Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1448/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkBezdůvodné obohacení
Podnikání
Byt
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1448.10.1
Datum podání18.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1448/10 ze dne 10. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. února 2010 č. j. 30 Cdo 4512/2008-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2007 č. j. 18 Co 366/2007-65 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. dubna 2007 č. j. 5 C 225/2006-39, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2010 napadá všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena ústavně garantovaná práva a svobody ve smyslu čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina "), čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. čl. 17 a čl. 18 Úmluvy.

Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel namítá, že se tento soud v řízení nezabýval zjišťováním existence a výše bezdůvodného obohacení. Městský soud v Praze jako soud odvolací prý při svém rozhodování nevzal v úvahu "zákonnou úpravu obchodního zákoníku", podle níž se souhlas vlastníka nemovitosti, v níž se nachází sídlo obchodní společnosti, musí předkládat obchodnímu rejstříku při jejím zápisu. Odvolacímu soudu stěžovatel dále vytýká, že při svém rozhodování nezohlednil skutečnost, že žalovaný získal majetkový prospěch tím, že si pro podnikání nemusel pronajmout nebytové prostory, neboť fakticky "pronajal" jím užívaný byt společnosti KRABO s. r. o., jíž je jednatelem, čímž prý ušetřil značnou částku za nebytové prostory, kterou je povinen stěžovateli jako bezdůvodné obohacení vydat.

K porušení vlastnického práva stěžovatele ve smyslu článku 11 Listiny došlo podle názoru stěžovatele tím, že žalovaný neužíval byt dohodnutým způsobem, tedy výhradně k bydlení. Pokud žalovaný užíval byt ve vlastnictví stěžovatele i k jiným účelům, měl prý za tuto činnost poskytovat stěžovateli coby pronajímateli přiměřené finanční protiplnění.

Stěžovatel rovněž argumentuje údajně "nevyváženou a diskriminující" právní úpravou nájemní smlouvy v právním řádu České republiky, která se má projevovat zejména tím, že jeho vlastnické právo "je nečinností státu ve smyslu § 696 omezováno", V souvislosti s tvrzenou nečinností zákonodárce (v oblasti tzv. regulovaného nájemného) stěžovatel odkazuje na právní závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05.

II.

Jak se zjišťuje z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 7 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Mgr. O. K. (dále jen "žalovaný"), kterou se domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 33 000,- Kč včetně příslušného úroku z prodlení.

Soud prvního stupně konstatoval, že i když je stěžovatel pronajímatelem a žalovaný nájemcem bytu č. 18 nacházejícího se v domě v Malířské ulici 1/386 v Praze 7 - Bubenči (dále jen "předmětný byt"), nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný v předmětném bytě v období od roku 1991 do roku 2006 provozoval svoji živnostenskou činnost. K prokázání opaku stěžovatel soudu nenabídl žádné důkazy, a to ani po poučení soudu ve smyslu ustanovení § 119a o. s. ř.

Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, přičemž poukázal zejména na skutečnost, že stěžovatel ani netvrdil (tím méně prokazoval), že by mu v souvislosti s tím, že byt byl po určitou dobu evidován jako sídlo firmy KRABO s. r. o., vznikla nějaká újma. Odvolací soud uvedl, že provozovnou je míněn prostor, v němž se provozuje určitá podnikatelská činnost. Protože však jen ze skutečnosti, že na adrese předmětného bytu bylo evidováno sídlo obchodní společnosti žalovaného, nelze dovozovat skutečnou realizaci podnikatelské činnosti, nelze věc posoudit ani jako nárok stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud závěrem zdůraznil, že pouhou evidencí bytu jako sídla podnikatele nelze bez dalšího dovodit užívání bytu v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům. V daném případě nebyly splněny předpoklady pro vydání bezdůvodného obohacení, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by žalovanému v souvislosti s uvedením adresy sídla obchodní společnosti na adrese jeho bydliště vzniklo jakékoliv finanční plnění.

Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 24. 2. 2010 č. j. 30 Cdo 4512/2008-91 dovolání stěžovatele se stručným odůvodněním (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř.].

III.

Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud nejprve konstatuje, že skutkové okolnosti a právní posouzení projednávané věci jsou obdobné s celou řadou jiných ústavních stížností téhož stěžovatele (např. sp. zn. III. ÚS 1343/09, III. ÚS 707/09, II. ÚS 708/09, I. ÚS 589/09 a I. ÚS 2287/08). Ve všech těchto výše označených ústavních stížnostech stěžovatel tvrdí, že uvedení bytu žalovaného jako místa podnikání či jako sídla podnikatele do zákonné evidence (buď podle živnostenského zákona či podle obchodního zákoníku) bez souhlasu pronajímatele je porušením jeho vlastnických práv, neboť takové užívání bytu jejich nájemci jde nad rámec nájemní smlouvy, protože pronajatý byt musí sloužit výhradně k účelu, k němuž byl kolaudován, tedy k bydlení. V opačném případě údajně vzniká nájemci bezdůvodné obohacení, které je povinen pronajímateli vydat.

Ústavní soud se ani v projednávané věci nemá důvod odchylovat od již dříve vyjádřených závěrů, týkajících se předmětné problematiky a konstatuje, že právní názor obecných soudů vychází důsledně z platné judikatury a respektuje i rovinu ústavně právní.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích (ve shodě s názorem Nejvyššího soudu) zdůraznil, že pro danou věc je rozhodující zjištění, zda předmětný byt nebyl užíván v rozporu s účelem, pro který byl zkolaudován, tj. zda žalovaný v předmětném bytě bydlel. Opačný závěr stěžovatel v řízení před obecnými soudy neprokázal. Je třeba znovu připomenout, že pouhým zaevidováním sídla společnosti na adresu předmětného bytu nedošlo k jeho užívání v rozporu s kolaudačním stavem ani k porušení žádné právní povinnosti, neboť právo využívat byt k danému účelu, tj. bydlení, nelze omezit jen "na přespávání"; v bytě (ať již s regulovaným či neregulovaným nájemným) má jeho oprávněný uživatel totiž právo realizovat i jiné své aktivity (o nichž není povinen stěžovatele jakkoli informovat), a to v rozsahu a za podmínek, které podstatným způsobem nenarušují práva (včetně pohody bydlení) ostatních uživatelů bytů.

Stěžovatel tedy v řízení před obecnými soudy neprokázal, že by žalovaný v předmětném bytě skutečně realizoval svoji podnikatelskou činnost, resp. že by uvedením adresy sídla obchodní společnosti na adrese jeho bydliště žalovanému vzniklo nějaké finanční plnění; nemohl být proto se svou žalobou úspěšný.

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že určitá "nevyváženost zvláštních ustanovení o nájmu bytu" namítaná stěžovatelem, byla v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (uveřejněném pod č. 252/2006 Sb.) posuzována z hlediska chybějící odpovídající právní úpravy umožňující pronajímatelům bytů jednostranné zvýšení nájemného v bytech podléhajících tzv. regulovanému nájemnému. Závěry vyslovené v citovaném nálezu nedopadají na skutkový a právní stav v nyní posuzované věci.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. 6. 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru