Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 144/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkrozhodčí nález
Doručování
dovolání/důvody
Datové schránky
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.144.15.1
Datum podání15.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31

300/2008 Sb., § 17 odst.1

99/1963 Sb., § 45, § 46b písm.a, § 49 odst.4, § 237


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 144/15 ze dne 19. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Řehůřka, zastoupeného JUDr. Gabrielou Brůžičkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2014 č. j. 33 Cdo 3981/2014-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014 č. j. 20 Co 148/2014-84, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 11. 2013 č. j. 38 C 136/2013-51, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 8. 11. 2013 č. j. 38 C 136/2013-51 zamítl žalobu stěžovatele o zrušení rozhodčího nálezu Smírčí a rozhodčí komory ČR, o. s., vydaného rozhodkyní JUDr. Ivanou Erlebach Staňkovou ze dne 17. 1. 2013 č. j. 006 SRKCR-013/2012 s odůvodněním, že důvody pro jeho zrušení dle § 31 písm. e), f), i) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), nejsou dány, neboť účastníci se dohodli, že k projednání není třeba nařizovat jednání a ve věci lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, rozhodčí nález jednoznačně odsuzuje k plnění, které bylo žádáno a nejsou ani dány důvody pro které lze v občanskoprávním řízení žádat o obnovu řízení, neboť stěžovatel se tím, že si nevyzvedl výzvu k vyjádření k rozhodčí žalobě a k předložení listinných dokladů, se sám zbavil možnosti sdělit rozhodné skutečnosti či předložit odpovídající důkazy.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2014 č. j. 20 Co 148/2014-84 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Na námitku stěžovatele, že rozhodčí žaloba nebyla řádně doručena do datové schránky, čímž mu bylo odňato právo rovného účastníka řízení a neměl možnost rozhodkyni informovat o nových skutečnostech (že úvěr splácí, exekuce byla zastavena a vymazána z listu vlastnictví na zastavené nemovitosti), soud reagoval sdělením, že na rozhodčí řízení, které probíhalo v roce 2012 nelze aplikovat ustanovení § 19a zákona o rozhodčím řízení, účinného až od 1. 1. 2014. V rozhodné době se při doručování písemností v rozhodčím řízení postupovalo dle § 45 o. s. ř., přičemž - jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 3. 2014 sp. zn. 26 Cdo 282/2014 - "rozhodce nemá postavení orgánu veřejné moci, proto se při doručování rozhodčích nálezů neuplatní § 17 odst. 1 zák. č. 300/2008 Sb., o doručování dokumentů orgánů veřejné moci prostřednictvím datové schránky, a i když rozhodce doručuje rozhodčí nález způsoby uvedenými v § 45 o. s. ř. v tam uvedeném pořadí, k doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, může přistoupit jen tehdy, pokud o to adresát požádá". Jestliže stěžovatel netvrdil ani neprokazoval, že v rozhodčím řízení o doručování do datové schránky požádal, byla výzva k vyjádření k rozhodčí žalobě doručena prostřednictvím pošty na adresu jeho pobytu dle § 46b písm. a) ve spojení s § 49 odst. 4 o. s. ř. řádně. K námitce tíživé situace soud uvedl, že "přezkumná funkce soudu ve vztahu k rozhodčímu řízení dle § 31 zákona o rozhodčím řízení je zaměřena jen na posouzení stěžejních otázek procedurální povahy a nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu a to ani z pohledu případného rozporu s dobrými mravy".

Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2014 č. j. 33 Cdo 3981/2014-104 dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. s odůvodněním, že "v něm není - přes jeho značnou obsáhlost - vůbec specifikováno, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má žalobce za splněné", přičemž "absence údaje o tom, v čem ... spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit".

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí soudů zrušil s tím, že (dle obsahu stížnosti) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Oproti názoru Nejvyššího soudu má za to, že v dovolání byly "konkrétně vymezeny důvody, pro které bylo dovolání vymezeno, tj. není zde daná pouhá citace ust. § 237 o. s. ř.", a dále namítá, že soudy nepřihlédly k jeho argumentaci, že měl zřízenu datovou schránku a dle "platné právní úpravy zákona o rozhodčím řízení k 1. 1. 2014 by mu mělo být v roce 2014 již doručeno do datové schránky", a že "nad rámec argumentů uplatněných v žalobě a opravných prostředcích" došlo (i) k porušení § 301 obchodního zákoníku, neboť oproti "vypůjčené částce" zaplatil nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Výše předznačená hlediska ústavněprávního přezkumu se uplatní i v dané věci; byly-li by tyto podmínky splněny, pak napadeným usnesením Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, aniž bylo věcně projednáno, nastaly v poměrech stěžovatele vskutku ústavně relevantní důsledky v podobě odepření přístupu k soudu (denegatio iustitie).

Takové či s tím srovnatelné okolnosti v dané věci však zjistitelné nejsou.

Důvod, pro který odmítl dovolání jako nepřípustné, čerpal Nejvyšší soud ze samotné dovolací argumentace, přičemž je zjevné, že stěžovatel vskutku v dovolání uvedl toliko dovolací důvod - tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) - k němuž vyložil, v čem podle něj nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá (241a odst. 3 o. s. ř.), aniž by současně vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Stěžovatel tím vskutku zjevně pominul ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., jenž stanoví obligatorní náležitosti dovolání, mezi něž patří (mimo uvedení dovolacího důvodu) i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. (ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), jmenovitě tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, či je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Pouhé vymezení dovolacího důvodu, byť jinak způsobilého, tudíž k doložení přípustnosti dovolání jakožto obligatorní náležitosti dovolání, jak si stěžovatel představuje, nepostačuje.

Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání z důvodu, že neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, tedy nelze jakkoli oponovat, neboť odpovídá obsahu podaného dovolání a je souladný jak s jeho konsolidovanou judikaturou tak i rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 789/14, sp. zn. III. ÚS 3189/13, sp. zn. II. ÚS 3625/13, sp. zn. I. ÚS 3524/13, sp. zn. IV. 3982/13, sp. zn. I. ÚS 3445/13, sp. zn. III. ÚS 651/14 a další).

Oponentura rozhodnutí Nejvyššího soudu tudíž neobstojí. Z důvodů, prezentovaných v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3133/13 či sp. zn. III. ÚS 651/14, však nevyvozoval Ústavní soud stěžovateli nepříznivé důsledky (ve smyslu nepřípustnosti jeho ústavní stížnosti) z faktu, že dostupný opravný prostředek (dovolání) nevyčerpal řádně (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Z dalšího obsahu ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

V rovině právního posouzení věci (o což v dané věci jde) jsou odtud dovozované nároky tzv. spravedlivého procesu porušeny zejména v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

K rozhodné námitce, že mu mělo být v rozhodčím řízení doručováno do datové schránky, nelze než přisvědčit názoru obou soudů, že ustanovení § 19a zákona o rozhodčím řízení v dané věci použitelné nebylo, neboť vstoupilo v účinnost až od 1. 1. 2014 (zákonem č. 303/2013 Sb.), přičemž posuzované rozhodčí řízení bylo zahájeno 5. 12. 2012 a rozhodčí nález vydán 17. 1. 2013. Tvrzení stěžovatele, že "dle platné právní úpravy zákona o rozhodčím řízení k 1. 1. 2014 by mu mělo být v roce 2014 již doručeno do datové schránky" je tak zcela mimoběžné.

Pro hodnocení ústavní stížnosti je pak určující nezpochybněné zjištění obecných soudů, že dohodou účastníků bylo umožněno rozhodnout v rozhodčím řízení bez ústního jednání, a stěžovateli byl přitom vytvořen prostor i pro uplatnění právě i těch námitek, které předkládá nyní v ústavní stížnosti; odpovídajících procesních možností však nevyužil, a svá práva nehájil v řízení, jež k tomu mělo sloužit. Rozhodkyně se nadto otázkou možnosti snížení smluvních pokut (sjednaných pro případ nesplnění smluvních podmínek dle smlouvy o úvěru, poskytnutého pro účely podnikání) přesto zabývala, a z odůvodnění nálezu se podávají důvody, pro které tohoto oprávnění nevyužila. Podobně se k této otázce vyjádřil i soud prvního stupně a své závěry ústavně přijatelným způsobem odůvodnil.

Na tomto základě je namístě uzavřít, že výše uvedené podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů či od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, resp. ani znaky libovůle v jejich rozhodování. Stěžovateli se tudíž zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru