Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 146/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkZástavní právo
žaloba/na plnění
Cena
vlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.146.11.1
Datum podání14.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 152, § 165 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 146/11 ze dne 10. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. února 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Karlem Matějkou, advokátem v Praze 2, Legerova 44, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 10. 2010 č. j. 23 Cdo 202/2009-250 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2008 č. j. 12 Cmo 397/2007-214, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel nesouhlasí především se skutkovým závěrem obecných soudů, týkajícím se výše prodejní ceny vozidla Jaguar XJ6, které bylo předmětem smlouvy o zřízení zástavního práva, uzavřené mezi stěžovatelem a žalobcem za účelem zajištění splacení dluhů stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastník tím, že předmětné vozidlo prodal, zbavil jej jeho vlastnického práva k vozidlu a připravil jej o reálnou kupní cenu za vozidlo. Stěžovatel uvedl, že kdyby vozidlo prodával sám, zajisté by za ně nedostal 429.000,- Kč, ale minimálně částku 700.000,- Kč.

Z připojených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že žalobce se žalobou u Městského soudu v Praze domáhal na stěžovateli (po částečném zpětvzetí a změně žaloby) zaplacení částky 255.860,50 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu vzniklého odebráním zboží stěžovatelem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 5. 2007 č. j. 19 Cm 308/2001-177 rozhodl, že řízení se v části o zaplacení 91.914,53 Kč zastavuje (bod I. výroku); ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že bod II. výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrdil v části, v níž byla zamítnuta žaloba v rozsahu zaplacení nutných nákladů spojených s prodejem vozidla a ohledně příslušenství, specifikovaného v rozsudku; zbývající části bodu II. výroku rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci příslušenství specifikované v rozsudku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud tak, že dovolání stěžovatele v rozsahu, v němž byla napadena část výroku I. odvolacího soudu, jíž byla změněna část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, zamítl. Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele se skutkovým závěrem obecných soudů, týkajícím se ceny předmětného vozidla. Stěžovatel nesouhlasí se skutkovým závěrem obecných soudů, že dosažená prodejní cena předmětného vozidla (429.000,- Kč) odpovídá reálné tržní ceně. Stěžovatel sice formálně namítá porušení svého vlastnického práva, ve skutečnosti ovšem, bez jakékoli ústavněprávní argumentace, požaduje na Ústavním soudu, aby se přiklonil k jeho tvrzení, že žalobce neměl oprávnění vozidlo bez jeho vědomí prodat a že cena, za kterou vozidlo bylo prodáno, je nepřiměřeně nízká.

Stěžovatel tak staví Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, která mu však nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud může zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody.

Z napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že obecné soudy obou stupňů zjistily skutkový stav a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Odvolací soud srozumitelně odůvodnil svůj závěr ohledně platnosti zástavní smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelem a žalobcem. Konstatoval, že tato zástavní smlouva neopravňovala žalobce prodat zastavené vozidlo stěžovatele, neboť mezi účastníky nebyly dohodnuty podmínky a způsob prodeje, včetně stanovení minimální ceny. Z toho důvodu je, dle názoru odvolacího soudu, nutné považovat část zástavní smlouvy, ve které je bez dalšího dohodnuto právo věřitele zástavu prodat, za neplatnou dle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud ale zdůraznil, že platnost či neplatnost části smlouvy však není předmětem sporu. Okolnost, že žalobce porušil uskutečněným prodejem motorového vozidla zástavní smlouvu, nemá žádný vliv na existenci dluhu stěžovatele, specifikovaného v uznání dluhu ze dne 6. 10. 2000. Odvolací soud neshledal, že by stěžovateli vznikla uskutečněným prodejem vozidla za cenu 429.000,- Kč škoda a stěžovateli tedy nevzniklo právo na její započtení proti žalobnímu nároku. Obdobně podrobně, dostatečně a srozumitelně se obecné soudy obou stupňů vypořádaly i s námitkou stěžovatele ohledně prodejní ceny předmětného vozidla. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že tento soud vyhodnotil všechny námitky stěžovatele vznesené v dovolání a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Závěry obecných soudů jsou, podle názoru Ústavního soudu, v souladu s obecným právem a ústavně konformní, a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje. Ústavní soud ve věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru