Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1436/18 #1Usnesení ÚS ze dne 22.10.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Jičín
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodněn... více
Věcný rejstříkodůvodnění
právní úkon/neplatný
žaloba/na určení
vlastnické právo/přechod/převod
Restituce
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Předběžná otázka
restituční nárok
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.1436.18.1
Datum podání25.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4, § 4a, § 9

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 244, § 159a odst.4, § 135 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1436/18 ze dne 22. 10. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloslava Jirouta, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. února 2018 č. j. 28 Cdo 3020/2016-522, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. února 2016 č. j. 21 Co 6/2016-473 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. října 2015 č. j. 6 C 77/2005-438, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a 1) Zemědělského družstva Mlázovice "v likvidaci", sídlem Nádražní 101, Mlázovice, a 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 4. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "dodatkový protokol k Úmluvě"), a rovněž byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Stěžovatel se žalobou podle § 244 a násl. občanského soudního řádu domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem patřícím k bývalému statku Okrouhlí, které jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Jičín, katastrální území Svatojánský Újezd, a tím nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Jičíně (dále jen "správní orgán") ze dne 3. 10. 2005 č. j. PÚ-01/834/46/92/2005/Ko-A/15 rozsudkem soudu. Uvedeným rozhodnutím správního orgánu bylo určeno, že stěžovatel vlastníkem specifikovaných nemovitostí není, neboť kupní smlouva ze dne 29. 3. 1940, kterou měli předmětné nemovitosti nabýt rodiče stěžovatele od Josefa Mauera, nebyla uzavřena platně. Smlouva byla uzavřena nesvobodně na základě tlaku probíhající německé okupace a právní předchůdci stěžovatele se vlastníky nemovitostí nikdy nestali. Stěžovatel žalobou namítal nesprávnost rozhodnutí správního orgánu, neboť toto odporuje skutkovým zjištěním, je nesprávné i po stránce právní a bylo vydáno po procesních pochybeních. Odkazoval na výsledky souvisejícího řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 3 C 72/95, které měl správní orgán respektovat. Žádné důkazy v řízení před správním orgánem nepotvrdily, že by zmiňovaná kupní smlouva byla uzavřena pod tlakem okupace či politické persekuce. Důvodem prodeje byla špatná ekonomická situace prodávajícího, pročež správní orgán neměl hodnotit, zda došlo k prodeji nemovitostí za přiměřenou úplatu nebo z podnětu původního vlastníka nebo v převážném jeho zájmu.

3. Okresní soud usnesením ze dne 28. 7. 2008 přerušil řízení o žalobě vedené pod sp. zn. 6 C 77/2005 do pravomocného skončení dovolacího řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 C 72/95 s následujícím odůvodněním. V řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 72/95 se stěžovatel (původně se svým již zemřelým bratrem MUDr. Karlem Jiroutem, CSc.) domáhal určení, že je dle § 4 a § 4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), oprávněn k uplatnění restitučního nároku na bývalý statek Okrouhlí podle § 9 téhož zákona u správního orgánu. Pravomocným rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 3. 1999 č. j. 3 C 72/95-373 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 17. 5. 2007 č. j. 19 Co 378/2006-766 bylo určeno, že stěžovatel je oprávněn k uplatnění nároku, avšak ve věci bylo žalovanými podáno dovolání, spis se nachází u Nejvyššího soudu a řízení o dovolání dosud nebylo skončeno. Okresní soud shledal, že jsou splněny podmínky pro přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí závisí na otázce, kterou v tomto řízení není oprávněn řešit. Krajský soud však uvedené rozhodnutí k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 4. 12. 2008 č. j. 25 Co 401/2008-143 změnil tak, že se řízení nepřerušuje, neboť otázku, zda stěžovatel je oprávněnou osobou, která je předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 3 C 72/95 a je pravomocně vyřešena, je v nyní posuzovaném řízení otázkou předběžnou. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008 č. j. 28 Cdo 4600/2007-834 byl ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95 zrušen rozsudek krajského soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud poté v nyní posuzované věci usnesením ze dne 23. 3. 2009 č. j. 6 C 77/2005-164 řízení opět přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95 a toto rozhodnutí bylo krajským soudem potvrzeno.

4. Ve věci vedené pod sp. zn. 3 C 72/95 bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 11. 2009 č. j. 19 Co 378/2006-1009 tak, že návrh stěžovatele, aby byl určen jako osoba oprávněná podle § 4 a § 4a zákona o půdě k uplatnění nároku na bývalý statek Okrouhlí podle § 9 téhož zákona u správního orgánu, se zamítá (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. až VIII.). Krajský soud uvedl, že okresní soud původně vyhověl žalobě stěžovatele a jeho již zesnulého bratra a rozhodl, že tito jsou oprávněnými osobami dle § 4 a § 4a zákona o půdě k uplatnění nároku u správního orgánu podle § 9 zákona o půdě k nemovitostem bývalého statku Okrouhlí. Tento závěr učinil poté, co převod majetku provedený na základě kupní smlouvy ze dne 31. 8. 1943 uzavřené nikoli manželi Jiroutovými (rodiči stěžovatele), ale vnuceným správcem ustanoveným podle § 1 vládního nařízení č. 87/1939 Sb., o správě hospodářských podniků a o dozoru nad nimi, shledal za neplatný. Krajský soud při svém posouzení vycházel z § 1 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, a § 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, podle nichž je třeba na jakékoli majetkové převody hledět jako na neplatné, pokud k nim došlo po 29. 9. 1938 pod tlakem okupace nebo politické persekuce, ledaže ten, na koho majetek přešel nebo kdo uzavřel jiné majetkově-právní jednání, je osoba státně spolehlivá a bude prokázáno, že k majetkovému převodu nebo k jinému majetkově-právnímu jednání došlo za přiměřenou úplatu buď z podnětu původního vlastníka (oprávněného) nebo v převážném jeho zájmu. Smlouvu uzavřenou za stěžovatelovy rodiče vnuceným správcem je třeba mít za neplatnou již proto, že byla uzavřena vnuceným správcem, avšak nelze vyloučit, že i takovému jednání má být poskytnuta ochrana podle § 1 zákona č. 128/1946 Sb., pokud jsou splněny další podmínky tohoto ustanovení. Krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu dospěl ke skutkovým zjištěním, že Antonín Štefan jako osoba zřejmě státně spolehlivá zaplatil plnou kupní cenu, jež byla přiměřená ceně statku Okrouhlí, a to jednak úhradou značných dluhů a jednak na účet manželů Jiroutových vázaný v bance. Nebylo prokázáno, že by vnucená správa statku byla zneužita z důvodu perzekuce okupační mocí. Sami manželé Jiroutovi měli zájem převést statek na Antonína Štefana a uzavřeli s ním smlouvu o převodu statku, která však nebyla schválena. Byť se zaplacená kupní cena nedostala do dispozice rodičů stěžovatele, neměl Antonín Štefan odpovědnost za další postup státu včetně nakládání s kupní cenou, jež zbyla po zaplacení dluhu. V každém případě nebylo v řízení tvrzeno a prokázáno, že by Antonínu Štefanovi byly finanční prostředky vynaložené na koupi statku a další investice do něj vložené vráceny. Krajský soud tak shledal, že k majetkovému převodu došlo za přiměřenou úplatu i v převážném zájmu vlastníka. Vnucená správa byla zrušena poté, co v roce 1946 došlo k dohodě mezi vlastníky dvora Okrouhlí a manželi Jiroutovými za účasti Ministerstva zemědělství a příslušných orgánů a nebylo prokázáno nic, co by tomuto zjištění odporovalo. Vlastníkem statku Okrouhlí tak nebyli ke dni jeho přechodu na stát rodiče stěžovatele.

5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu č. j. 19 Co 378/2006-1009 bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010 č. j. 28 Cdo 1388/2010-1057 a ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 639/10 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

6. Řízení v nyní posuzované věci bylo poté znovu přerušeno v souvislosti se stěžovatelem podanou žalobou na obnovu řízení ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95, která však byla zamítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno krajským soudem. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto stejně jako jeho ústavní stížnost, která byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2987/14.

7. Následně okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval dosavadní vývoj tohoto řízení, řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95 i řízení před správním orgánem. Okresní soud uzavřel, že rozhodnutí správního orgánu, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, je správné, byť z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v odůvodnění tohoto rozhodnutí ze dne 3. 10. 2005 č. j. PÚ-01/834/46/92/2005/Ko-A/15. Správní orgán měl za to, že kupní smlouva uzavřená mezi Josefem Mauerem a manželi Jiroutovými dne 29. 3. 1940 byla výsledkem tlaku okupace a politické persekuce, čemuž však provedené důkazy nenasvědčují. Naopak bylo prokázáno, že tato kupní smlouva byla výsledkem vleklých ekonomických potíží, s nimiž se Josef Mauer již před válkou potýkal. Vzhledem k předlužení majetku a nedostatku finančních zdrojů byl prodej zanedbaného hospodářství v převážném zájmu Josefa Mauera. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že rodiče stěžovatele nabyli majetek za přiměřenou úplatu a celkově soud shledal, že došlo k řádnému převodu nemovitostí z Josefa Mauera na manžele Jiroutovy. To však nepostačuje k učinění závěru o vlastnickém právu stěžovatele k nemovitostem, neboť je třeba zkoumat okolnosti navazující. Dokazováním bylo zjištěno, že nemovitosti byly kupní smlouvou ze dne 31. 8. 1943 prodány Antonínu Štefanovi. V tomto směru je třeba přihlédnout ke konečnému výsledku řízení ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95, v němž byla zamítnuta žaloba stěžovatele požadující, aby soud určil, že je osobou oprávněnou podle § 4 a § 4a zákona o půdě k uplatnění nároku na bývalý statek Okrouhlí. Právě v tomto řízení byl převod majetku z rodičů stěžovatele na Antonína Štefana podrobně zkoumán. V době rozhodování správního orgánu v nyní posuzované věci vyzníval pravomocný výsledek řízení ve věci vedené pod sp. zn. 3 C 72/95 ve prospěch stěžovatele a správní orgán se převodem majetku na Antonína Štefana nezabýval. V době rozhodování okresního soudu je však jisté, že stěžovatel byl v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 72/95 definitivně neúspěšný, nebyl shledán osobou oprávněnou podle § 4 a § 4a zákona o půdě, a proto nelze kladně rozhodnout o jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem, které ostatně v důsledku soudního rozhodnutí byly již vydány právním nástupcům Antonína Štefana.

8. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud poukázal na to, že v nyní posuzovaném řízení a v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 72/95 nejde o totožnou věc v tom smyslu, že by vedením řízení ve věci sp. zn. 3 C 72/95 byla dána překážka věci zahájené, případně překážka věci rozsouzené, neboť není dána totožnost účastníků řízení, nároku ani předmětu řízení. V řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 72/95 tak byla řešena pro toto řízení otázka předběžná, a to zda je stěžovatel oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku k nemovitostem patřícím k bývalému statku Okrouhlí, přičemž odpověď na tuto otázku má podstatný význam pro rozhodnutí v této věci, když vlastníkem nemovitostí, k nimž byl uplatněn restituční nárok, může být jen osoba, která je oprávněna k uplatnění restitučního nároku. Okresní soud nepochybil, když vycházel ze závěrů řízení vedeného pod sp. zn. 3 C 72/95 a na jejich základě žalobu zamítl.

9. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost a uvedl, že z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že základním pravidlem vztahu restitučního zákonodárství a obecných prostředků ochrany vlastnického práva je, že restituční zákonodárství má před obecnými prostředky ochrany přednost. Oprávněná osoba se musí ochrany svého nároku domáhat restituční cestou a negativní výsledek řízení o restituční žádosti v zásadě nelze obcházet pomocí obecných prostředků ochrany vlastnického práva. Domáhal-li se stěžovatel žalobou změny rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo určeno, že není vlastníkem předmětných pozemků, pak okresní soud i krajský soud dospěly ke správnému závěru, že nebyl-li stěžovatel shledán osobou oprávněnou podle zákona o půdě, nelze rozhodnout kladně o jeho vlastnictví v případě shodného nemovitého majetku. Nesplnění předpokladů statusu oprávněné osoby podle zákona o půdě bylo autoritativně deklarováno v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel v dovolání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné.

II.

Argumentace stěžovatele

10. V ústavní stížnosti se namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou postavena na argumentaci věcí rozsouzených, kdy podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. S principem věci rozsouzené lze jistě souhlasit, avšak ani pravomocné rozhodnutí nemůže vést k respektování a aplikaci závěrů právní stát naprosto popírajících, závěrů, které se ocitají v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Stěžovatel ve svém dovolání upozorňoval na skutečnost, že v předchozím řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95 došlo k zásadnímu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a k zásahu do základního práva stěžovatele zaručeného čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tím se Nejvyšší soud při zkoumání přípustnosti dovolání vůbec nezabýval a pouhý odkaz na § 159a odst. 4 občanského soudního řádu nestačí. Nezkoumáním podstaty podaného dovolání a omezeným přezkumem došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces.

11. Překážka věci rozsouzené a s tím spojená závaznost rozhodnutí podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu vyžaduje stejný okruh účastníků. Všechny obecné soudy rozhodující v této věci se odvolávají na závaznost rozhodnutí vydaných ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95, přestože v řízeních je jiný okruh účastníků, jiné nároky a jiný předmět řízení. Způsob bezmyšlenkovité aplikace § 159 odst. 4 občanského soudního řádu je výrazem formálního náhledu, který v dané věci zaujaly obecné soudy, přitom předpoklady pro jeho použití nebyly naplněny. Tím, že obecné soudy bez dalšího odkázaly na závaznost předchozích rozhodnutí podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu a nepřipustily meritorní projednání věci mezi stěžovatelem a novými účastníky řízení, odepřely stěžovateli právo na spravedlivý proces.

12. Nejvyšší soud dovozuje přednost restitučního zákonodárství před obecnými prostředky ochrany vlastnického práva. Argumentace Nejvyššího soudu obsažená v napadeném usnesení je bez jakékoli vazby na projednávanou věc, když obvinění z obcházení restitučních předpisů je v rozporu s obsahem spisu a podané žaloby. Stěžovatel se v daném případě nedomáhal nároků pomocí obecných prostředků ochrany vlastnického práva, ale uplatnil restituční nárok podle § 4 zákona o půdě a občanskoprávní řízení pak probíhalo nikoli na základě obecné úpravy ochrany vlastnického práva, ale jako řízení o nahrazení rozhodnutí správního orgánu podle § 244 občanského soudního řádu. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že součástí práva na soudní ochranu je také právo na to, aby rozhodnutí obecného soudu bylo přesvědčivě a srozumitelně odůvodněno, a aby se v něm soud přesvědčivě vypořádal se všemi relevantními názory (návrhy), z nichž účastník řízení vyvozoval uplatněné právo nebo na nichž založil svou obranu. Toto právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny bylo porušeno.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Vlastní posouzení

14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

15. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.

16. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel namítá nesprávné použití § 159a odst. 4 občanského soudního řádu v této věci, a to jednak z toho důvodu, že v řízení vedeném okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95 a v nyní posuzovaném řízení není stejný okruh účastníků ani stejný předmět řízení, a dále z toho důvodu, že ve věci vedené okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95 došlo k porušení základních práv stěžovatele, což nebylo zohledněno. K tomuto Ústavní soud uvádí, že je zjevné, že obě paralelně probíhající řízení, v nichž byly posuzovány dva okruhy pouze zdánlivě nezávislých skutečností, z nichž stěžovatel vyvozoval svůj nárok k předmětnému majetku, jsou úzce provázána. Již krajský soud v napadeném rozsudku vysvětlil, že v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 72/95 nejde o totožnou věc, neboť není dána totožnost účastníků řízení, nároku ani předmětu řízení, a v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 72/95 tak byla řešena pro nyní posuzovanou věc otázka předběžná, a to zda je stěžovatel oprávněnou osobou k uplatnění restitučního nároku k nemovitostem patřícím k bývalému statku Okrouhlí. Krajský soud dále vyložil, že pro stěžovatele negativní odpověď na tuto otázku má podstatný význam pro rozhodnutí v této věci a z výsledku řízení vedeného pod sp. zn. 3 C 72/95 vyšel podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavní soud neshledal, že by došlo k bezmyšlenkovité aplikaci § 159a odst. 4 občanského soudního řádu, pro niž by nebyly splněny podmínky, jak namítal stěžovatel. Naopak Nejvyšší soud v napadeném usnesení přiléhavě odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 647/02 (N 120/34 SbNU 245), v němž bylo konstatováno porušení základních práv stěžovatelů proto, že obecné soudy při posuzování předběžné otázky platnosti darovací smlouvy ignorovaly předchozí pravomocný rozsudek prohlašující, byť mezi odlišnými účastníky, tuto smlouvu za neplatnou. Soudy musí nepochybně znovu věc posoudit z hlediska prokázaných tvrzení nových účastníků, avšak při současném respektu k předchozímu rozhodnutí. V nyní posuzované věci je také třeba vzít v úvahu, že nebylo důvodu, aby se obecné soudy nespoléhaly na pravomocný výsledek řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 3 C 72/95 a aby vyvstaly pochybnosti o tom, že nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, když tato věc byla přezkoumána Nejvyšším soudem i Ústavním soudem, a to opakovaně. Nutno také dodat, že toho, aby obecné soudy respektovaly výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 3 C 72/95, se dovolával sám stěžovatel, byť pouze v době, kdy řízení vyznívalo v jeho prospěch.

17. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu zasahuje do jeho práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, neboť obviňuje stěžovatele z obcházení restitučního zákonodárství, aniž by tato skutečnost jakkoli vyplývala ze spisu. V této části napadeného usnesení Nejvyšší soud zjevně sděluje, že negativní rozhodnutí o žalobě na určení toho, že je stěžovatel oprávněnou osobou dle § 4 a § 4a zákona o půdě, učiněné ve věci vedené pod sp. zn. 3 C 72/95, nemůže být zhojeno v nyní posuzovaném řízení. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud správně vyložil návaznost obou řízení a obecné soudy správně posoudily výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 3 C 72/95. Právo stěžovatele na řádné odůvodnění rozhodnutí tak nebylo porušeno.

18. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 11 a čl. 36 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.

19. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. října 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru