Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1428/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Rakovník
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
trestní stíhání/zahájení
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1428.15.1
Datum podání14.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1428/15 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Šmída, t. č. Vazební věznice Praha 614 - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Janem Hrudkou, advokátem se sídlem v Kladně, náměstí Starosty Pavla 5, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rakovníku ze dne 12. března 2015 č. j. ZT 30/2015-37, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 14. května 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního státního zastupitelství v Rakovníku (dále jen "státní zastupitelství"), jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Rakovník, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") ze dne 13. 2. 2015 č. j. KRPS-51105-21/TČ-2015-011271 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení § 154 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") spáchaný ve stadiu pokusu, přečin nedovoleného ozbrojování ve smyslu ustanovení § 279 odst. 1 trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání ve smyslu ustanovení § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tím, že po několika předchozích napjatých setkáních, nedovoleně drženou zbraní ohrožoval a postřelil svou manželku, přestože měl usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 12. 2014 č. j. 0 Nc 606/2014-14 zakázáno se s ní stýkat. Závěr o nutnosti vést proti stěžovateli trestní stíhání opřel policejní orgán zejména o výpovědi poškozené a částečné přiznání stěžovatele. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou státní zastupitelství napadeným usnesením zamítlo jako nedůvodnou. Přisvědčilo přitom stěžovateli, že odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání neuvádí všechny důležité provedené důkazy. Ty následně státní zastupitelství samo vyjmenovává. Důvody trestnosti popsaného stěžovatelova jednání pak vyplývají zejména z policejním orgánem popsaného obsahu stěžovatelem nerespektovaného rozhodnutí Okresního soudu v Rakovníku. Uvedené vady odůvodnění usnesení policejního orgánu nemají dle státního zastupitelství vliv na správnost výroku o zahájení trestního stíhání, pročež nelze z tohoto důvodu napadené usnesení zrušit. Takový postup by byl navíc v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti trestního řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Napadené usnesení státního zastupitelství relativizuje dle stěžovatele zjevné pochybení policejního orgánu, když na jednu stranu přiznává, že u vyjmenované skupiny skutků chybí jakékoliv odůvodnění nutnosti zahájit trestního stíhání a na druhou stranu pak zcela nelogicky tvrdí, že toto pochybení nemá vliv na správnost výroku napadeného usnesení. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že jím podaná stížnost napadala pouze proti odůvodnění usnesení policejního orgánu. Stěžovatel naopak zjevně napadl správnost výroku tohoto rozhodnutí, když brojil proti tomu, že tento výrok není vůbec odůvodněn. Nakonec vyjádřil stěžovatel nesouhlas i se závěrem stran nutnosti chránit hospodárnost trestního řízení na úkor práv obviněného, resp. na úkor dodržení principů spravedlivého procesu. Vzhledem k výše uvedeným pochybením vznesl stěžovatel návrh, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě je třeba zdůraznit, že Ústavní soud ustáleně potvrzuje svůj maximálně zdrženlivý přístup při přezkumu rozhodnutí, vydaných v rámci neskončené přípravné fáze trestního stíhání. Ústavní soud se necítí oprávněn zasahovat do přípravné fáze trestního řízení, nedochází-li současně s ním k významným zásahům do ústavních práv postižených osob (např. rozhodnutím o vazbě, zajištěním majetku, apod.). Kasační intervence Ústavního soudu tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].

7. Ústavní soud také opakovaně konstatuje, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo být zásadně reakcí na intenzitu zjištěné protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě zahájení trestního stíhání orgány veřejné moci dopustí. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2778/14 ze dne 30. 9. 2014, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

8. Žádné z uvedených pochybení hodných kasačního zásahu Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatelem vytýkané pochybení policejního orgánu stran nedostatečnosti odůvodnění bezpochyby zcela napravilo státní zastupitelství, které v odůvodnění napadeného usnesení podrobně uvedlo, které důkazy a proč podporují závěr o správnosti zahájení trestního stíhání. To nakonec ani sám stěžovatel nerozporuje. Jelikož Ústavní soud posuzuje napadené řízení jako jeden celek, nemůže zásadně kvůli dílčímu a nota bene napravenému pochybení jednoho z rozhodujících orgánů do tohoto řízení zasáhnout. Stěžovatelova základní práva tak nebyla předmětným řízením zasažena v takové míře, aby to opravňovalo Ústavní soud ke zrušení napadeného usnesení.

9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru