Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1455/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Přerov
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1455.15.1
Datum podání18.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1455/15 ze dne 9. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Marianem Babicem, advokátem se sídlem v Opavě, Růžová 256/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1629/2014, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. 55 To 77/2014 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 1. 2014 sp. zn. 2 T 63/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho základních práv a svobod zaručených v čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Okresní soud v Přerově shora uvedeným rozsudkem stěžovatele a obviněnou M. V. uznal vinnými přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil je podle § 214 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců; podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozenou společnost se svým uplatněným nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem podle § 256 tr. řádu odvolání stěžovatele zamítl, když ve věci rozhodoval též o odvolání spoluobviněného B. G.

Následná dovolání stěžovatele a obviněné M. V.Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu) odmítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí, zejména rozsudek soudu prvního stupně, neobsahují dostatečně určitý popis skutku tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným; dovozuje, že skutková věta zejména postrádá popis pokynu, který měl udělit obviněné M. V. Tvrdí dále, že skutkové závěry, učiněné obecnými soudy, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a soudy se dostatečně nezabývaly ani otázkou zavinění na jeho straně a tuto otázku nesprávně vyhodnotily; zejména dezinterpretovaly výpověď Ing. J. Sukupa, který o svém podezření na nelegální původ motoru informoval pouze obviněné V. a G., a to až po odvozu tohoto zařízení, jež se dohledat nepodařilo především proto, že jej nikdo nehledal (několik měsíců se nacházelo v jiné jeho provozovně). Stěžovatel dovozuje, že obecné soudy napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodnily.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

Přes odkazovaná ustanovení Listiny a Úmluvy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve - procesně neregulérně - podaného dovolání.

V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického jednání (resp. jeho pachatelství) jsou jen podústavně vedeným sporem s obecnými soudy, které se s jím uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly.

Soud prvního stupně na str. 12 odůvodnění svého rozsudku a soud odvolací na str. 7 až 9 podrobně rozvedly důkazy, na jejichž podkladě dospěly ke skutkovým zjištěním, se kterými stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje. Obecné soudy poukázaly především na svědectví Ing. J. Sukupa, z jehož obsahu vyplývá, že obviněné M. V. sdělil, že předmětný elektromotor je "stoprocentně kradený" a aby jej neodvážela pryč; přesto za dané situace na pokyn stěžovatele byl urychleně odvezen na neznámé místo. Své závěry soudy opřely též o výpovědi svědků D. Matejova, P. Muchy, J. Tolara a Z. Pospíšila; soud prvního stupně rovněž konstatoval, že Ing. Jan Sukup, David Matejov a Petra Mucha se vyjadřovali jako přímí svědci bezprostředně k okolnostem výkupu, resp. k dalším dispozicím s předmětným strojem.

Obecné soudy rovněž poukázaly na skutečnost, že elektromotor - převzatý sběrnou provozovanou stěžovatelem - byl nedostatkovým zbožím, neboť se již nevyrábí, byl čistý a bez známek poškození.

Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří zaznamenat, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích § 2 odst. 5 tr. řádu postačující.

Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

Stěžovatel do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak z výše uvedených hledisek relevantní argumentaci ani zde Ústavní soud neshledává. Není důvod k pochybnostem, že dovolání stěžovatele nebylo efektivním opravným prostředkem, tedy prostředkem řádně - v souladu s příslušnými procesními předpisy - uplatněným, jestliže bylo podáno z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu]. Ostatně i nad tento rámec se dovolací soud k některým stěžovatelovým úvahám vyjádřil.

Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru