Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 146/95Usnesení ÚS ze dne 03.08.1995

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŠevčík Vlastimil
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.146.95
Datum podání02.06.1995

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 146/95 ze dne 3. 8. 1995

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

III. ÚS 146/95

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud ČR rozhodl, ve věci ústavní stížnosti M.B., zastoupené advokátem JUDr. B.T., proti Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci a Krajskému soudu v Českých Budějovicích, o neplatnost právního úkonu, mimo ústní jednání dne 3. 8. 1995 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:

Návrh se odmítá.Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.), která i jinak vyhovovala formálním podmínkám stanoveným zákonem (§ 72 odst. 1 lit. a), 3, 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadla stěžovatelka pravomocná rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 11. 1994 ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 1995, sp. zn. 3 Co 115/95) a tvrdila, aniž by však toto své tvrzení blíže rozvedla, že těmito pravomocnými rozhodnutími zasáhly soudy jako orgány veřejné moci do jejího ústavně zaručeného

1

III. ÚS 146/95

základního práva ( § 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.) vyplývajícího z ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod; z následného tvrzení stěžovatelky se pak podává, že obecným soudům, a především soudu odvolacímu, vytýká, že "se zákonným způsobem nevyrovnaly s důkazy ve smyslu § 157 odst. 2, 3 o. s. ř.", avšak ani tyto procesní námitky nejsou podrobněji rozvedeny, takže - obdobně jako u námitky předchozí - nelze usoudit, co jimi má vlastně stěžovatelka na mysli.

Skutkový základ posuzované věci spočívá (podle odůvodnění rozsudků obecných soudů) v tom, že stěžovatelka poté, co se stala vlastnicí domu, resp. nemovitostí v obci a kat. úz. H., s vedlejším účastníkem uzavřela nájemní smlouvu na byt, v řízení před obecnými soudy blíže označený a popsaný, při uzavírání této smlouvy jednala v přesvědčení, že tomuto vedlejšímu účastníkovi, již za dřívějších majitelů domu (bytového podniku, případně další fyzické osoby), vzniklo k onomu bytu (podle předpisů před novelou občanského zákoníku platných) užívací právo, a protože tento předpoklad se podle jejího názoru časem ukázal jako nesprávný, dospěla k závěru, že jí učiněný právní úkon ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi (nájemní smlouva), jako právní úkon učiněný v omylu a na základě jemu předcházejícího právního úkonu absolutně neplatného (přechod užívacího práva k bytu z předchozích uživatelů na vedlejšího účastníka), dává dostatek hmotněprávních i procesních podmínek k tomu, aby postupem dle § 80 lit. c) o. s. ř. obecný soud určil, že jí uzavřená nájemní smlouva s vedlejším účastníkem je neplatná; jestliže obecné soudy jejímu návrhu nevyhověly, zamítavým výrokem dopustily se pochybení v rozsahu a smyslu, jak o tom již byla zmínka.

Ústavní stížnost je zjevně neoprávněná.

Ústavní soud ČR opakovaně v již publikovaných rozhodnutích vyložil, že není (a proč) vrcholem soustavy obecných soudů, že na sebe již proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, a že, jestliže obecné soudy ve svém rozhodování

2

respektují kautely dané ustanovením § 132 o. s. ř., nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (sr. kupř. Nález č. 5 in ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. I, C. H. Beck, Praha 1994), a že ústavní stížnost nelze považovat za řádný (mimořádný) opravný prostředek proti jakémukoli (byť i nesprávnému) pravomocnému rozhodnutí obecného soudu, neboť ústavní stížnost může mít své opodstatnění toliko tam, kde takovým rozhodnutím bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené základní právo stěžovatele (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.); k tomu sr. kupř. Nález č. 31 in dtto.

Odhlédnuto od toho, že v posuzované věci její ústavněprávní aspekty ponechala stěžovatelka zcela stranou (nijak je nezdůvodnila), a že vlastně z obsahu ústavní stížnosti není dostatečně patrno, proti čemu (pod zmíněnými aspekty) vlastně stěžovatelka brojí, je očividné, že ústavní stížnost jako polemika s rozhodovacími důvody (odůvodněním napadených rozhodnutí) obecných soudů je s vyloženými zásadami v rozporu; nadto je na místě poukázat též na to, že až v nadbytečně rozsáhlém odůvodnění se obecný soud I. stupně vypořádal se všemi důkazy, které stěžovatelka v řízení před ním navrhla (a které soud provedl), že také přiměřeným (byť podle stěžovatelky nesprávným) způsobem rozvedl své úvahy co do příslušných ustanovení zákona, která ve věci aplikoval, takže jen stěží lze tomuto soudu vytýkat pochybení z hlediska ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.; ostatně ani stěžovatelka sama v opravném řízení nenamítala kusost řízení před soudem I. stupně, případně nesprávné hodnocení tam provedených důkazů a zaměřila své odvolání toliko na právní stránku věci, takže zcela důvodně odvolací soud na skutková zjištění soudu I. stupně jako správná odkázal a z nich ve svém vlastním rozhodnutí také vycházel. Nelze proto ani odvolacímu soudu vytýkat taková pochybení, jaká stěžovatelka spatřuje na straně soudu I. stupně, a to tím méně, jestliže i tento soud své právní závěry dostatečně vyložil a také i zdůvodnil.

3

Ve vytýkaném nedostatku rozhodnutí obecných soudů, co do ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř., i kdyby mu bylo lze přisvědčit, jen stěží by bylo možné postřehnout ústavněprávní aspekt, tj. takovou nesprávnost, která by se - byť i jen vzdáleně - dotkla stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv (a svobod); nelze proto dospět k závěru, že naznačenými výtkami důvodně míří stěžovatelka na zásady podávající se z ústavních záruk spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod).

Obdobně nelze přisvědčit tvrzení, že posuzovaná rozhodnutí obecných soudů zasahují (ústavně) nepřípustným způsobem do stěžovatelčina vlastnického práva k nemovitosti, v níž se byt vedlejšího účastníka nachází; v ústavní stížnosti (a stejně tak i v řízení před obecnými soudy) stěžovatelka netvrdila, že by ku příkladu zamýšlela onen byt užívat sama apod., takže o protiprávní (a tím méně protiústavní) zásah do jejího vlastnického práva, které jinak, přirozeně, požívá i ústavní ochrany, nejde a ani jít nemůže; je tomu tak mimo jiné i proto, že nájemné z bytu je třeba ve všech uvažovaných souvislostech pokládat za užitek věci (plynoucí z vlastnictví k ní), takže obsah (a rozsah) vlastnického práva k nájemnímu domu nájemními smlouvami zůstává zcela nedotčen; neshledává proto Ústavní soud ČR, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů by měla povahu neoprávněného zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky (čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost je neopodstatněná; zjevnost této neopodstatněnosti vyplývá nejen z povahy důvodů, jak dříve byly podány, ale - a to především - ze zásad v ustálené judikatuře Ústavního soudu již dříve opakovaně vyložených a - jak na to poukázáno - i publikovaných.

4

III. ÚS 146/95

Nezbylo proto, než rozhodnout jak ze znělky tohoto usnesení je patrno (§ 43 odst. 1 lit. c) zák. č. 182/1993 Sb.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 3. 8. 1995

JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru