Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1468/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Frýdek-Místek
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1468.15.1
Datum podání18.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

51/2006 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1468/15 ze dne 9. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, J. V. Sládka 35, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 8 Tdo 14/2015, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. 7 To 160/2014 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 4 T 102/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Okresní soud ve Frýdku-Místku shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Rozhodl rovněž o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě rubrikovaným usnesením odvolání stěžovatele a státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele podle § 256 tr. řádu zamítl.

Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy o jeho vině rozhodly bez dostatečně zjištěných skutkových okolností a že z napadených rozhodnutí neplyne, že soudy závěr o jeho vině opřely o konkrétní důkazy (např. že jej někdo viděl zasahovat do elektroměru, anebo že by byly nalezeny jeho otisky prstů apod.). Podle stěžovatele soudy jeho vinu dovozují jen na základě objektivní odpovědnosti za vzniklý stav, což je v trestním právu nepřípustné, a dovozuje, že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost tomu, aby usvědčily a odhalily skutečného pachatele, který nezákonnou manipulaci s elektroměrem provedl (mohl to být kdokoliv, protože on s rodinou na dotčenou chatu jezdil jen občas). Podle stěžovatele je zde situace extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, protože závěr o vině nemá podklad ve skutkovém zjištění založeném na přímém důkazu ani na nepřerušeném řetězci nepřímých důkazů, a soudy jeho vinu dovodily jen na základě toho, že je vlastníkem nemovitosti, k níž předmětný elektroměr patří. Jediné, co bylo prokázáno, je skutečnost, že elektroměr byl poškozen, avšak nic nesvědčí pro závěr, že on by se tímto jednáním jakkoli obohatil, ani to, že došlo ke vzniku škody. Podle stěžovatele soudy také nesprávně zjistily výši způsobené škody, přičemž škoda, kterou určil znalec Ing. Miroslav Baručák, k jehož posudku měl soud přihlédnout, nedosahuje ani výše 4 000 Kč včetně DPH, což je hluboko pod hranicí trestnosti; současně soudy pochybily, pokud výslednou škodu neponížily o částku, kterou řádně zaplatil na vystavených fakturách. Soudy při výpočtu škody v rozporu s usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/13 ze dne 1. 4. 2014 neprovedly důkaz zajištěním přehledu spotřeb všech chat za posledním transformátorem, a proto nemůže rozhodnutí o jeho vině být spravedlivé.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.

Obecné soudy svá rozhodnutí založily především na četných svědeckých výpovědích, zejména z řad vlastníků nemovitostí sousedících s odběrným místem dotčeným posuzovaným trestným činem a pracovníků (techniků) společnosti ČEZ Distribuce, a. s., dále listinnými důkazy, především sděleními uvedené společnosti, fakturami za odebranou elektřinu, rozpisy vyúčtování k jednotlivým fakturám, přehledem spotřeby elektrické energie, atd.

Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří zaznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. řádu postačující.

Soud prvního stupně se na argumentované bázi zabýval rovněž otázkou výše škody, přičemž spočetl faktickou hodnotu odčerpaného množství s ohledem na skutečně dodané množství elektrické energie slovenským dodavatelem do této oblasti, který byl jednoznačně z listinných dokumentů zjistitelný, jakož i množství, které v daném období oprávněně odčerpali všichni odběratelé (11 sousedních majitelů chatek).

Tento způsob výpočtu škody nekoliduje ani s nosnými důvody usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, ke stanovení limitů a zásad pro určení náhrady škody při aplikaci ustanovení § 14 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě.

Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Stěžovatel do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak z výše uvedených hledisek relevantní argumentaci ani zde Ústavní soud neshledává. Není důvod k pochybnostem, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, jestliže bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru