Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 145/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Prachatice
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - NS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /spr... více
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
legitimace/aktivní
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.145.10.1
Datum podání19.01.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

109/1964 Sb., § 102

290/2002 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 145/10 ze dne 23. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Český svaz tělesné výchovy, občanské sdružení, IČ 004 69 548, se sídlem Zátopkova 100/2, PS 40, 160 17 Praha 6 - Břevnov, právně zastoupeného JUDr. Karlem Poupětem, advokátem AK se sídlem Zátopkova 100/2, 160 17 Praha 6, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. ledna 2008 č. j. 9 C 17/2006 - 47, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2008 č. j. 22 Co 743/2008 - 75 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. října 2009 č. j. 28 Cdo 4250/2008-98, za účasti 1) Okresního soudu v Prachaticích, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. ledna 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 10. února 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. ledna 2008 č. j. 9 C 17/2006 - 47, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2008 č. j. 22 Co 743/2008 - 75, jakož i usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 23. října 2009 č. j. 28 Cdo 4250/2008-98, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23. ledna 2008 č. j. 9 C 17/2006 - 47 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal určení, že je vlastníkem parcely č. 1724/19, parcely č. 1724/20 a parcely č. 1802/2 zapsaných na LV č. 61 pro obec a k. ú. Stachy u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Prachatice (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. okresní soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalované náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2008 č. j. 22 Co 743/2008 - 75 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2009 č. j. 28 Cdo 4250/2008-98 bylo dovolání žalobce odmítnuto jako nepřípustné.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že v daném případě byly splněny všechny podmínky k tomu, aby majetek do vlastnictví Českého svazu tělesné výchovy (dále jen "ČSTV") přešel. Stěžovatel poukazuje na ust. § 14 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dle kterého dnem 1. ledna 2003 přecházejí do vlastnictví občanských sdružení působících v oblasti tělovýchovy a sportu z vlastnictví České republiky sportovní zařízení, u kterých trvají vztahy trvalého užívání, nebo se změnily na výpůjčku. Podstatou stěžovatelem uplatněného nároku podle ust. § 14 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nabytí vlastnických práv z bezplatného trvalého užívání založeného hospodářskou smlouvou ze dne 12. září 1991 pod č. Fin. 72-276/91, kde jako oprávněný z tohoto práva vystupuje Lyžařský areál Zadov, podnik ČSTV.

Stěžovatel odkazuje na obsah svého dovolání z 26. srpna 2008 a uvádí, že obecné soudy v plném rozsahu náležitým způsobem neposoudily otázku majetkové podstaty a způsobu nabývání práv a povinností společenských organizací a to v rozsahu úpravy uvedené v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, a v navazujících právních předpisech. Stěžovatel při odůvodnění svého nároku vychází jednak z obsahu svých stanov registrovaných dne 21. září 1990, kde v článku 14 je zakotvena zásada, že majetek, jehož součástí jsou i majetková a jiná práva obdobné povahy, je ve vlastnictví stěžovatele, tj. Českého svazu tělesné výchovy, přičemž stanovy neřeší odchylným způsobem otázku nabývání majetku a práv jednotlivých součástí stěžovatele, mezi které patřilo i zaniklé hospodářské zařízení, jímž byl Lyžařský areál Zadov, podnik ČSTV, jenž byl zapsán do podnikového rejstříku dne 2. dubna 1991 podle tehdy platné právní úpravy. Stěžovatel poukazuje na to, že tento stav akceptoval i Katastrální úřad Prachatice, který právo trvalého užívání vyznačil v katastru nemovitostí pro katastrální území Stachy ve prospěch stěžovatele a nikoliv ve prospěch uvedeného hospodářského zařízení. Právní stav vedený v katastru nemovitostí nebyl zpochybňován ze strany žádné třetí osoby, a to po dobu delší deseti roků. Obecné soudy se podle stěžovatele nezabývaly ani otázkou případného zániku tohoto práva z hlediska legislativních změn dotýkajících se vyhlášky č. 119/1988 Sb., která byla zrušena až zákonem č. 219/2000 Sb., který zavedl institut práva výpůjčky na místo práva trvalého užívání. Za dobu účinnosti vyhlášky č. 119/1988 Sb., která předpokládala pro zánik práva bezplatného trvalého užívání právní úkony ze strany nabyvatele nebo zřizovatele, popřípadě jejich vzájemnou dohodu až do doby vzniku sporu, k žádným takovým právním skutečnostem nedošlo a ani nedošlo ke zpochybnění práva výpůjčky vzniklé nabytím účinnosti zákona č. 219/2000 Sb.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

V souzené věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce není právním nástupcem Lyžařského areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy, ani právním nástupcem Lyžařského areálu Zadov, spol. s r. o., který, s výjimkou práva trvalého užívání, vstoupil do postavení Lyžařského areálu Zadov, podniku ČSTV. Se zánikem Lyžařského areálu Zadov, podniku ČSTV zaniklo i právo trvalého užívání založené smlouvou ze dne 12. září 1991. Žalobce tak nikdy nebyl nositelem uvedeného práva trvalého bezplatného užívání předmětných nemovitostí, popř. výpůjčky týkající se těchto nemovitostí, a není tak aktivně věcně legitimován k uplatnění nároku na přechod vlastnického práva podle ust. § 14 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na argument odvolacího soudu, že právo trvalého užívání vzniklo na základě hospodářské smlouvy ze dne 12. září 1991 Lyžařskému areálu Zadov, podniku Českého svazu tělesné výchovy, jakožto samostatnému subjektu práva ve smyslu ust. § 102 odst. 2 zákona č. 109/1964 Sb., a nikoliv přímo žalobci.

Výše uvedeným závěrům ve věci rozhodujících soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných ustanovení. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Nelze tedy rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.

V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že v řízení před obecnými soudy docházelo k průtahům řízení. Průtahy řízení mohou představovat tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, o němž je Ústavní soud, jsou-li pro to splněny všechny zákonné podmínky (viz zejména § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), oprávněn rozhodnout způsobem předpokládaným v § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. To však stěžovatel v ústavní stížnosti nepožadoval a navíc by takový požadavek byl - s ohledem na skutečnost, že soudní řízení již bylo skončeno - bezpředmětný.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. září 2010

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru