Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1468/14 #1Usnesení ÚS ze dne 29.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 6
POLICIE - OŘ Praha 1, Služba kriminální policie a vyšetřování - odbor hospodářské kriminality
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1468.14.1
Datum podání23.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 104


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1468/14 ze dne 29. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Waltera, zastoupeného Mgr. Martinem Ondrejátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Strouhou 67, proti usnesení náměstkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 10. 3. 2014 č. j. 2 ZN 3592/2013-19 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 21. 1. 2014 č. j. KRPA-505403-24/TČ-2014-001193-6-BL, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro tvrzená porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.

Policejní orgán shora označeným usnesením s poukazem na § 104 odst. 1 a 3 tr. řádu stěžovateli přiznal svědečné ve výši 863 Kč. Náměstkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou zamítla.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že policejní orgán na něj, coby osobu podávající vysvětlení v přípravném trestním řízení, přenesl část nákladů tohoto řízení tím, že mu nepřiznal svědečné v jím požadované částce 3 045 Kč, což podle jeho názoru odporuje trestnímu řádu. Zdůrazňuje, že pakliže orgány činné v trestním řízení svůj postup ospravedlňovaly vyhláškou č. 37/1992 Sb., přehlédly, že tento právní předpis jim není zákonodárcem adresován, a sama vyhláška v příslušné části překračuje meze zákona, na jehož základě byla vydána. Dále vytýká, že policejní orgán podmínil proplacení nákladů za použití motorového vozidla k cestě na služebnu žádostí o předchozí svolení s užitím vozidla; jako sankci za to, že o předchozí svolení s užitím vozidla k cestě nepožádal, policejní orgán vyčíslil cestovní náhrady pouze za jeden úsek cesty, a to fikcí podle ceny nejlevnější autobusové jízdenky ze Žatce do Prahy - Stodůlek a zpět. Pro účely výpočtu náhrady ušlého výdělku pak i diskriminačně zkrátil jeho skutečné příjmy za rok 2012 o 65%, přičemž k důvodům, proč má být vyhláška č. 37/1992 Sb. aplikována i na ušlý výdělek, kde trestní řád již neodkazuje na žádný zvláštní předpis, se orgány činné v trestním řízení nevyjádřily.

Po přezkoumání napadených usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost důvodná není. Přestože stěžovatel argumentuje porušením svých základních práv, podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika se skutkovými a právními závěry orgánů činných v trestním řízení; v ústavní stížnosti sice uvádí porušení pravidel spravedlivého procesu, avšak tato porušení nedokládá relevantními ústavněprávními argumenty, a fakticky jen oponuje tomu, jak orgány činné v trestním řízení aplikovaly příslušná zákonná, resp. podzákonná ustanovení ve věci přiznání svědečného. Stěžovatelovy námitky spočívají zcela v rovině podústavního (či dokonce podzákonného) práva (otázka předchozího svolení s užitím vozidla, "započitatelného" příjmu apod.), čímž situuje Ústavní soud do postavení další přezkumné instance ve vztahu k dosud rozhodujícím orgánům činným v trestním řízení; okolnost, že proti rozhodnutí obvodní státní zástupkyně není přípustný další opravný prostředek, neznamená, že roli další přezkumné instance převezme bez dalšího Ústavní soud.

Tvrzení stěžovatele o tom, že postup orgánů činných v trestním řízení byl v extrémním rozporu se zákonem, neodpovídá skutečnosti, což vyplývá z obsahu napadených usnesení. Při svém rozhodování tyto orgány vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vyvodily právní závěry, které náležitě a srozumitelně odůvodnily. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal taková jejich pochybení, která by představovala porušení některého ze základních práv stěžovatele, není pak v jeho kompetenci, aby přehodnocoval napadené závěry o výši přiznaného svědečného. Ústavní soud konstantně ve své judikatuře zdůrazňuje, že pokud se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů či jiných státních orgánů, nezakládá to bez dalšího odůvodněnost ústavní stížnosti, jež není založena na "pouhé" věcné správnosti.

K tomu lze jen doplnit, že stěžovatel požaduje doplacení částky 2 182 Kč, čímž otevírá spor v tzv. bagatelní věci, která zpravidla pro svůj význam není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 931/08, IV. ÚS 697/09 a další) dal, v této souvislosti, a již opakovaně, najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti z tohoto důvodu vyloučena. Jak je již výše uvedeno, taková pochybení, která by odůvodnila jeho zásah, Ústavní soud ve zkoumané věci neshledal.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru