Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1467/17 #1Usnesení ÚS ze dne 31.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Brno-venkov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Brno-venkov
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrest/výkon
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1467.17.1
Datum podání12.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 92, § 90, § 43


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1467/17 ze dne 31. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Š. M., zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2017 č. j. 5 To 20/2017-481 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 3 T 164/2014-465, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl s poukazem na § 92 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a § 350 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), tak, že se stěžovateli započítává do souhrnného trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání osmnácti měsíců uloženého rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 5. 2016 č. j. 3 T 164/2014-423 a peněžitého trestu ve výši 30 000 Kč doba zákazu činnosti ode dne 4. 6. 2014 do dne 26. 1. 2015 z trestního příkazu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 92 T 4/2014.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu instanční stížnost proti usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obě usnesení nebyla nedoručena jeho (výše jmenovanému) obhájci, čímž došlo k porušení § 62 odst. 2 tr. řádu. V důsledku toho je podle stěžovatele sporné, zda usnesení nabyla právní moci. Stěžovatel uvádí, že svého obhájce zmocnil k zastupování při všech úkonech v trestním řízení, nikoli jen pro užší úsek trestního stíhání, jak soudy konstatovaly. Stěžovatel oponuje závěru krajského soudu, že v dané věci není naplněna žádná z alternativ podle § 41 odst. 5 tr. řádu; dovozuje, že se uplatní úvodní hypotéza, neboť zmocnění obhájce při jeho zvolení bylo plnou mocí vymezeno jinak.

5. Dále stěžovatel soudům vytýká, že pochybily při započítání trestu. Městský soud stěžovateli rozsudkem ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 8 T 13/2013 uložil trest zákazu činnosti (zákaz řízení všech motorových vozidel) v délce dvanácti měsíců. Dále městský soud trestním příkazem ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 92 T 4/2014 stěžovateli uložil trest zákazu činnosti (zákaz řízení všech motorových vozidel) v délce osmnácti měsíců. K návrhu stěžovatele městský soud usnesením ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 92 T 4/2014 s poukazem na § 90 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně upustil od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel uloženého trestním příkazem městského soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 92 T 4/2014 a podle § 90 odst. 2 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Stěžovatel tvrdí, že se v této zkušební době osvědčil. Ode dne 26. 1. 2017 je podle něj třeba uplatňovat fikci, že vykonal celý trest zákazu činnosti stanovený trestním příkazem městského soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 92 T 4/2014. Soudy však při rozhodování o započítání trestu nepřihlédly ani k samotnému usnesení ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 92 T 4/2014, kterým městský soud upustil od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, ani ke skutečnosti, že se stěžovatel - jak dovozuje - ve stanovené zkušební době osvědčil. Závěrem se stěžovatel vyslovuje, že ačkoliv již jednou uložený trest vykonal, je nyní souhrnným trestem opět - za tentýž trestný čin - trestán a nesmí řídit motorová vozidla.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavní soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva provedenou soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není ani součástí soustavy orgánů zde činných a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavních práv v okolnosti, že ústavní stížností napadená usnesení byla doručena pouze jemu, nikoli též jeho obhájci. Jak instanční stížnost ze dne 12. 12. 2016 proti předmětnému usnesení okresního soudu, tak i ústavní stížnost však sepsal stěžovatelův obhájce, v důsledku čehož je nepochybné, že se s těmito rozhodnutími obeznámil, tedy byla naplněna materiální funkce doručení.

9. Ústavní soud připomíná, že Ústava akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu [srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 7/2000 (N 106/19 SbNU 45; 261/2000 Sb.) a ze dne 21. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 521/06 (N 35/44 SbNU 443)]. Z této koncepce vychází při doručování kupř. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 1 As 90/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 8 Tdo 203/2013.

10. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy pochybily v otázce započtení doby zákazu činnosti do souhrnného trestu, který mu byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 3 T 164/2014, nezpochybňuje relevantním způsobem, že soudy dospěly k ústavněprávně konformnímu závěru, podle něhož stěžovatel ode dne 4. 6. 2013 do dne 4. 6. 2014 vykonával trest zákazu činnosti z rozsudku městského soudu ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 8 T 13/2013 a až bezprostředně poté začal výkon trestu zákazu činnosti z trestního příkazu městského soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 92 T 4/2014.

11. Městský soud usnesením ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 92 T 4/2014 sice s poukazem na § 90 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu uloženého pravomocným trestním příkazem městského soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 92 T 4/2014, nicméně opomenul vlastní rozsudek ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 8 T 13/2013, jímž stanovil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců.

12. Podle § 90 odst. 1 tr. zákoníku po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce může soud podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku, jestliže odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo jestliže soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Obecné soudy v ústavní stížností napadených usneseních vycházely z toho, že podmínka výkonu poloviny trestu zákazu činnosti stěžovatelem v rozhodné době splněna nebyla (a to kvůli výše konkretizovanému časovému zařazení výkonu jednotlivých trestů zákazu činnosti), v důsledku čehož bylo usnesení městského soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 92 T 4/2014 nesprávné.

13. Dlužno konstatovat, že stěžovateli (zastoupenému obhájcem) byl k dispozici opravný prostředek v podobě instanční stížnosti proti usnesení městského soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 92 T 4/2014, kterou však neuplatnil.

14. Podle § 43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku platí, že spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obsahově navazující rozhodnutí jsou zejména rozhodnutí o započítání vazby, podmíněném propuštění z výkonu trestu, podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, použití amnestie apod. [srov. Draštík, Antonín a kol.: Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, In: ASPI (právní informační systém), komentář k § 43]. Není tudíž důvod oponovat závěru, že rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. 3 T 164/2014 (jímž byl podle citovaného ustanovení tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu městského soudu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. 92 T 4/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 3 To 324/2016 bylo zrušeno (coby obsahově navazující rozhodnutí) rovněž usnesení městského soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 92 T 4/2014.

15. Podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku platí, že byl-li pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, je-li vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43 tr. zákoníku) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 tr. zákoníku).

16. V případě trestu zákazu činnosti, od výkonu jehož zbytku soud podle § 90 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně upustil, přičemž následně došlo k zákonné fikci vykonání trestu podle § 91 odst. 3 tr. zákoníku (podmínkami jejího vzniku jsou: 1. uplynutí jak zkušební doby, tak i dalšího jednoho roku po ní, 2. v průběhu dalšího jednoho roku po uplynutí zkušební doby nedošlo k rozhodnutí soudu, zda se odsouzený osvědčil, které nabylo právní moci, a 3. na tom, že k takovému rozhodnutí nedošlo, nenese vinu odsouzený), se má za to, že byl vykonán celý. Při rozhodování o započtení takto vykonaného trestu do souhrnného trestu podle § 92 odst. 2 tr. zákoníku je proto třeba započítat celý uložený trest, a nikoli jen jeho skutečně vykonanou část (srov. kupř. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 3. 2007 sp. zn. 10 To 75/2007, publikované pod č. R 35/2008).

17. Obecné soudy se nedopustily interpretačního excesu a nejednaly svévolně, dovodily-li nutnost nevycházet mechanicky ze zrušeného (a nesprávného) usnesení městského soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 92 T 4/2014. Jestliže v době nabytí právní moci tohoto usnesení nebyly splněny všechny podmínky pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, nelze - jak soudy dovodily - postupovat ani v intencích výroku tohoto usnesení o zkušební době v trvání dvanácti měsíců. Nemohla tudíž nastat - oproti představě stěžovatele - fikce o osvědčení obviněného a ani fikce výkonu (celého) trestu (§ 91 odst. 3 tr. zákoníku). Současně soudy dospěly k závěru, že není důvod upřít stěžovateli započítání trestu zákazu činnosti vykonávaného v období ode dne 4. 6. 2014 do dne 26. 1. 2015 (tj. do dne nabytí právní moci usnesení městského soudu ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. 92 T 4/2014).

18. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry krajského soudu a ani okresního soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

19. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. července 2018

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru