Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1456/19 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Dědictví
Závěť
Dědění
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1456.19.1
Datum podání02.05.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 476

99/1963 Sb., § 132, § 127, § 241a odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1456/19 ze dne 11. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Boženy Bartošové a Ing. Václava Bartoše, zastoupených Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2019 č. j. 24 Cdo 4259/2018-705 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018 č. j. 24 Co 128/2017-640, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Boženy Španihelové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") vedený pod sp. zn. 13 C 80/2011, z jehož obsahu zjistil následující. Stěžovatelé podali proti vedlejší účastnici žalobu o popření jejího dědického práva, tj. aby bylo určeno, že jsou stěžovatelé dědici po Heleně Teifertové, zemřelé dne 26. 1. 2011 (dále jen "zůstavitelka"). Okresní soud určil rozsudkem ze dne 28. 12. 2016 č. j. 13 C 80/2011-519, že stěžovatelé jsou ze zákona dědici po zůstavitelce. Podstatou sporu před obecnými soudy bylo určení platnosti závěti ze dne 14. 12. 2010, jíž měla zůstavitelka před svědky, manžely Maškovými, odkázat svůj majetek vedlejší účastnici.

3. K odvolání vedlejší účastnice změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl. K úplnému zjištění skutkového stavu a prokázání či vyvrácení stěžejní rozhodné okolnosti - schopnosti zůstavitelky přečíst závět i přes oční vadu - doplnil krajský soud dokazování revizním znaleckým posudkem Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci z oboru zdravotnictví, odvětví oční lékařství. Z něj zjistil, že v době podpisu závěti netrpěla zůstavitelka takovým zrakovým postižením, nekompenzovatelným běžnými technickými či jinými pomůckami, které by jí zcela znemožňovalo, popř. podstatně snižovalo, schopnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení a podpisu zkoumané tzv. allografní závěti. I přes oční vadu byla schopna s použitím běžných optických pomůcek text závěti číst, ať již tak, že by si dala listinu velmi blízko před obličej a četla by ji jen jedním okem delší dobu při postupném posouvání textu (bez brýlí), anebo tak, že by ji četla s brýlemi na obličeji, které nosila na dálku, s využitím principu tzv. dvojích brýlí, jako pomůcky tak, že by měla na očích brýle na dálku, na které by si nasadila brýle s presbyopickou korekcí. Tato druhá metoda vytvořila objektivně stejnou situaci, jakoby četla listinu bez brýlí s přiblížením listiny blízko před obličej. Z pohledu krajského soudu zástupkyně znaleckého kolektivu znaleckého ústavu MUDr. Klára Marešová, Ph.D. při jejím výslechu přesvědčivě vysvětlila odborné závěry znaleckého ústavu. Zejména vysvětlila, proč se znalecká komise v zásadě shodla se závěrem odborného znaleckého vyjádření - listiny podané v řízení před okresním soudem znalcem doc. MUDr. Janem Novákem, CSc., a naopak se neshodla se závěry znalců doc. MUDr. Vladimíra Stibora, CSc. a MUDr. Petra Maška, CSc., a to ve všech sporných bodech způsobem pochopitelným i pro laiky. Podle krajského soudu též věrohodně vysvětlila, proč neobstojí stěžovateli v odvolacím řízení předložený listinný důkaz - znalecký posudek Ing. Jaroslava Synečka, když přesvědčivě rozvedla, že byť mohou být výpočty v jeho posudku správné, nejsou významné pro určení zůstavitelčiny schopnosti číst. Jelikož z řízení před okresním soudem vyplynulo, že ostatní zákonné náležitosti závěti byly splněny, dospěl krajský soud k závěru, že závět je platná a dědické právo svědčí vedlejší účastnici.

4. Proti rozsudku krajského soudu brojili stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. V dovolání namítali, že rozhodné otázky byly částečně krajským soudem vyřešeny odlišně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, částečně dosud nebyly řešeny. Předestřeli otázky, především zda může být zpracovatelem ústavního znaleckého posudku i ústav nezapsaný v seznamu znaleckých ústavů, zda zpracovatel zapsaný jako fyzická osoba v seznamu znalců může vypracovat znalecký posudek jako zaměstnanec ústavu, a zda může soud mimo souladných znaleckých posudků vycházet až ze závěru jednání před odvolacím soudem, v němž znalec popře vlastní závěry revizního posudku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelé neuplatnili způsobilý dovolací důvod; napadli skutková zjištění a hodnocení důkazů krajským soudem, přičemž skutková zjištění dovolacímu přezkumu nepodléhají.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení práva na řádný proces, neboť jejich dovolání bylo odmítnuto pro údajné napadení skutkových zjištění a hodnocení důkazů, přitom ale formulovali jasné námitky v obecné právní rovině (viz výše bod 4). Nejvyšší soud se se vznesenými námitkami údajně nevypořádal a zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelé poukázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3067/13 (N 247/83 SbNU 855) a ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. III. ÚS 3181/17, podle nichž je označení podobných otázek, obsažených v každé věci téhož druhu, za skutkové otázky, porušením práva na soudní ochranu. Podle stěžovatelů je porušením zásady předvídatelnosti rozhodnutí, vyšel-li soud z názoru zpracovatelky revizního znaleckého posudku předneseného těsně před vynesením měnícího rozsudku krajského soudu. Nadto byl-li členem kolektivu zpracovávajícího revizní posudek i lékař nevěnující se očnímu lékařství. Rozsudek krajského soudu je podle stěžovatelů založen pouze na revizním znaleckém posudku, který je v rozporu s objektivním matematickým výpočtem znalce z oboru optika-optické systémy. Nový názor dr. Marešové popírající závěry v posudku vyslovené, má představovat nové skutkové tvrzení, k němuž stěžovatelé neměli možnost uplatnit námitky. Nevyhovění návrhu stěžovatelů na konfrontaci znalců má pak představovat porušení jejich procesních práv s ústavním dosahem. V posledku se stěžovatelé domnívají, že uvedený postup krajského soudu je v rozpory s nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747) a ze dne 30. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 116/05 (N 108/41 SbNU 349).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pročež se musí vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.

8. Dále Ústavní soud předesílá, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677), ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)].

9. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti představuje prismatem napadených rozhodnutí vlastní náhled stěžovatelů na skutkový stav. Ústavní soud neshledal výjimečné nedostatky důkazního řízení dosahující ústavněprávní intenzity (viz bod 8 tohoto usnesení), neboť skutkové závěry krajského soudu byly dostatečně odůvodněny.

10. Byť stěžovatelé navozují dojem nesouladu jednotlivých znaleckých posudků, je zapotřebí uvést na pravou míru, že krajský soud vysvětlil, které skutkové závěry okresního soudu považuje za dostatečné, a které a proč se rozhodl nařízením revizního znaleckého posudku přezkoumat nebo doplnit. V intencích zásady volného hodnocení důkazů tak bylo věcí obecného soudu, jaké důkazy provede a jakou váhu jim přiřadí, resp. jaká skutková tvrzení bude (nevázán závěry znalců) považovat za pravdivá. Jinak řečeno vnitřní nesoulad či nedostatečnost postupu při dokazování klíčové okolnosti - schopnosti zůstavitelky číst - se krajský soud rozhodl odstranit nařízením revizního znaleckého posudku. Až na případy zcela zřejmých excesů (viz bod 8) nelze dopředu uvést či snad dokonce obecnému soudu ukládat, kterými posudky a v jaké míře se má řídit. Podstatou zásady volného hodnocení důkazů je z povahy věci vážení jednotlivých důkazů - posuzování jejich pravdivosti, zákonnosti a (vzájemné) důležitosti za účelem zjištění nejpravděpodobnějšího skutkového stavu. Je zřejmé, že budou-li závěry některých znaleckých posudků v rozporu, nebude výsledný závěr o skutkovém stavu - podpořený přesvědčivým zdůvodněním soudu - nikdy zcela souladný se všemi jednotlivě provedenými důkazy. I proto musí soud hodnotit důkazy nejen každý zvlášť, ale všechny ve vzájemné souvislosti pečlivě přihlížeje ke všemu, co vyšlo v řízení najevo [§ 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")].

11. Pro předejití pochybnostem si Ústavní soud vyžádal příslušný spis obecného soudu (viz bod 2). Z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že situace nebyla v řízeních před obecnými soudy jednostranná, jak popisují stěžovatelé. Nedá se ani říci, že by zástupkyně znaleckého ústavu zpracovávající revizní posudek při své výpovědi popřela závěry obsažené v písemném vyhotovení posudku. Stejně tak stěžovatelé pomíjejí dříve provedené důkazy, např. výpovědi svědků Maškových a Čestmíra Teifera a znalecký posudek doc. Nováka (str. 3 - 4 a 13 - 14 odůvodnění rozsudku okresního soudu), které podporují závěry krajského soudu.

12. Předně je na obecném soudu, jakým způsobem bude znalecké posudky hodnotit, a to na základě výslechu znalce podle zásad ústnosti a přímosti. Jestliže považoval krajský soud význam výpovědi zástupkyně kolektivu znalců ústavu, který vypracoval revizní znalecký posudek, za jednoznačně převažující v konkurenci ostatních důkazů a svůj závěr dostatečně a srozumitelně odůvodnil, nejde o nové skutkové tvrzení, jak se domnívají stěžovatelé. Stejně tak krajský soud odůvodnil, proč i přes možnou správnost není pro věc rozhodný (podle stěžovatelů "objektivní") matematický výpočet Ing. Jaroslava Synečka. Příslušný postup krajského soudu nevykazuje ústavněprávních nedostatků, které by si žádaly kasační zásah Ústavního soudu.

13. K návrhu na zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu lze stěžovatelům přisvědčit potud, že stručné konstatování o nenaplnění dovolacího důvodu (předestření otázek svou povahou skutkových) neobsahuje bližší vymezení důvodů, pro které dospěl Nejvyšší soud k předmětnému závěru a v jehož důsledku shledal dovolání nepřípustným. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v kontextu celé věci není odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu nepřezkoumatelné. Stěžovatelé v dovolání prezentovali vlastní náhled na jimi uplatněné dovolací důvody, o jejichž povaze není i ve světle výše uvedeného pochyb. Je sice pravdou, že ani při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nemohou být ze soudní ochrany vyjmuta základní lidská práva a svobody, včetně procesu dokazování, což se týká i výkladu § 241a odst. 1 o. s. ř.. V dovolání předestřené otázky, které se bezprostředně nedotýkaly hodnocení důkazů (kdo konkrétně může nebo nemůže vypracovat znalecký posudek), však nebyly pro posouzení věci krajským soudem rozhodné. Krajský soud nařídil vypracování revizního znaleckého posudku; dospěl k závěru, že v řízení před okresním soudem nebyl "ústavní" znalecký posudek Oční kliniky Fakultní nemocnice Ostrava zpracován v souladu s jeho znaleckou činností zapsanou v seznamu znalců ani nebyl zpracován kolektivem znalců s potřebnou specializací. Tento postup krajského soudu lze shledat souladným s ústavním pořádkem.

14. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatelé v ústavní stížnosti odkázali (viz bod 5). To, že stěžovatelé podle jejich mínění příslušné námitky skutkové povahy zobecnili, neznamená ve světle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3067/13, že jde o otázky veskrze právní. Je totiž zřejmé, že dokazování znaleckými posudky i jejich potenciální vzájemné kolize jsou obdobně součástí řady dalších řízení před obecnými soudy. Nic to však nemění na tom, že se i tyto otázky týkají zjišťování skutkového stavu, nikoli jeho právního posouzení. V posuzované věci navíc nešlo o otázku příčinné souvislosti, pročež se neuplatní závěry o následcích jejího posouzení jako skutkové nebo právní otázky. Napadená rozhodnutí jsou souladná i se závěry obsaženými v nálezech sp. zn. II. ÚS 2172/14 a sp. zn. I. ÚS 116/05, neboť v nynější věci byl naopak revizní znalecký posudek zadán a provedení i hodnocení jednotlivých důkazů bylo krajským soudem srozumitelně odůvodněno; nešlo tak o tzv. opomenuté důkazy. Nadto vyzníval posudek Fakultní nemocnice Ostrava, o oprávněnosti jehož zpracovatelů měli stěžovatelé pochybnosti, v jejich prospěch.

15. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení nebo se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při uplatnění ústavních principů, včetně principu volného hodnocení důkazů, z jehož rámce krajský soud nevybočil. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. I. ÚS 3608/18).

16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2020

Jiří Zemánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru