Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1428/17 #1Usnesení ÚS ze dne 27.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - OS Louny
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Louny
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestná činnost
policista
EcliECLI:CZ:US:2018:3.US.1428.17.1
Datum podání09.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 329, § 230, § 178


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1428/17 ze dne 27. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Dagmar Csonkovou, advokátkou, sídlem Čs. armády 2168, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 č. j. 4 Tdo 1675/2016-35, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. července 2016 č. j. 6 To 85/2016-498 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 2. prosince 2015 č. j. 3 T 50/2015-471, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Lounech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ústavní zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i práva vyplývajícího z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), v souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a dále přečinu porušování domovní svobody podle ustanovení § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako policista v rozporu s právnímu předpisy a po tom, co pojal obavu o svou dceru, která se měla zdržovat u svého přítele v jiném městě a nereagovala ani na jeho pokusy o telefonické spojení, zneužil svých oprávnění k přístupu do informačních systémů Policie České republiky a lustroval v nich informace o pobytu přítele jeho dcery, dále pak o otci a matce přítele jeho dcery, přičemž informace získané touto lustrací dále užil na vyhledání přítele své dcery v bytě jeho otce. Po jejich nalezení vykopl dveře do bytu, kde poté přítele dcery atakoval (zakleknutí, údery rukou do obličeje) a svou dceru z bytu odvedl. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výstupů z informačního systému Policie České republiky, které prokazovaly jeho opakované dotazy do policejních informačních systémů, dále na základě vyhodnocení výpovědi svědků a poškozeného a analýzy telekomunikačního provozu a lokace telefonů. Výpovědi manželky a dcery stěžovatele, svědčící v jeho prospěch, vyhodnotil jako účelové. Neuvěřil zejména stěžovatelově obhajobě, že jednal jako policista potírající trestnou činnost. Skutky považoval za shora popsané trestné činy, a neshledal důvody pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítnuto, když se tento soud plně ztotožnil se závěry soudu okresního.

4. Proti jeho usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatelovy námitky dle dovolacího soudu nespadaly pod žádný z dovolacích důvodů, neboť se týkaly pouze skutkových hodnocení soudů nižších stupňů. V těch Nejvyšší soud neshledal žádný extrémní rozpor. Za zjevně neopodstatněnou a soudy dostatečně vypořádanou považoval Nejvyšší soud námitku neaplikace zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Zásah do svých ústavních práv spatřuje stěžovatel zejména v nedostatečném vypořádání se s jím tvrzenými extrémními rozpory v zjištěném skutkovém stavu. Nahlížení do databází prováděl stěžovatel jako po právu jednající policista, který zjistil okolnosti o protiprávním jednání poškozeného. Po jejich prověření je následně oznámil a proti poškozenému bylo vedeno trestní řízení. Stěžovatel zejména argumentuje tím, že se soudy nevypořádaly s jeho tvrzením, dle nějž místo bytu otce poškozeného nezjistil lustrací v informačním systému, jelikož se tato adresa v databázi vůbec nenachází. Uvedený závěr soudu tak nemá oporu v provedeném dokazování. Soudy dále nevyhodnotily časový aspekt skutkového děje, když je dán rozpor mezi skutkovým hodnocením a záznamy telekomunikačního operátora o poloze stěžovatele. Okresní soud a krajský soud dle jeho mínění jednostranně akceptovaly všechny důkazy v jeho neprospěch a vyloučily věrohodnost důkazů jemu prospěšných. Nedostatečně se zabývaly věrohodností poškozeného, který opakovaně prokazatelně lhal. Jeho výpověď je třeba dle stěžovatele hodnotit jako celek, což se však nestalo. Obecné soudy neadekvátně analyzovaly pohnutky stěžovatele při opatřování informací z policejních databází a možný prospěch, který tím měl získat. Nevypořádaly se s jeho obhajobou, v níž zdůrazňoval obavy o svou dceru, jakož i jeho přesvědčení, že je policistou "24 hodin denně" a jednou z provedených lustrací přispěl k odhalení trestné činnosti poškozeného. Jednal tedy v duchu morálních a pracovních povinností policisty. Spáchané skutky tak soudy nesprávně právně kvalifikovaly. Konečně stěžovatel namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily užití § 12 odst. 2 trestního zákoníku v části týkající se společenské škodlivosti jeho jednání, jelikož dle jeho mínění je potřeba toto ustanovení aplikovat individuálně, a ne v obecné poloze, jak to udělaly soudy v jeho věci. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.

8. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. To však spadá do výlučné pravomoci nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.

10. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů (zejména výpovědi poškozeného). Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.

11. Zejména okresní soud velmi pečlivě hodnotil provedené důkazy a jeho závěry jsou logické a přesvědčivé. Skutečnost, že stěžovatel sám dokáže přijít s vlastní verzí skutkového děje, ještě neznamená, že v hodnocení soudů je přítomen extrémní rozpor. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že každý závěr soudů je důkazně podložen, ačkoliv se nemusí nutně jednat pouze o důkazy přímé, jak se zřejmě stěžovatel domnívá. Okresní soud přesvědčivě a logicky vyhodnocuje i důkazy nepřímé, například časové souvislosti a způsob vedení telefonní komunikace potvrzující stěžovatelův úmysl (a tomu odpovídající právní kvalifikaci) nebo čas napadení poškozeného, a tím i nevěrohodnost obhajoby. Lze tedy uzavřít, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost a jejich závěry neobsahují žádný extrémní rozpor, jak ostatně shledal i Nejvyšší soud.

12. Pokud jde o právní závěry napadených rozsudků, ani zde neshledal Ústavní soud žádnou svévoli ve výkladu právních předpisů upravujících pravomoci a postup policistů a odmítající výkon jakési svémoci ze strany policistů podle jejich subjektivních pocitů a potřeb. Zcela legitimní a přesvědčivé jsou i závěry soudů ohledně společenské škodlivosti stěžovatelova jednání a přiměřeného trestu. Ani v tomto směru nelze shledat žádné ústavněprávní pochybení.

13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru