Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1456/14 #1Usnesení ÚS ze dne 08.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
Stavba
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1456.14.1
Datum podání22.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1456/14 ze dne 8. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Společenství vlastníků domu Dejvice č.p. 1717, sídlem Praha 6, Na Dionýsce 1717/2, zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 29 Co 367/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

´

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušil shora označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.

Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil jako věcně správný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. 13 EC 479/2011, jímž zamítl stěžovatelovu žalobu, kterou se proti žalované (B. V. Dejvice, a. s.) domáhal zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené smluvní pokuty.

Obecné soudy shledaly stěžovatelovu žalobu nedůvodnou, neboť dospěly k závěru, že žalované povinnost k zaplacení smluvní pokuty nevznikla, jelikož na ni tato povinnost - pro rozpor předmětné smluvní pokuty s dobrými mravy - nepřešla.

Městská část Praha 6 jako prodávající uzavřela v listopadu 2006 s manželi Výravskými a Ing. Radkem Budkou kupní smlouvy, jejichž předmětem byly tam specifikované bytové jednotky v budově č.p. 1717. Obě kupující strany se zavázaly, že pokud nedokončí stavbu rozestavěných bytových jednotek podle platného stavebního povolení ve lhůtě 24 měsíců ode dne 30. 3. 2006, zaplatí smluvní pokutu ve výši 2 % z jejich kuní ceny. Manželé Výravští i Ing. Budka prodali své rozestavěné bytové jednotky dne 30. 4. 2007 žalované.

Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za nedostatečně odůvodněné, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Dle jeho názoru z inkriminovaných kupních smluv závazek k zaplacení smluvní pokuty v případě nedodržení termínu dostavby kupovaných bytových jednotek vyplývá, a dospěl-li odvolací soud k závěru, že tato povinnost na žalovanou - pro údajný rozpor tohoto ujednání s dobrými mravy - nepřešla, jde o závěr, jenž je zjevně v rozporu s obsahem soudního spisu. V této souvislosti navíc stěžovatel zdůrazňuje, že není možné posuzovat soukromoprávní závazek (splnit závazek ve sjednané lhůtě) podle veřejnoprávní změny stavebního povolení, tj. vzhledem k prodloužení lhůty pro dokončení rozestavěných jednotek.

Stěžovatel též poukazuje na to, že se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku nevypořádal s jeho v odvolání obsaženou argumentací, poukazující mj. na účelovost postupu kupujících při následném převodu na žalovanou (odvíjející se od personální provázanosti původních kupujících a členů orgánů žalované), a tato skutečnost zohledněna odvolacím zohledněna nebyla.

Posléze podle stěžovatele napadeným rozsudkem porušil odvolací soud princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jestliže v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 EC 542/2009 vyslovil právní názor, že pasivně legitimována je v případě povinnosti zaplatit smluvní pokutu právě žalovaná společnost; zamítnutím předmětné žaloby proto odvolací soud tento dříve vyslovený právní názor popřel.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Novelou zákona o Ústavním soudu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., bylo jeho ustanovení § 43 doplněno o ustanovení třetího odstavce, jež umožňuje odmítnutí ústavní stížnosti "stručně" odůvodnit pouhým uvedením příslušného "zákonného důvodu". Takový odkaz - jmenovitě na ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona, jež odmítnutí ústavní stížnosti zakládá na její zjevné neopodstatněnosti - je pak ospravedlnitelný tehdy, jestliže Ústavní soud dospěje k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů svými důvody obstojí i z hledisek ústavněprávních, a lze je do procesního kontextu, vymezeného ústavní stížností, převzít.

Tak je tomu i v projednávané věci.

Podstatou souzené věci je stěžovatelova kritika odvolacího soudu, že klíčový právní závěr (nesoulad ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy) učinil na základě úvahy nepřípustně směšující instituty soukromého (smluvní pokuta) a veřejného (stavební povolení, resp. stavební řízení) práva. Stěžovatel však přehlíží, že primárním důvodem zamítnutí žaloby (viz předposlední odstavec odůvodnění napadeného rozsudku) byl závěr, že nedodržení lhůty (jakožto nutná podmínka "aktivace" smluvní pokuty) nezavinila žalovaná (ani její právní předchůdci - manželé Výravští a Ing. Budka), nýbrž (již) Městská část Praha 6, jakožto společný právní předchůdce stěžovatele i žalované (proti tomuto závěru přitom stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou relevantní oponenturu nepředkládá). Stačí tak pouze připomenout, že předmětná smluvní pokuta (smluvní pokuty) byla bez jakýchkoliv pochybností koncipována jako zajišťovací institut penalizující toliko zaviněné porušení smluvní povinnosti; ústavní stížnost však vychází (mlčky) z předpokladu, že samotné nedodržení termínu dostavby mělo vést k povinnosti uhradit smluvní pokutu, tj. ze smluvní pokuty počítající s objektivní odpovědností kupujících, jež v této podobě ujednána nebyla. Stěžovatelova kritika závěru (nalézacího soudu), že smluvní pokuta je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, je tak věcně bezcenná, a obdobný závěr je pak třeba učinit rovněž ve vztahu k argumentaci poukazující na personální propojenost žalované a původních kupujících. V návaznosti na uvedené důvody nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že napadený rozsudek porušuje princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť oproti jeho očekávání konstatování vyslovené v předchozím řízení, že pasivně legitimovanou je současná vlastnice bytových jednotek (a tedy nikoliv její právní předchůdci - manželé Výravští), není v rozporu s právním názorem vysloveným v posuzované věci, že pasivně legitimovaná žalovaná společnost není povinna uhradit žalovanou smluvní pokutu, jestliže nesplnění jí zajištěné povinnosti nezavinila (viz výše).

Z uvedených důvodů je zřejmé, že stěžovatelem předložená kritika rozhodnutí odvolacího soudu efektivní být nemůže (a to již z pohledu práva podústavního), pročež - tím spíše - je namístě závěr, že zásah do jeho základních práv napadeným rozhodnutím doložen není.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru