Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1450/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Znojmo
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
pravidla silničního provozu
Pojištění
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.1450.17.1
Datum podání11.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

168/1999 Sb., § 10 odst.1, § 8

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1450/17 ze dne 14. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5 - Smíchov proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. února 2017 č. j. 17 Co 75/2016-140 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. února 2016 č. j. 23 C 239/2015-117, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Romana Ďuráče, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud").

2. Z ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. Stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem pojistnou smlouvu podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla"). Vedlejší účastník při porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích způsobil dopravní nehodu, od které bez zastavení a přes výzvy dalších řidičů ujel. Nehodu šetřila stěžovatelka jako pojistnou událost a rovněž Police České republiky jako možné protiprávní jednání. Následně Policie České republiky postoupila věc příslušnému obecnímu úřadu, který ji však v prekluzivní lhůtě neprojednal.

4. Z rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že stěžovatelka uhradila škodu vzniklou na vozidle, které vedlejší účastník poškodil a uplatnila proti němu právo na úhradu vyplacené částky podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

5. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění uvedl, že pro vznik práva pojistitele na úhradu vyplacené částky podle § 10 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla musí být splněny dva předpoklady: pojištěný (v tomto případě vedlejší účastník) musí porušit alespoň jednu z povinností stanovených § 8 odst. 1, 2 a 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a musí být ztížena možnost řádného šetření pojistitele (stěžovatelky). Obě podmínky musí být splněny současně a mezi porušením povinností pojištěného a ztížením šetření pojistitele musí existovat příčinná souvislost. Splnění obou podmínek je podle názoru okresního soudu povinen prokázat pojistitel (stěžovatelka). Dále soud uvedl, že vedlejší účastník porušil zákonnou oznamovací povinnost [§ 10 odst. 1 písm. e) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla]. Stěžovatelka však podle jeho názoru neprokázala, že by jí tato skutečnost významnějším způsobem ztížila možnost prošetření pojistné události. Šetření stěžovatelky se má týkat podmínek vzniku práva poškozeného na odškodění a nikoli podmínek vzniku práva pojistitele na postih pojištěného. Vedlejší účastník nemá povinnost podat stěžovatelce důkazy k uplatnění postižního práva. Okresní soud dále uvedl, že stěžovatelka měla k dispozici dostatek podkladů k posouzení, zda byly splněny podmínky pro výplatu pojistného plnění.

6. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Zcela se ztotožnil se závěry okresního soudu, že vedlejší účastník zavinil dopravní nehodu a porušil své povinnosti vyplývající ze zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, avšak neztížil tím stěžovatelce šetření pojistné události. Podle krajského soudu okresní soud své rozhodnutí odůvodnil přiléhavě a i krajský soud je přesvědčen, že nebyly současně naplněny oba dva zákonné předpoklady vzniku postižního práva stěžovatelky jako pojistitele, které musí být ve vztahu příčiny a následku. Krajský soud doplnil, že šetření stěžovatelky podle § 9 odst. 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla se neomezuje pouze na zjišťování podmínek vzniku práva poškozeného na odškodnění, ale zahrnuje i šetření podmínek vzniku práva pojistitele na postih pojištěného. Přesto nelze podle jeho názoru vyvodit závěr, že vedlejší účastník ztížil stěžovatelce možnost řádného šetření pojistné události.

7. Dovolání v této věci nebylo podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přípustné.

II.

Argumentace stěžovatelky

8. Stěžovatelka je přesvědčena, že v záhlaví specifikovaná soudní rozhodnutí porušují její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí, že došlo k porušení blíže nespecifikovaného základního práva na instanční přezkum, práva na spravedlivý proces a porušení principu rovnosti stran. Stěžovatelka dále tvrdí, že ústavní stížností napadené rozsudky porušují zákaz výhody z protiprávního jednání. Na závěr stěžovatelka dodává, že došlo k zásahu do základního práva vlastnit majetek, jak je zaručeno čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud zhodnotil skutkový stav odlišně než okresní soud a na základě něj dospěl k odlišnému právnímu závěru. Takové rozhodnutí považuje za zcela nepředvídatelné, neboť krajský soud jí nedal možnost vznášet nová tvrzení, argumenty a důkazy. Stěžovatelka tak měla být konfrontována s nepředvídatelnými skutkovými závěry až právní mocí rozsudku a nemohla s názory soudu vést žádnou polemiku. Stěžovatelka uvádí, že tímto postupem zasáhl krajský soud do jejího práva na spravedlivý proces, zejména do práva na instanční přezkum.

10. Stěžovatelka dále uvádí, že krajský soud odůvodnil svůj ústavní stížností napadený rozsudek zcela nepřezkoumatelně. Odvolací soud měl, podle jejího názoru, porovnat hypotetickou situaci, v níž vedlejší účastník splnil povinnosti předvídané zákonem o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a reálný stav, ve kterém tyto povinnosti nesplnil, a také vzniklé transakční náklady v obou situacích (hypotetické a reálné). Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud pouze konstatoval, že ke ztížení šetření nedošlo, aniž by jakkoli tento svůj právní závěr odůvodnil.

11. Stěžovatelka je rovněž přesvědčena, že soudy v jejím případě porušily zásadu rovnosti stran, neboť ji považovaly za instituci, která je podobná vrchnostenským subjektům veřejného práva. Vytvořily tak asymetrický vztah, který promítly i do povinnosti předkládat důkazy. Stěžovatelka se domnívá, že měla předkládat důkazy, které předložit nemohla, neboť jí vedlejší účastník předložení takových důkazů ztížil. Takový stav však obecné soudy, podle jejího názoru, dostatečně nereflektovaly. To se mělo projevit i v tom, že obecné soudy aprobovaly stav, ve kterém měl vedlejší účastník prospěch ze svého protiprávního jednání. Stěžovatelka namítá, že přestože vedlejší účastník porušil povinnosti plynoucí ze zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, případně další zákonem předvídané povinnosti a podle jejího názoru mařil její šetření, nelze jí přiznat regresní nárok. Stěžovatelka uvádí, že obecné soudy zcela popřely zásadu rovnosti před zákonem a zásadu individuální odpovědnosti vedlejšího účastníka a vyložily zákon tak, že to zcela narušuje právní vědomí a vnímání spravedlnosti. Takový výklad je podle ní svévolný a protiústavní.

12. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že důsledkem protiústavního a svévolného postupu obecných soudů bylo zasaženo do jejích majetkových práv podle čl. 11 Listiny. Je přesvědčena, že obecné soudy vytvořily systém, který je zcela nepředvídatelný a nestabilní a má na ni, stejně jako na její klienty, nepříznivé ekonomické dopady.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byly vydány napadené rozsudky a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky kladenými § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

15. Stěžovatelka obecně napadá tvrzený zásah obecných soudů do základního práva na spravedlivý proces, a to porušením práva na instanční přezkum, nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu a porušením principu rovnosti před zákonem. Z předložené ústavní stížnosti ani z rozhodnutí obecných soudů však žádný takový závěr vyvodit nelze. Krajský soud odvolání stěžovatelky přezkoumal a odůvodnil, jak dospěl ke svým závěrům. Částečná změna právního názoru, reflektující podmínky dané zákonem o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nemá takovou povahu, že by ji bylo možno označit za překvapivou nebo dokonce excesivní. V žádném případě také nemá potenciál zasáhnout do práva stěžovatelky na soudní ochranu, či snad vyloučit stěžovatelkou zmiňovaný instanční přezkum. Je také na místě připomenout, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001 (U 22/22 SbNU 387). V nyní posuzovaném případě však krajský soud stěžovatelkou podané odvolání řádně posoudil a tato námitka je tak zjevně neopodstatněná.

16. Výše uvedený závěr o zjevné neopodstatněnosti je nutné vztáhnout i na tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Krajský soud jasně a zřetelně vyložil, jaké důvody jej vedly k jeho závěru. Vysvětlil, jaké skutečnosti jej vedly k závěru o tom, že vedlejší účastník svým jednáním neztížil stěžovatelce její šetření. Byť s jeho závěrem stěžovatelka nesouhlasí, z pohledu přezkumu, ke kterému je Ústavní soud povolán, jsou důvody vedoucí k rozhodnutí o odvolání vyloženy dostatečně. Výklad zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla je podán také odpovídajícím způsobem a není patrné, že by se obecné soudy dopustily stěžovatelkou namítaného excesu. Rovněž není patrné, že by soudy porušily princip rovnosti před zákonem, resp. rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Břemeno tvrzení a břemeno nesení důkazů není nijak v rozporu s ústavněprávními limity a opět se zde projevuje spíše nesouhlas stěžovatelky, než skutečný ústavněprávní rozměr případu. Postup obecných soudů v souladu s ústavními limity plyne také ze znění návětí § 10 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve kterém se uvádí: "Pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný..." Povinnost prokazovat má tak stěžovatelka.

17. Stěžovatelce nelze dát za pravdu ani v dalších bodech předkládaných v ústavní stížnosti. Pro vznik jakékoli právní odpovědnosti je nezbytné především splnění zákonem daných podmínek. Pokud obecné soudy dospěly k závěru, že zde nejsou splněny všechny předvídané podmínky pro vznik práva pojistitele na úhradu vyplacené částky podle § 10 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla a tento svůj závěr dostatečně odůvodnily, nelze tvrdit, že by vedlejší účastník profitoval ze svého protiprávního jednání. Soudy sice konstatovaly, že vedlejší účastník porušil povinnosti podle § 8 odst. 1, 2 a 3 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla - nezjistily však současně, že by tím ztížil šetření stěžovatelky. Je zcela vyloučeno, aby soudy chybějící zákonné podmínky nahrazovaly vlastními pravidly podle aktuální potřeby či konkrétního dojmu. Potenciální nemorálnost jednání vedlejšího účastníka, není dostatečným důvodem nejen pro nedodržení zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ale ani pro zásah Ústavního soudu.

18. V odvolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku okresního soudu stěžovatelka namítá, že své postižné právo uplatňuje podle § 10 odst. 1 písm. d) a e) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Bez uvedení konkrétního zákonného ustanovení tyto důvody namítá také v ústavní stížnosti. V žalobním návrhu k okresnímu soudu tento důvod uveden není. Krajský soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku se však vyjadřuje pouze k důvodu podle § 10 odst. 1 písm. e) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tento postup v ústavní stížnosti nenapadá, Ústavní soud se jeho souladem s ústavním pořádkem České republiky nezabýval.

19. Jako zjevně neopodstatněnou posoudil Ústavní soud také námitku směřující k zásahu do práva vlastnit majetek. Tvrzení stěžovatelky, že krajský soud a okresní soud svými rozsudky vytvořily nestabilní a nepředvídatelné prostředí, které je způsobilé negativně ovlivnit majetkovou sféru nejen stěžovatelky, ale i jejích klientů, je zcela nadsazené. Nejenže napadaná soudní rozhodnutí takovou schopnost nemají, ale nepředstavují ani exces, kterým by se vymykaly z ústavních limitů určených pro rozhodování soudů.

20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru