Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1474/10 #2Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestní odpovědnost
Skutková podstata trestného činu
pohledávka
směnky, šeky
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1474.10.2
Datum podání20.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 256 odst.1 písm.a, § 256 odst.2, § 256 odst.3, § 89 odst.1

141/1961 Sb., § 256, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1474/10 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. října 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavních stížností stěžovatelek 1. D. S. a 2. N. H., obou zastoupených JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem v Brně, Kobližná 19, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. 7 To 58/2009 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1255/2009, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 19. 5. 2010, zaevidovanou pod sp. zn. III. ÚS 1474/10, stěžovatelka D. S. (dále též jen "první stěžovatelka") napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to z důvodu porušení jejích práv garantovaných a zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní stížností ze stejného dne, jež byla zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 1466/10, stěžovatelka N. H. (dále též jen "druhá stěžovatelka") rovněž napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž namítala porušení stejných práv jako první stěžovatelka.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 1474/10, II. ÚS 1466/10 byly obě tyto věci spojeny ke společnému řízení s tím, že budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 1474/10.

Jak patrno z ústavních stížností a jejich příloh, rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 6. 10. 2008 č. j. 91 T 157/2006-1664 byla stěžovatelka D. S. uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákona (dále jen "tr. z.") a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3,5 roku, přičemž uvedené stěžovatelce bylo podle § 59 odst. 2 tr. z. uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila, a aby podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") nahradila poškozenému L. S. škodu ve výši 1 800 000 Kč; stěžovatelka N. H. pak byla uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. z. "formou účastenství pomoci" dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. z. a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 2,5 roku.

Z podnětu státního zástupce Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek městského soudu rozsudkem napadeným touto ústavní stížností zrušil, načež za splnění podmínek § 259 odst. 3 a 4 tr. ř. uznal první stěžovatelku vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. z. a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku; současně jí uložil, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobila, a také jí stanovil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozenému L. S. škodu ve výši 1 800 000 Kč; jde-li o druhou stěžovatelku, tu uznal krajský soud vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. z., účastenstvím ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. z., a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon odložil na zkušení dobu 2,5 roku. Současně krajský soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání stěžovatelek. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelky napadly dovoláním, které však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka D. S. uvádí, že po celé řízení namítala nedostatky, které provázely její trestní stíhání, přičemž odkazuje ve všech podstatných argumentech na svou závěrečnou řeč, odvolání i dovolání. Obecné soudy prý však na její námitky nijak nereagovaly. Dále se tato stěžovatelka zaměřila na podstatu své ústavní stížnosti - klíčovými měly být otázky, zda z její strany mohlo dojít ke spáchání trestného činu poškozování věřitele, resp. zda byly naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Tuto otázku zodpovídá stěžovatelka negativně, protože prý zcela chybí objekt trestného činu, tedy poškozený věřitel. L. S. totiž nelze považovat za věřitele, protože jeho pohledávka byla předmětem soudního řízení a až s výsledkem tohoto řízení mohlo být postaveno na jisto, zda skutečně je věřitelem nějaké pohledávky. Pohledávku neuhradila, protože byla sporná, byla předmětem soudního řízení a to skončilo jeho zastavením. Nesouhlasí s městským a ani krajským soudem, že jí bylo zřejmé, že nároky poškozeného jsou oprávněné a že soudní řízení bylo vedeno účelově, neboť by s ohledem na jeho povahu (šlo o řízení směnečné) netrvalo sedm let a příslušný soud by nekonstatoval, že pokud by se nejednalo o směnečnou věc, uplatněnému nároku by nevyhověl. Nesouhlasí ani s tím, že by se jednalo o pohledávku splatnou, neboť formálně sice nastala splatnost směnek, ovšem za situace, kdy pohledávka byla sporná a stala se předmětem soudního sporu, je třeba okamžik splatnosti "posunout" až na okamžik přiznání pohledávky v rámci soudního řízení. Navíc poškozený nemohl být věřitelem pohledávky ve výši 3 775 000 Kč, protože se jednalo o tři (sporné) směnky, z nichž ale jen dvě byly poškozeným žalovány. Směnka na 2 miliony korun se nestala předmětem soudního řízení pro její nevymahatelnost, kromě toho se jednalo o promlčený nárok. Soudu toto ovšem nebránilo "v přesvědčení", že tato pohledávka je důvodná. Pochybení se měl dopustit i dovolací soud, který se s promlčením směnečné pohledávky v podstatě nevypořádal, jen podrobně provedl rozbor promlčení nároku na náhradu škody s tím, že nárok na náhradu škody promlčen není. Dle stěžovatelky však co do uvedené částky nemohlo dojít vůbec k poškozování věřitele. Dále stěžovatelka uvádí, že k poškozování věřitele nedošlo z toho důvodu, že poté, co bylo pravomocně směnečné řízení skončeno s tím, že má pohledávku poškozenému uhradit, tak dobrovolně činí a v dohledné době bude pohledávka zcela uhrazena. Navíc v době, kdy mělo dojít k poškozování věřitele, podnikala jako fyzická osoba a v rámci podnikatelské činnosti prováděla mnoho plateb na nesporné závazky. Dále nemůže být naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, protože pohledávku poškozeného neuhradila z důvodu její spornosti, a pokud nakládala se svým majetkem, činila tak v rámci podnikatelské činnosti a v rámci uspokojování životních potřeb. I kdyby hypoteticky došlo k jednání popsanému ve výroku rozsudku, musel by být v rámci trestního řízení prokázán její úmysl poškodit svým jednáním poškozeného, v tomto ohledu ale nebyl proveden jediný relevantní důkaz. U promlčené části údajné pohledávky by pak - dle stěžovatelčina názoru - musel být naplněn materiální znak trestného činu. Stěžovatelka rovněž uvádí, že soudní rozhodnutí chápe jako popření práva každého rozporovat oprávněnost nároku věřitele a v důvěře ve spravedlivé rozhodnutí ponechat konečný verdikt v rukou nezávislého soudu, přičemž není její povinností sporný nárok uspokojovat a ani za tímto účelem vytvářet rezervy. Opak by vedl k absurdním závěrům a paralyzování podnikatelské činnosti, neboť je naprosto běžné, že podnikatel má vedle sebe několik splatných závazků, a pokud by splnil jeden z nich, hrozilo by, že jiný věřitel podá trestní oznámení s tím, že byl poškozen. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že výše uvedené namítala v dovolání, Nejvyšší soud je však odmítl, čímž porušil její právo na zákonný spravedlivý proces. Uvedenými soudními rozhodnutími navíc dochází k nepřiměřenému rozšiřování působnosti a aplikace ustanovení § 256 tr. z. a tím i k porušení práva vlastnit majetek. S ohledem na všechny tyto důvody stěžovatelka shrnuje, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, že jí zákonným způsobem nebyla prokázána vina, že byl poškozen atribut právního státu - úcta k právům a svobodám člověka, že nebyly naplněny mezinárodní závazky České republiky, soudní moc vybočila ze zákonných a ústavních mezí jejího možného uplatňování a soudy neposkytly dostatečnou ochranu základním právům a svobodám, a napadená soudní rozhodnutí jsou projevem libovůle, čímž vybočují z mezí ústavně stanoveného postupu.

Stěžovatelka N. H. ve své ústavní stížnosti vychází z toho, že podmínky její trestní odpovědnosti nebyly naplněny, protože nebyly naplněny ani podmínky trestní odpovědnosti spoluobviněné D. S., a v této souvislosti uplatňuje tytéž námitky, jak byly uvedeny shora.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavním stížnostem. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení a dále uvedl, že právní kvalifikace skutků popsaných ve výroku o vině byla učiněna řádně a bez vad, a tudíž nemohlo dojít ani k porušení ústavních práv stěžovatelek. Z toho důvodu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl. Krajský soud v Brně pouze navrhl odmítnutí ústavních stížností s tím, že rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně jsou v souladu se zákonem. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka (omisivně) vzdalo.

Vedlejší účastník L. S. uvedl, že podstatou ústavních stížností je polemika stěžovatelek s rozhodnutím obecných soudů o jejich vině, kdy jednotlivé námitky (nesprávného právního hodnocení, rozsahu a způsobu dokazování i hodnocení důkazů) jsou ve své podstatě opakováním obhajoby, přičemž požadavek na tak rozsáhlý přezkum staví Ústavní soud do pozice další instance trestního soudnictví. Současně tento vedlejší účastník odmítá existenci tzv. extrémního rozporu, zakládající dle judikatury Ústavního soudu oprávnění k jeho zásahu. Navíc námitky stěžovatelek se ani z věcného hlediska nezakládají na pravdě. Jednak příslušná skutková podstata nevyžaduje, aby pohledávka věřitele byla pravomocně přiznána, jednak námitky stěžovatelkami v této souvislosti uplatněné (dlouhodobost směnečných řízení, resp. složitost sporu, údajné promlčení části pohledávek zajištěných směnkou na 2 miliony Kč) jsou účelové, protože první stěžovatelka odůvodňovala jejich nezaplacení tím, že směnky nikdy nepodepsala, a teprve poté, co byl prokázán opak, uvedla jiné důvody, proč by pohledávky měly být sporné. Jde-li o vymáhání pohledávek, dělo se tak nejen ve směnečných řízeních, ale i v řízení konkursním a o výkon rozhodnutí podle notářského zápisu, přičemž posledně uvedené řízení stále běží (směnku na 2 miliony nežaloval údajně proto, že uplatnil tento nárok ve zmíněných řízeních, a bylo by prý nelogické vést současně více řízení). Fakt dlouhodobě trvajícího řízení neznamená, že jde o složité právní věci, protože např. směnečné věci nebyly dlouho ukončeny z důvodu, že řízení byla přerušena kvůli prohlášení konkursu, po odpadnutí překážek soudy rychle rozhodly, v dalších sporech docházelo k průtahům na straně obecných soudů. Tvrdí-li první stěžovatelka, že své závazky dobrovolně plní, není to právně relevantní ani pravdivé tvrzení, protože její dluh je umořován v exekuci formou srážek ze mzdy, žádný majetek se totiž u ní nenašel. S ohledem na to vedlejší účastník navrhl odmítnutí ústavních stížností pro zjevnou neopodstatněnost, případně jejich zamítnutí.

V replice stěžovatelky sdělily, že k vyjádřením obecných soudů není co dodat; pokud jde o vyjádření vedlejšího účastníka, ten nepřípadným způsobem bagatelizuje, resp. snaží se činit nesmyslnou jejich argumentaci, pomíjí však reálnou podstatu podaných ústavních stížností, kterou je námitka, že došlo k porušení řady ústavních principů, zejména že není trestu bez zákona. V podrobnostech není možno se vyjádřit, neboť uváděná tvrzení nemají většinou žádný vztah k podstatě projednávané problematiky a představují snahu je očernit.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněné návrhy ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na svou konstantní judikaturu, ze které plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do tohoto (běžného) rozhodovacího procesu obecných soudů připadá v úvahu, pokud byl zatížen takovými vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikovanými vadami); o jaké vady se jedná, plyne opět z ustálené judikatury Ústavního soudu.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že se nemohly daného trestného činu dopustit, neboť chybí jeho objekt - poškozený věřitel, kdy jeho pohledávka byla vzhledem k probíhajícímu civilnímu řízení sporná. Tato námitka však nepředstavuje nic jiného než polemiku s řádně odůvodněnými závěry nejen soudu prvního stupně, ale i soudu dovolacího, které se danou otázkou podrobně zabývaly. Městský soud argumentoval konkrétními skutečnostmi, které vyplynuly ze zmíněného civilního řízení, a uzavřel, že zásadně zpochybňují věrohodnost výpovědi první stěžovatelky, tedy že si žádnou hotovost nepůjčila a že žádné směnky nepodepsala (viz s. 6 a 8 jeho rozsudku). Nejvyšší soud k tomu dodal, že první stěžovatelka za těchto okolností bezdůvodně, a tudíž svévolně rozhodla o tom, že právo vedlejšího účastníka popře (viz s. 9 jeho usnesení). Daný závěr obecných soudů o zjevné účelovosti zmíněného jednání první stěžovatelky za "extrémní" dle názoru Ústavního soudu zjevně považovat nelze. Stejným způsobem nelze takto kvalifikovat ani postup obecných soudů, které popsané jednání první stěžovatelky posuzovaly v souvislosti s transakcí obou stěžovatelek s pohledávkou Komerční banky, jak byla popsána v rozsudku soudu prvního stupně, v rámci které první stěžovatelka předala druhé částku 1 800 000 Kč, která pro ni zmíněnou pohledávku zakoupila, a stala se tak její věřitelkou. Ústavní soud není názoru, že by odkup zmíněné pohledávky Komerční banky druhou stěžovatelkou byl přímo veden se záměrem poškodit vedlejšího účastníka, neboť první stěžovatelce šlo zjevně o to, "zbavit" se tímto způsobem mnohamilionového dluhu (de facto). Na straně druhé obecné soudy případně poukazují na způsob, jakým se tak stalo - zde má Ústavní soud zejména na mysli jednak již konstatovanou skutečnost, že se druhá stěžovatelka stala věřitelkou první stěžovatelky, jednak okolnosti, resp. podmínky, za nichž došlo k zapojení "spřízněné" firmy GOLDWELL GmbH do celé transakce, včetně přípravy prodeje zástavy - nemovitosti ve spoluvlastnictví první stěžovatelky (k tomu viz s. 10 rozsudku soudu prvního stupně). Jde-li o námitku stěžovatelek, že nebylo prokázáno jejich úmyslné zavinění, obecné soudy tuto otázku posuzovaly v souvislosti s otázkami, k nimž se již Ústavní soud vyjádřil, přičemž naplnění subjektivní stránky daného trestného činu vyvodily z konkrétních skutečností, a tudíž ani v této souvislosti nelze dát stěžovatelkám za pravdu.

Stěžovatelky ve svých ústavních stížnostech dále nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně vyšel z toho, že vedlejší účastník je věřitelem také pohledávky ze směnky ve výši 2 mil. Kč, ač šlo o sporný a z důvodu promlčení soudně nevymahatelný nárok, přičemž dovolacímu soudu vytýkají, že se s otázkou promlčení tohoto nároku nevypořádal. Již soud prvního stupně poukázal na to, že titulem směnky na zmíněnou částku byla půjčka finančních prostředků ze strany vedlejšího účastníka, a proto není v souladu se skutečností, že by uvedený soud vycházel z existence směnečné pohledávky. Na to navázal dovolací soud, který konstatoval, že směnečný vztah byl vztahem sekundárním, neboť zajišťoval závazky první stěžovatelky ze smluv o půjčce, a dále uvedl, že jmenovaná tento svůj závazek nesplnila a že u tohoto (primárního) vztahu k promlčení nedošlo. Jestliže stěžovatelky na tyto závěry v ústavní stížnosti v podstatě nijak nereagují, pak není Ústavnímu soudu zřejmé, v jakém ohledu měly obecné soudy pochybit.

Vzhledem k výše uvedenému nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelek s tím, jak na zjištěný skutkový stav obecné soudy aplikovaly "jednoduché právo", tedy zejména ustanovení § 256 tr. ř., což opodstatněnost ústavní stížnost založit nemůže (viz výše). Ústavní soud proto ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru