Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1445/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestný čin/loupež
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1445.15.1
Datum podání15.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 89

40/2009 Sb., § 24 odst.1 písm.c, § 173 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1445/15 ze dne 19. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Odolov, zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, se sídlem v České Třebové, Čechova 396, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2015 č. j. 4 Tdo 211/2015-19, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2014 sp. zn. 2 To 87/2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2014 č. j. 7 T 3/2014-349, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

II.

Stěžovatel byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. září 2014 sp. zn. 2 To 87/2014, ve spojení rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. června 2014 č. j. 7 T 3/2014-349, uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku na zvlášť závažném zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku.

Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit stručně řečeno tím, že poté, co se společně s obžalovanými J. K. a P. P. domluvili na tom, že získají finanční prostředky přepadením obsluhy benzínové čerpací stanice, odjeli obžalovaní K. a P. k benzínové čerpací stanici v Horní Sloupnici, kde obhlédli situaci a po návratu do bydliště obžalovaného S. se všichni dohodli na přepadení, a to tak, že obžalovaný K. bude řídit své osobní vozidlo a s ním pojede obžalovaný P., který provede samotné přepadení a zmocní se tržby; pro tento účel ho obžalovaný J. S. vybavil baterkou s elektrickým paralyzérem a parukou, kterou se měl maskovat. Nato obžalovaní J. K. a P. P. podle tohoto plánu přijeli na benzinovou čerpací stanici v Horní Sloupnici, kde obžalovaný K. zajel ke stojanu a čekal ve voze a obžalovaný P. vystoupil, a poté, co poškozená Kočová (obsluha čerpací stanice) načerpala do vozidla benzín a ukládala čerpací pistoli zpět do stojanu, přistoupil k ní a elektrický paralyzér, uvedený v činnost, jí přiložil ke krku pod levým uchem, čehož se poškozená lekla a upustila tašku s penězi, ve které měla denní tržbu i své peníze. Tašky se obžalovaný P. zmocnil, nasedl do vozidla k obžalovanému K. a oba odjeli do bydliště obžalovaného S. , kde se o uloupené peníze všichni tři rozdělili. Tím způsobili poškozené Kočové škodu ve výši 2.300,- Kč a provozovateli benzínové čerpací stanice celkovou škodu ve výši nejméně 18.886,- Kč.

Za toto jednání Vrchní soud v Praze stěžovatele odsoudil podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále mu uložil podle § 70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně s obviněnými P. P. a J. K. náhradu škody poškozeným.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. února 2015 č. j. 4 Tdo 211/2015-19 tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

III.

Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práva na obhajobu, zásady presumpce neviny, principu in dubio pro reo, zásady kontradiktornosti řízení a také pravidel při hodnocení důkazů. Poukazuje na to, že soud prvého stupně ani soud odvolací nedoplnily dokazování o jím navrhované výslechy svědků a listinné důkazy. Ty měly přitom prokázat, že paruka, kterou použil obžalovaný P. při loupežném přepadení, nepatřila stěžovateli, nýbrž jeho dceři; tuto paruku prý obžalovaný P. odcizil bez vědomí stěžovatele. Stěžovatel dále rozporuje závěry soudů týkající se okolností zapůjčení baterky s paralyzérem obžalovanému K., jakož i závěry ohledně jeho údajného podílu na výnosu z trestné činnosti. Obecným soudům stěžovatel dále vytýká, že závěry o jeho vině dovozují z jeho trestní minulosti. Namítá také, že soudy nepřihlédly k jeho argumentům stran motivu křivé výpovědi obviněného P. Stěžovatel se domnívá, že tímto motivem je osobní msta ze strany jmenovaného obviněného.

IV.

Ústavní soud prostudoval odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí a v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Od Krajského soudu v Praze Ústavní soud obdržel kopie napadených soudních rozhodnutí.

Dotčené obecné soudy k výzvě Ústavního soudu zaslaly stručné přípisy, v nichž pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí a shodně vyjádřily přesvědčení o neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že tato vyjádření nepřinesla žádné nové skutečnosti, které by stěžovateli nebyly z předchozího řízení známy, nepovažoval Ústavní soud za nutné je stěžovateli zasílat k eventuální replice.

V.

Na základě výše uvedených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž zvláštním orgánem ochrany ústavnosti (srov. článek 83 Ústavy). Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). K tomu však v projednávaném případě nedošlo.

Jak je ze spisového materiálu patrno, stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, s níž se tyto soudy náležitě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Staví tak Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu, jak již bylo výše uvedeno, nenáleží.

Jde-li o dokazování v trestním řízení, Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Obecné soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě obecné soudy dostály výše uvedeným požadavkům a svým postupem nikterak nevybočily z rámce stanoveného ústavním pořádkem. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy prvního i druhého stupně přesvědčivě a logicky popsaly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o vině stěžovatele a jakými úvahami byly vedeny při hodnocení provedených důkazů. Ústavnímu soudu nezbývá než zopakovat, že obecné soudy při posuzování účasti stěžovatele na shora uvedené trestné činnosti vycházely zejména z výpovědi obviněného P., který se k trestné činnosti doznal a podrobně popsal její průběh, včetně úlohy, kterou v ní sehráli oba spoluobvinění; jeho výpověď soudy hodnotily jako věrohodnou. Jakkoliv klíčový byl tento důkaz pro rozhodování obecných soudů, nešlo o důkaz jediný. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, závěr o vině stěžovatele byl rovněž podporován dalšími svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy (výpověď obviněného K., protokol o vydání věci, záznam o telefonické komunikaci mezi obviněným K. a stěžovatelem).

Obdobně jako soud dovolací, také Ústavní soud konstatuje, že v rozhodování soudů prvního a druhého stupně neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištění, ani jiný ústavněprávní deficit, a není tedy jeho úlohou provedené důkazy jakkoliv dále přehodnocovat.

Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces, Ústavní soud se s touto námitkou nemohl ztotožnit. K problematice tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000).

Ačkoliv nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí otázce neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů explicitně nevěnoval, tento nedostatek byl podle názoru Ústavního soudu náležitě zhojen postupem odvolacího soudu, který provedení těchto důkazů označil za nadbytečné, když uvedl, že "jde o důkazy okrajového charakteru, které by nemohly nic změnit na podstatě skutkového zjištění vyplývající z relevantních provedených důkazů" (str. 5 rozhodnutí odvolacího soudu). Ústavní soud proto ani v tomto ohledu neshledal prostor pro svůj kasační zásah.

Jde-li o trestní minulost stěžovatele, obecné soudy tuto skutečnost vzaly v úvahu při ukládání trestu stěžovateli, což nikterak nevybočuje z intencí trestního zákoníku ani požadavků stanovených ústavním pořádkem.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru