Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1472/10 #1Usnesení ÚS ze dne 29.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
újma
lékař
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1472.10.1
Datum podání20.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 7 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 13 odst.2

99/1963 Sb., § 136


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1472/10 ze dne 29. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupené JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín II/385, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2010 č. j. 1 Co 224/2009-348 a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2009 č. j. 24 C 30/2002-284, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími (výroky) bylo porušeno její právo na řádný proces garantované v čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i v čl. 36 odst. 1, 2 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění jejích protokolů a dodatkových protokolů (dále jen "Úmluvy") a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Paktu"), a dále ústavně zaručené právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí (čl. 7 odst. 1 Listiny), na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy a čl. 17 odst. 1 a 2 Paktu), právo na ochranu zdraví (čl. 31, věta první, Listiny a čl. 2, 3 a 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně), právo na náhradu újmy způsobené lékařským zákrokem (čl. 24 Úmluvy posledně uvedené) a "právo na legitimní očekávání" zaručené v článku 11 odst. 1 Listiny a článku 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Spolu s tímto petitorním žádáním stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud oba napadené rozsudku obecných soudů z těchto důvodů (pro tato "porušení") zrušil.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně v řízení o ochranu osobnosti, vycházeje z pravomocného mezitímního rozsudku téhož soudu ze dne 1. 10. 2004 č. j. 24 C 30/2002-166, jímž byla žaloba stěžovatelky co do základu posouzena jako důvodná, rozsudkem ze dne 24. 4. 2009 č. j. 24 C 30/2002-284 uložil podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku žalované Krajské nemocnici T. Bati, a. s., zaplatit stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy částku 500.000 Kč (výrok I.) a v rozsahu dalších žalovaných 3.500.000 Kč žalobu zamítl (výrok II.). Podrobně popsal zdravotní poškození, jež vznikla v příčinné souvislosti s postupem lékaře - zaměstnance předchůdce žalované - který byl zhodnocen jak postup non lege artis. K výši přiznaného přiměřeného zadostiučinění dospěl soud v režimu dle § 136 o. s. ř., výslovně vzal v potaz "princip proporcionality" (jímž mělo být zabráněno "podhodnocení" nemajetkové újmy), rozsah vzniklé újmy, vyhodnocený jako "poměrně závažný", a vzal v úvahu i míru a intenzitu zavinění původce zásahu, které považoval za závažné rovněž.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 1. 2010 č. j. 1 Co 224/2009-348 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti s přiznanou výší "přiměřeného" zadostiučinění nesouhlasí; má za to, že není závažnější újmy než na tělesné integritě člověka a dovozuje, že měla být odškodněna několikanásobně vyšší částkou, než je běžné kupříkladu při odškodňování průtahů v řízení nebo při omezení nakládání s majetkem, jak je podle jejího názoru doloženo vybranými rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva. Proto legitimně očekávala "rozmnožení svého majetku" v tom smyslu, že bude adekvátně odškodněna "v řádu milionů", neboť kritický lékařský postup byl "hrubě non lege artis". Obecným soudům dále stěžovatelka vytýká, že dostatečně nevzaly v úvahu "poměrně značnou újmu psychickou", její "další utrpení" v souvislosti s vedením náročného soudního řízení v délce téměř osmi let, snahu žalované řízení protahovat, absenci její omluvy, o poskytnutí finančního odškodnění, byť sebemenšího, "ani nemluvě". Obecné soudy ani přesvědčivě nevysvětlily, proč by přiměřenou náhradou měla být "právě a jenom částka ve výši pouze 500.000 Kč a nikoliv částka ve výši například 2.000.000 Kč".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ochrana zdraví, o niž v dané věci jde, je režimu ustanovení § 11 obč. zák. podřaditelná, jak uvažovaly obecné soudy, jelikož právě do něj se promítá čl. 7 odst. 1 Listiny (srov. odst. 17 nálezu sp. zn. II. ÚS 2379/08), v jehož rámci je právo na tělesnou integritu považováno za jedno z nejvýznamnějších osobnostních práv, a totéž lze vztáhnout ku všem obdobným "ústavněprávním" ustanovením, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává. Cílem následné satisfakce podle ustanovení § 13 obč. zák. je účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek odpovídajícího neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu jím vzniklou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009 sp. zn. 30 Cdo 535/2007). Z toho plyne, že rozhodným hlediskem hodnocení napadených rozhodnutí obecných soudů je, zda použitý institut ve smyslu § 11 a násl. obč. zák. obecné soudy ústavněprávně vyložily a aplikovaly.

V podstatě jde tedy o to, zda se stěžovatelka v ústavní stížnosti opodstatněně dovolala - jakožto klíčového ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (odkazům na též označené články Ústavy a jiných stěžovatelkou označených dokumentů zde již speciální pozornost věnovat netřeba), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila, využila i toho opravného prostředku, jímž je dovolání, a dovolací soud se s námitkami, které v něm uplatnila, ačkoli nerozhodoval věcně, vypořádal.

Z čl. 36 odst. 1 Listiny neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Není-li kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad těchto ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Možnosti Ústavního soudu jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. diskrece, jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k jeho zásahu je tu až stav, kdy obecnými soudy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu, neboť teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, pakliže ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole.

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecnými soudy (odvolacím a zejména dovolacím) v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.

Rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění splňuje podmínky obecnými soudy aplikovaného ustanovení § 136 o. s. ř., tj. rozhodnutí o ní bylo ponecháno opodstatněně na jejich úvaze, a je pak logické, že není k dispozici exaktní metoda, jak "přiměřenost" zadostiučinění definovat, resp. stanovit jeho peněžní výši (srov. odst. 11 nálezu sp. zn. I. ÚS 1505/08 a nález sp. zn. I. ÚS 1310/09). Mezemi "volné" úvahy je toliko požadavek vyvarovat se libovůle, povinnost vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o konkrétní a přezkoumatelná hlediska (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009 sp. zn. 30 Cdo 5188/2007).

Z rozhodnutí soudu prvního stupně je očividné, že zohlednil jak utrpěnou psychickou újmu, tak zjištění, že postup lékaře byl (kvalifikovaně) non lege artis, a tím i okolnosti, na které stěžovatelka poukazovala v ústavní stížnosti. Délku řízení soud v úvahu vzít nemohl, neboť případné průtahy v řízení jsou reflektovatelné instrumenty zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to jako nárok samostatný. Není zřejmého důvodu, aby se do výše zadostiučinění nutně promítl nedostatek - stěžovatelkou vytýkaný - omluvy žalovaného, poněvadž je identifikovatelný s nárokem, o který v daném řízení šlo, a ani "princip proporcionality" obecné soudy, jak je patrné z odůvodnění jmenovitě soudu prvního stupně, nepominuly.

Nelze tedy dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným (viz výše) Ústavnímu soudu nepřísluší, aby "stanovil správnou výši zadostiučinění", a důvodem k jeho zásahu není ani okolnost, že by bylo možné obhajovat i výši jinou, než tu, jež se stala výsledkem sporu.

Stěžovatelce se tedy nezdařilo doložit porušení svých ústavně zaručených práv, pročež Ústavní soud její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru