Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 147/04Usnesení ÚS ze dne 12.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
EcliECLI:CZ:US:2004:3.US.147.04
Datum podání11.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 49 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 147/04 ze dne 12. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. I. C., a. s., , zastoupené JUDr. J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2003, č. j. 3 Cmo 223/2003-109, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2003, č. j. 48 Cm 111/98-103, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost seodmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 11. března 2004 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo Městským soudem v Praze jako soudem prvního stupně zastaveno řízení o odvolání podaném stěžovatelkou proti rozsudku téhož soudu ze dne 6. srpna 2002, č. j. 48 Cm 111/98-94, pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání a následně bylo rozhodnutí o zastavení řízení odvolacím soudem potvrzeno. Má za to, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka uvedla, že soud prvního stupně zastavil řízení pro nezaplacení soudního poplatku za situace, kdy výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena pouze právnímu zástupci stěžovatelky. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 177/2000, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 377/2000, II. ÚS 738/2000 a další) a závěry tam učiněné, dle kterých je zaplacení soudního poplatku úkonem, který má v řízení vykonat osobně účastník. Pokud má zástupce s procesní plnou mocí, je pak výzvu k zaplacení soudního poplatku třeba doručit nejen zástupci, ale rovněž přímo účastníku řízení. S ohledem na uvedené závěry se domnívá, že vydáním napadených rozhodnutí, jakkoliv jsou odůvodněna rovněž odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/2001), došlo k zásahu do jejího výše uvedeného základního práva.

Stěžovatelka rovněž navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2002, č. j. 48 Cm 111/98-94, který se v důsledku vydání napadených rozhodnutí (tj. zastavením řízení o odvolání podaném stěžovatelkou) stal vykonatelným.

Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 48 Cm 111/98, a vyjádření účastníků řízení, z nichž zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2002, č. j. 48 Cm 111/98-94, byla stěžovatelce (žalované ve sporu) uložena povinnost zaplatit žalobci Mgr. A. C., správci konkurzní podstaty úpadce V. výrobní družstvo, částku 13.500.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení v částce 950.048,- Kč k rukám právní zástupkyně žalobce JUDr. Z. P., to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Rozsudek byl stěžovatelce doručen 27. září 2002 prostřednictvím jejího právního zástupce. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 14. října 2002 odvolání. Soud prvního stupně vyzval stěžovatelku usnesením ze dne 13. března 2003, č. j. 48 Cm 111/98-102, aby ve lhůtě osmi dnů od doručení výzvy uhradila soudní poplatek v částce 540.000,- Kč (položka č. 12 Sazebníku soudních poplatků). Současně ji poučil, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud odvolací řízení zastaví. Výzva byla právnímu zástupci stěžovatelky doručena 28. března 2003. Usnesením ze dne 21. července 2003, č. j. 48 Cm 111/98-103, které bylo napadeno ústavní stížností, soud prvního stupně řízení s odůvodněním, že stěžovatelka ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatila, dle ust. § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., zastavil (usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 30. července 2003).

Proti napadenému usnesení podala stěžovatelka ve lhůtě odvolání, v němž uvedla, že jí výzva k zaplacení soudního poplatku dosud nebyla řádně doručena, její doručení pouze právnímu zástupci zde není dostačující, vzhledem k tomu, že zaplacení soudního poplatku je úkonem, který má osobně provést účastník řízení, tedy je třeba výzvu doručit i přímo stěžovatelce. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. prosince, č. j. 3 Cmo 223/2003-109, rovněž napadeným ústavní stížností, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2003, č. j. 48 Cm 111/98-103, potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že ze spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka v soudem stanovené lhůtě a ani do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení soudní poplatek z odvolání neuhradila, přestože výzvu k jeho zaplacení převzal právní zástupce stěžovatelky dne 28. března 2003. Námitku stěžovatelky neshledal důvodnou a poukázal na ust. § 49 odst. 1 o. s. ř. a výklad tohoto ustanovení, obsažený v již cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 1/2001, dle kterého "usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání se doručuje pouze zástupci účastníka s plnou mocí pro celé řízení; nejde o povinnost účastníka osobně v řízení něco vykonat", což dle soudu odvolacího správně dovodil i soud prvního stupně.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. dubna 2004 popřel, že by v řízení došlo k porušení základních práv účastníků řízení. Má za to, že zaplacení soudního poplatku není úkonem, který by účastník řízení mohl vykonat pouze osobně, neboť úhradu soudního poplatku je oprávněn za účastníka provést i jeho zástupce s procesní plnou mocí. V té souvislosti lze odkázat na platnou právní úpravu, která s takovým jednáním zástupce přímo počítá [§ 13 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Pokud stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu, je třeba zdůraznit, že v této věci nejde o řízení podle části páté o. s. ř., jíž se stěžovatelkou konkrétně uvedené nálezy týkají. V této věci mohla až do skončení odvolacího řízení stěžovatelka svou poplatkovou povinnost splnit, což však neučinila.

Městský soud v Praze rovněž ve svém vyjádření popřel, že by došlo k porušení práv účastníků řízení. V dalším odkázal na odůvodnění usnesení soudu odvolacího, přičemž podotkl, že výše ani zákonná povinnost zaplatit soudní poplatek nebyla stěžovatelkou zpochybněna, nebyla zpochybněna ani skutečnost, že k zaplacení poplatku ze strany stěžovatelky nedošlo, ač stěžovatelka mohla tuto povinnost splnit až do uplynutí lhůty k podání odvolání proti usnesení o zastavení řízení. Má za to, že poukaz na zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky zde není na místě.

Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal. Vyjádření Městského soudu v Praze i Vrchního soudu v Praze Ústavní soud stěžovatelce nezaslal, neboť neobsahovala žádná nová tvrzení než odkaz na napadená rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.

Nutno zdůraznit, že ústavní stížnost se zcela vyčerpává polemikou s odůvodněním napadeného rozhodnutí v otázce interpretace ustanovení § 49 odst. 1 o. s. ř. a jeho aplikace v konkrétním řízení. Napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího se přitom s příslušnými námitkami stěžovatelky dostatečně, srozumitelně a způsobem plně odpovídajícím zákonu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a ústavně konformním vypořádalo. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě nezakládá důvod způsobilý zajistit ústavní stížnosti úspěch.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy vydáním napadených rozhodnutí neporušily základní práva stěžovatelky. Názoru stěžovatelky o opaku, jehož argumentaci stěžovatelka nachází v citovaných nálezech Ústavního soudu, zde nelze přisvědčit. Ústavní soud se v těchto nálezech zabýval výhradně řízením vedeným podle dříve platné úpravy správního soudnictví dle části páté o. s. ř, nikoliv "klasickým" řízením občanskoprávním. Vždy tak kladl akcent na skutečnost, že ve správním soudnictví je situace specifická tím, že poplatník soudního poplatku nemá v případě zastavení řízení možnost jakéhokoliv opravného prostředku, a tedy ani nelze, na rozdíl od řízení občanskoprávního, případné dodatečné zaplacení soudního poplatku zohlednit. Vzhledem ke krátkým lhůtám pro podání návrhu na zahájení řízení podle části páté o. s. ř. zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mělo zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. Z pohledu ústavního práva je tak významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Jednoinstanční řízení, konkrétně řízení podle části páté o. s. ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 151/2000 Sb., nedávalo totiž obecným soudům možnost vzít tuto skutečnost v úvahu, na rozdíl od soudních řízení podléhajících režimům části třetí a čtvrté o. s. ř. Ústavní soud ostatně na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního soudnictví a řízení občanskoprávního opakovaně poukazoval, např. v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 292/01, ze dne 22. října 2001 (Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, č. 155, C. H. Beck. 2001, str. 143 an.) konstatoval, že "podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku".

Zastavil-li obecný soud občanskoprávní řízení pro nezaplacení soudního poplatku, přičemž podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatelky, že výzva k zaplacení poplatku byla doručena pouze jejímu právnímu zástupci, vnímá Ústavní soud tento postup právě s poukazem na výše nastíněnou argumentaci jako ústavně konformní (shodně např. usnesení ,sp. zn. I. ÚS 590/02, ze dne 11. února 2003, usnesení, sp. zn. II. ÚS 671/02, ze dne 28. ledna 2004).

Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrhem k ústavní stížnosti akcesorickým, který sdílí její osud. Odmítnutím ústavní stížnosti je proto odmítnut i tento návrh. Navíc je nutné podotknout, že dle ust. § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je možné odložit vykonatelnost rozhodnutí, které bylo napadeno ústavní stížností, nikoliv však rozhodnutí, které napadeno nebylo a pouze s napadeným rozhodnutím souvisí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru