Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1472/11 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Domažlice
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
žaloba/na plnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1472.11.1
Datum podání20.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 534, § 531, § 37 odst.1

6/2002 Sb., § 14

99/1963 Sb., § 80 písm.b, § 237 odst.1 písm.c, § 132, § 120, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1472/11 ze dne 30. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. O., právně zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem AK se sídlem Vrchovecká 74/2, 594 01 Velké Meziříčí, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2011 č. j. 33 Cdo 1887/2009-154, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 18 Co 461/2008-128 a proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. srpna 2008 č. j. 3 C 194/2007-104, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. května 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 24. února 2011 č. j. 33 Cdo 1887/2009-154, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 18 Co 461/2008-128, jakož i rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. srpna 2008 č. j. 3 C 194/2007-104, a to pro porušení článku 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. srpna 2008 č. j. 3 C 194/2007-104 byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala po žalovaném J. F. zaplacení částky 210 890,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyni soud uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.

Rozhodnutí soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 18 Co 461/2008-128 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. února 2011 č. j. 33 Cdo 1887/2009-154 jako nepřípustné odmítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily ujednání článku IV smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a žalovaným dne 27. února 2002, ve kterém se stěžovatelka zavázala, že za žalovaného převezme dluh vůči Českomoravské stavební spořitelně z titulu úvěrové smlouvy. Uvedené ujednání smlouvy považuje stěžovatelka za absolutně neplatné, neboť v něm není uvedena lhůta, v níž má být budoucí smlouva o převzetí dluhu uzavřena, a navíc k převzetí dluhu věřitel nikdy neudělil souhlas.

Stěžovatelka tvrdí, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá srozumitelně a zřetelně vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tyto závěry jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními, v logické či jiné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí z nich nevyplývají a jsou proto v rozporu se zásadami vyjádřenými zejména v článku 36 odst. 1 Listiny a také v rozporu s článkem 1 Ústavy.

Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam a je toho názoru, že otázka (zda závazek, formulovaný ve smlouvě jako prohlášení jednoho účastníka smlouvy, že převezme dluh druhého účastníka vůči třetí osobě, je dohodou s dlužníkem o přistoupení k závazku dle ust. § 534 občanského zákoníku, nebo smlouvou o budoucí smlouvě o převzetí dluhu dle ust. § 531 občanského zákoníku) je natolik zobecňující, že je významná i pro celou řadu případů stejného druhu, nikoli jen a pouze pro projednávanou věc.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka zastává právní názor, který se liší od závěrů obecných soudů, posuzujících otázku platnosti ujednání článku IV smlouvy o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Stěžovatelka obecným soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, především nesouhlasí s hodnocením důkazů obecnými soudy, a namítá rovněž vadné právní posouzení předmětné věci. Právní závěry obecných soudů jsou podle stěžovatelky v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se však ani o takový případ nejedná.

Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pokud se žalobkyně domáhá po žalovaném úhrady plnění, které za žalovaného uhradila na základě dohody účastníků, nemůže být její nárok důvodný, neboť v článku IV předmětné smlouvy jde o platné ujednání, protože úmysl účastníků je vyjádřen dostatečně určitým způsobem.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.

Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné porušení ústavnosti neshledal.

Posouzení otázky zásadního právního významu je zcela v pravomoci dovolacího soudu, do které Ústavní soud nemůže zasáhnout. Posouzení zásadního významu právní stránky věci je výrazem nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (ust. § 14 zákona č. 6/2002 Sb.). Posouzení, zda vymezená otázka má nebo nemá zásadní právní význam, je výlučně v kompetenci dovolacího soudu a nepodléhá přezkumu z hlediska ústavnosti. Řešení této záležitosti není způsobilé, samo o sobě, zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky.

Dovolací soud přesvědčivě (a v souladu se svou ustálenou praxí) vyložil, proč nelze rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné, a jeho názor nelze nikterak hodnotit jako výraz ústavně nepřijatelné překážky přístupu k přezkumné instanci, přičemž jeho závěrům (z ústavněprávního hlediska) nelze ničeho vytknout.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci běžného práva. Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, se všemi námitkami stěžovatelky (totožnými jako v ústavní stížnosti) se vypořádaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěry obecných soudů o platnosti a účinnosti předmětného ujednání smlouvy o vypořádání podílového spoluvlastnictví nelze s ohledem na shora uvedené hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2011

Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru