Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1447/10 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Přerov
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1447.10.1
Datum podání18.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1447/10 ze dne 13. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky První moravské finanční a. s., se sídlem Přerov, Čechova 2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem Přerov, Čechova 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č. j. 40 Co 167/2010-73 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 11. 2009 č. j. E-Nc 2882/2004-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR.

Okresní soud v Přerově napadeným usnesením zastavil exekuci, přičemž ve výroku II. tohoto usnesení uložil stěžovatelce (v exekučním řízení oprávněná) povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 4.165 Kč. Výrokem III. dále rozhodl, že vedlejší účastník (v exekučním řízení povinný) je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 3.750,- Kč, a ve výroku IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Stěžovatelka podala proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části potvrdil.

Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně a obrátila se na Ústavní soud, neboť je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích, výše uvedených, základních práv a svobod.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".

Ústavní soud v minulosti již vícekrát judikoval, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. návrhů týkajících se peněžitého plnění nepřevyšujících určitou částku (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09). S účinností od 1. 7. 2009, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo novelizováno ustanovení § 202 odst. 2 o.s.ř, a horní hranice bagatelních věcí byla zvýšena na 10.000, - Kč.

V uvedených usneseních Ústavní soud dospěl k závěru, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je ten osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud dále uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09).

V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatelky proti výroku o náhradě nákladů řízení ve výši 4.165,- Kč. Stěžovatelka namítá, že vydáním tohoto výroku došlo k porušení základního práva na spravedlivý proces. Toto procesní právo však samo o sobě není právem samoúčelným, ale jeho uplatňování souvisí s případným porušením základního práva hmotného, přičemž zásah do tohoto hmotného práva je tak nízké intenzity (zvláště pokud jde o obchodní společnost), že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. Stěžovatelka nadto porušení hmotného práva ani netvrdí.

Závěrem Ústavní soud dodává, že nemá důvod se v nyní projednávané věci odchylovat od názoru vyjádřeného v jeho judikatuře, že za výše uvedených okolností nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10.000,- Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí.

V dané věci nelze napadené rozhodnutí v žádném případě považovat za extrémní z hlediska jejich zásahu do sféry základních práv stěžovatelky. Obě rozhodnutí jsou dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodněna a Ústavní soud neshledal, že by námitky stěžovatelky dosáhly ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nehájil základní práva stěžovatelky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2010

Jiří Mucha

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru