Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1452/14 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Dovolání
lhůta/zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1452.14.1
Datum podání22.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241b odst.3, § 240 odst.1, § 30


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1452/14 ze dne 10. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Alice Pezlarové, zastoupené JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 2, Na Zderaze 1275/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2014, č.j. 21 Cdo 3943/2013-120, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2014 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, zásada právní jistoty, jakož i její právo na přístup k soudu a právo na lidskou důstojnost.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí a dále dotazem učiněným u Obvodního soudu pro Prahu 9 bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatelce bylo dne 16. 7. 2013 doručeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, č.j. 14 Co 127/2013-89. Dne 6. 8. 2013 stěžovatelka v souladu s ustanovením § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), požádala soud o ustanovení zástupce pro dovolací řízení z důvodu nemajetnosti. Této žádosti bylo vyhověno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 8. 2013, č.j. 73 Nc 918/2006-103. Právě uvedené rozhodnutí o ustanovení zástupce nabylo právní moci dne 7. 9. 2013. Dne 22. 10. 2013 podala stěžovatelka prostřednictvím jí ustanoveného zástupce dovolání, jež však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2014, č.j. 21 Cdo 3943/2013-120, odmítnuto jako opožděné, neboť bylo podáno až po uplynutí zákonem stanovené lhůty (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu), která marně uplynula dne 16. 9. 2013, přičemž dovolací soud nemohl s ohledem na ustanovení § 240 odst. 2 občanského soudního řádu stěžovatelce zmeškání této lhůty prominout. V odůvodnění tohoto rozhodnutí pak dovolací soud upozornil na to, že samotná žádost stěžovatelky o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení ve smyslu § 30 občanského soudního řádu nemá sama o sobě za následek prodloužení lhůty k podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Nový běh lhůty pro podání dovolání sepsaného advokátem v souvislosti s žádostí dovolatele o ustanovení zástupce nastává dle dovolacího soudu jen tehdy, jestliže dovolatel o ustanovení zástupce požádá při podání dovolání nebo později (avšak nejpozději do uplynutí lhůty k podání dovolání), avšak jen tehdy, bylo-li dovolání vůbec podáno. Pokud však stěžovatelka v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě dovolání vůbec nepodala, ale pouze požádala o ustanovení zástupce, běží lhůta k podání dovolání podle ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a také doběhne bez ohledu na to, zda a jak bylo rozhodnuto o žádosti dovolatelky o ustanovení právního zástupce. Nový běh lhůty ve smyslu § 241b odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu proto dle názoru dovolacího soudu nepřichází v úvahu.

3. Právě uvedené rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností, v níž poukazovala na nesprávnost rozhodnutí dovolacího soudu o opožděnosti jejího dovolání, když dle jejího názoru nemohla podat dovolání bez právního zastoupení (neboť v takovém případě by jednala protiprávně). Stěžovatelka dle svého názoru musela nejprve požádat soud o ustanovení zástupce, přičemž lhůta pro podání dovolání jí s ohledem na ustanovení § 241b odst. 3 věta druhá za středníkem občanského soudního řádu znovu počala běžet od právní moci rozhodnutí o ustanovení advokáta.

4. Po přezkoumání ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky napadeným rozhodnutím dovolacího soudu nedošlo.

5. Sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že usnesení odvolacího soudu jí bylo doručeno dne 18. 6. 2013, přičemž dovolání podala prostřednictvím jí ustanoveného zástupce až dne 22. 10. 2013. Vzhledem k této skutečnosti pak dovolací soud dle názoru Ústavního soudu správně uzavřel, že dovolání nebylo podáno ve lhůtě dle § 240 odst. 1 občanského soudního řádu, tj. ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž své rozhodnutí též náležitým způsobem odůvodnil. Ústavní soud je naopak nucen konstatovat, že není správná konstrukce stěžovatelky, dle níž jí s ohledem na ustanovení § 241b odst. 3 věta druhá za středníkem občanského soudního řádu počala běžet nová lhůta k podání dovolání, a to ode dne, kdy rozhodnutí soudu o tom, že se jí ustanovuje právní zástupce pro dovolací řízení, nabylo právní moci. To proto, že lhůta uvedená v ustanovení § 241b odst. 3 větě druhé za středníkem občanského soudního řádu se vztahuje na situace, kdy dovolání bylo účastníkem řízení sice včas podáno, avšak toto podání nesplňuje všechny zákonem stanovené náležitosti (mj. proto, že nebyla naplněna podmínka právního zastoupení dovolatele advokátem), přičemž stanovuje lhůtu, v níž je možné tyto vady odstranit tak, aby dovolání mohlo být věcně projednáno. Pokud však dovolání nebylo v zákonem stanovené lhůtě (§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu) účastníkem řízení podáno, pak se ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu vůbec neuplatní (obdobně např. usnesení ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2771/12, nebo usnesení ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. III. ÚS 3197/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Ústavní soud si v této souvislosti dovoluje poukázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Občanské soudní řízení tak vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Jestliže se tedy stěžovatelka domáhala ochrany svého práva v soukromoprávním řízení, byla tak povinna činit nanejvýš pečlivě a v souladu s příslušnými procesními předpisy. Pokud tak neučinila (byť se tak stalo patrně v důsledku stěžovatelčiny nesprávné interpretace příslušného procesního předpisu), nemůže jí být nyní poskytnuta ochrana ani ze strany Ústavního soudu.

7. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. června 2014

Jan Musil v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru