rozhodnutí i rozhodnutí o dalších zajišťovacích institutech dle trestního řádu nelze vznášet přemrštěné nároky v okamžiku, kdy věc je teprve ve stadiu vyšetřování a dílčí skutková zjištění se mohou upřesňovat a měnit.

Ve vztahu k předmětu ústavní stížnosti, jež primárně směřuje proti vazebním rozhodnutím, nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné ani ty námitky stěžovatele, jež se týkají odmítnutí nahlédnutí do části vyšetřovacího spisu. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě vyjadřuje jen nesouhlas s tím, že ze strany policejního orgánu bylo uvedeným způsobem ze závažných důvodů, s ohledem na dosud nevyslechnuté svědky, postupováno. Princip kontradiktornosti, jehož se stěžovatel dovolává, se však v trestním řízení neuplatňuje neomezeně a možnost odmítnutí zpřístupnit spisový materiál obhajobě trestní řád v ust. § 65 odst. 2 výslovně připouští. V projednávané věci nelze z námitek stěžovatele ani z dalšího spisového materiálu dovodit, že by nezpřístupnění některých částí spisu stěžovateli, resp. jeho obhájci znemožnilo hájit se vzneseným obviněním a polemizovat s vazebními důvody (srov. i protokol o výslechu stěžovatele u Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 3. 2010).

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru