Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 147/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlast... více
Věcný rejstříknemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
správní orgán
Restituce
Rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.147.10.1
Datum podání19.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 147/10 ze dne 3. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. H., právně zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, se sídlem Na Riviéře 123, 270 24 Zbečno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 5404/2008-250 ze dne 21. 10. 2009, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a I. T. a P. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka včas zaslaným a jinak formálně bezvadným návrhem zahájila u Ústavního soudu řízení o ústavní stížnosti. Ústavní stížností brojila proti shora označenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým mělo být zasaženo do jejího základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na ochranu pokojného užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud totiž k dovolání protistrany (vedlejších účastníků) zrušil rozsudky předchozích soudních instancí, které stěžovatelčině návrhu vyhověly, a řízení o její žalobě zastavil, neboť měl zato, že soud nalézací i odvolací rozhodl meritorně o žalobě stěžovatelky přesto, že byla podána po uplynutí propadné lhůty stanovené v ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.

II.

2. Ústavní soud si vyžádal soudní spis. Podává se z něj, že právní předchůdce stěžovatelky - B. H. - vznesl restituční nárok i stran pozemku parc. č. 137/19, zahrada, v k. ú. Všeradice, okr. Beroun, avšak Okresní úřad Beroun, ve výrokové části rozhodnutí č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M ze dne 22. 10. 1998 (č. l. 115) rozhodl, že se vlastnické právo vkládá jen pro některé z nárokovaných pozemků, a v "odůvodnění" uvedl, které pozemky vydat nelze a proč, přičemž mezi nimi byl i shora uvedený pozemek. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 11. 1998.

3. Dne 10. 3. 2003 podala stěžovatelka (dále též jako "žalobkyně") jako dědička po B. H. žalobu o přechod vlastnického práva, neboť jí předtím nebylo vyhověno Okresním úřadem Beroun, rozhodnutím č. j. 86/2002/OPÚ-M ze dne 20. 2. 2002 (č. l. 6) ve spojení s opravným prostředkem ke Krajskému soudu v Praze č. j. 44 Ca 65/2002-23 ze dne 3. 9. 2002 (č. l. 11), kdy v rámci řízení před správním orgánem a v řízení o opravném prostředku usilovala o obnovu vlastnického práva k nemovitostem, které byly zmíněny v "odůvodnění" rozhodnutí č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M ze dne 22. 10. 1998. Okresní úřad Beroun přitom k návrhu stěžovatelky věc projednal meritorně a ve vztahu k rozhodnutí předchozímu uvedl: "Toto rozhodnutí se vydává dodatečně na základě žádosti oprávněné osoby. Původně byly tyto části pozemků uvedeny pouze v bodu 4 podmínek (nárok na poskytnutí náhrady) k rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 22. 10. 1998 č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M, ale nebylo ve výroku rozhodnutí výslovně uvedeno, že k těmto částem pozemků se neobnovuje vlastnické právo oprávněné osobě. Dnešním rozhodnutím tedy OPÚ tento nedostatek napravuje."

4. Žalobkyně pak dosáhla meritorních rozhodnutí, jak u soudu nalézacího (rozsudek Okresního soudu v Berouně č. j. 6 C 4/2006-203 ze dne 21. 6. 2007), tak u soudu odvolacího (rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 22 Co 195/2008-228 ze dne 8. 7. 2008). Vedlejší účastníci jak v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, tak v řízení dovolacím namítali, že příslušný správní orgán již v r. 1998 rozhodl, a proto nové správní "rozhodnutí" ve věci samé s sebou nemůže nést znovuotevření příslušné propadné lhůty. Zatímco soudy prvního a druhého stupně tyto námitky žalovaných neuznaly, soud dovolací je při svém rozhodnutí zohlednil a rozhodl tak, že jejich rozsudky zrušil a řízení zastavil.

5. Ústavnímu soudu se tak k posouzení předkládá otázka, zda mohlo a nabylo rozhodnutí Okresního úřadu Beroun č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M ze dne 22. 10. 1998 právotvorných účinků i stran nemovitostí uvedených na str. 2 citovaného aktu, uvedených v bodu 4. počínající textem: "Dále uvedené části původních nemovitostí nelze vydat, protože ...".

III.

6. Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).

7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (resp. v napadených rozhodnutích v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud.

8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedeného soudy (jakož i správními orgány), lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

9. Situace hodná zásahu Ústavního soudu však v předestřeném případě shledána nebyla. Jakkoli rozhodnutí Okresního úřadu Beroun č. j. OPÚ 511/91/98-OÚ-M ze dne 22. 10. 1998 nebylo přehledné co do grafické úpravy a nadpisů, je z něj na první pohled zřejmá snaha a vůle správního orgánu vytvořit dvě výrokové části, z nichž jedna pojednává o nemovitostech, k nimž vlastnické právo B. H. obnoveno bylo, zatímco druhá část vymezuje nemovitosti, jež "nelze vydat". K oběma výrokovým částem je přiřazeno odůvodnění sice střídmé, leč výstižné. Totéž platí o poučení. Jestliže stěžovatelka požadovala na správním orgánu rozhodnutí, které pak bylo vydáno jako rozhodnutí Okresního úřadu Beroun č. j. 86/2002/OPÚ-M ze dne 20. 2. 2002, nemohlo jít o rozhodnutí, které by nově konstituovalo práva a povinnosti jeho adresáta; mnohem spíš se o něm mělo smýšlet jako o opravě nesprávností v písemném vyhotovení rozhodnutí, které se však netýkaly opravy samotného výroku rozhodnutí (byť byl jazykově pojat jinak). Vznikly-li pochyby (např. o formální správnosti) o rozhodnutí, nic nebránilo původnímu účastníkovi řízení, aby využil v poučení uvedenou lhůtu, a proti rozhodnutí, ať již z materiálního nebo z formálního hlediska, brojil. K tomu ale nedošlo a restituční zákonodárství (zákon o půdě ve spojení se správním řádem) stěžovatelce neumožňuje svým jednáním vůli oprávněné osoby nahrazovat či ji měnit.

IV.

10. Vzhledem k právnímu závěru Nejvyššího soudu lze uzavřít, že v projednávané věci postupoval ústavně konformně a rozhodl předvídatelným způsobem; samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením předestřené věci nemůže založit opodstatněnost tvrzení o porušení vyjmenovaných základních práv a svobod.

11. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2010

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru