Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1423/08 #1Usnesení ÚS ze dne 13.11.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-jih
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/právní následky rozhodnutí Ústavního soudu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek... více
Věcný rejstříkSmlouva
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1423.08.1
Datum podání09.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/2001 Sb., čl. II

40/1964 Sb., § 879c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1423/08 ze dne 13. 11. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, č.j. 30 Cdo 3236/2007-174, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 5. 2007, č.j. 12 Co 170/2007-157, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. 2. 2007, č.j. 4 C 268/2006-144, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že vedlejší účastník Západočeské konzumní družstvo Plzeň, se sídlem v Plzni, Poděbradova 1389/31, se žalobou domáhal proti žalované stěžovatelce zaplacení částky 38 590 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež jí vzniklo přijetím kupní ceny podle absolutně neplatných smluv týkajících se převodu blíže specifikovaných pozemků.

Vedlejší účastník žalobu odůvodnil tím, že předmětné pozemky vlastnila dříve stěžovatelka a k těmto pozemkům měl hospodářskými smlouvami zřízeno právo trvalého užívání jakožto vlastník budov, které se na těchto pozemcích nachází a tvoří s nimi jednotný funkční celek. Dne 17. 7. 2000 požádal postupem podle ustanovení § 879c obč. zák., ve znění zákona č. 103/2000 Sb., příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické; poté, co toto ustanovení bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., uzavřel vedlejší účastník na straně kupující se stěžovatelkou coby prodávající podle § 60c zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v rozhodném znění, dne 29. 9. 2003 a dne 7. 10. 2003 šest kupních smluv o převodu předmětných pozemků, podle nichž jí zaplatil celkovou částku ve výši 38 590 Kč.

Jelikož nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, N 35/32 SbNU 331, č. 278/2004 Sb., byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná "Změna občanského zákoníku článek II." dnem 31. 12. 2004 zrušena a byl tak obnoven stav založený ustanoveními § 879c a § 879e obč. zák., požádal vedlejší účastník stěžovatelku o vrácení poskytnutých peněžních plnění s tím, že kupní smlouvy pokládá za neplatné. Stěžovatelka mu odmítla vyhovět.

Na tomto základě Okresní soud Plzeň-jih v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 38 590 Kč s příslušenstvím, a Krajský soud v Plzni k odvolání stěžovatele toto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

Oba soudy se s poukazem na uvedený nález Ústavního soudu ztotožnily v závěru, že vedlejší účastník nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona, transformací práva trvalého užívání, jelikož splnil podmínky zakotvené v § 879c obč. zák. Z těchto důvodů shodně shledaly, že uzavřené kupní smlouvy jsou neplatné, a stěžovatelce tím vznikla povinnost - z titulu bezdůvodného obohacení - vydat, co na jejich základě přijala. Odpovídající právo vedlejšího účastníka není promlčeno (§ 107 obč. zák.), neboť promlčecí doba k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení počala běžet ode dne 31. 12. 2004, kdy skončila lhůta odkladu účinnosti nálezu Ústavního soudu (§ 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zatímco žaloba byla podána již dne 21. 12. 2006.

Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně přisuzující vedlejšímu účastníkovi částku 20 700 Kč, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, a připomenul mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 914/07, jakož i vlastní rozsudky ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, a ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005. Dovolání ve zbývající části Nejvyšší soud pak odmítl proto, že jím dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se soudy při svém rozhodování nevypořádaly s argumenty, jež uvedla v průběhu řízení; jmenovitě pak polemizuje se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, na který soud prvního stupně odkázal a který se měl týkat věci se stejným právním základem. Podstata sporu podle jejího názoru tkví v otázce, zda ustanovení § 879c obč. zák. mohlo vykazovat právní účinky (ve smyslu vzniku vlastnického práva vedlejšího účastníka) za situace, kdy Ústavní soud výše zmíněným nálezem ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 zrušil ke dni 31. 12. 2004 část druhou zákona č. 229/2001 Sb., kterou bylo předtím, s účinností ke dni 30. 6. 2001, mj. zrušeno rozhodné ustanovení § 879c obč. zák.; stěžovatelka zde má za to, že v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu "oživené" ustanovení občanského zákoníku nemohlo založit vznik práv a povinností v době, kdy součástí tohoto zákona nebylo.

V průběhu řízení zaslala stěžovatelka přípis, jehož přílohou měl být dopis ing. Miroslava Kalouska, ministra financí, č. j. 09760/2008/420/ES ze dne 15. 5. 2008 ve věci zákona č. 59/2000 Sb. o veřejné podpoře, související právě s "oživením" § 879c obč. zák.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Obsahově téměř shodné věci již byly opakovaně posuzovány Ústavním soudem, a to na základě řady jiných návrhů stěžovatelky. Např. usneseními ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06 , ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. IV. ÚS 210/08, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2852/07, ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 3033/07, ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3151/07, ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 528/08, ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08, a ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1911/08, byly ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.

Ústavní soud v odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 755/06 konstatoval: "... v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 bral Ústavní soud v úvahu možnost vzniku právní nejistoty, nejenom v právech subjektů, na něž se vztahoval režim ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, ale i v právech třetích osob. Pro vyřešení této otázky preferoval Ústavní soud cestu legislativní, k čemuž vytvořil zákonodárci dostatečný prostor odložením účinnosti citovaného nálezu. Vzhledem k tomu, že zákonodárce takovou možnost nevyužil, tedy nereagoval přijetím "přiměřené právní úpravy", zůstala tato otázka k vyřešení cestou judiciální. Tak se tomu stalo, při respektování závěrů nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02 směřujících k ochraně vlastnického práva, i v nyní projednávané věci."

Dále Ústavní soud uvedl, že "Z citované části předmětného nálezu lze vyvodit, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. došlo k "rehabilitaci" ustanovení § 879c až § 879e občanského zákoníku, které je tak součástí platného právního řádu, jakož i názor Ústavního soudu, že se uvedenou derogací obnovil stav založený těmito ustanoveními. Tím současně Ústavní soud implicite konstatoval nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na které se vztahoval režim ustanovení § 879c až §879e občanského zákoníku, neboť v opačném případě by nebylo možné hovořit o "obnovení stavu založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku."

Tohoto výkladu, vyjádřeného nálezem sp. zn. Pl. ÚS 2/02 a v dalších výše označených rozhodnutích Ústavního soudu, se obecné soudy přidržely - a to zcela evidentně -iv řízení předcházejícím podání této ústavní stížnosti, jestliže dospěly k závěru, že vedlejší účastník vskutku (již) na základě ustanovení § 879c obč. zák. vlastnické právo nabyl. Námitky stěžovatelky jsou pak povětšinou opakovanou polemikou s již dříve vyslovenými právními názory Ústavního soudu, a je tudíž nadbytečné se jimi znovu zabývat. Ústavní soud nemá žádného důvodu (ani možnost) se od svých dřívějších závěrů odchýlit, a tato okolnost musí být stěžovatelce zřejmá, zejména, byly-li zde klíčové názory vyloženy (opakovaně) ve věcech, v nichž byla rovněž účastníkem.

Ve specifikaci údajného přípisu ministra financí Ústavní soud shledává omyl stěžovatelky, jestliže nejde o dopis ministra financí, ale o dopis Mgr. Kamila Rudoleckého, I. místopředsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, adresovaný ministru financí. V obsahu dopisu je sice vyjádřena myšlenka, že v případných soudních sporech lze argumentovat zakázanou veřejnou podporou, avšak tato otázka předmětem posuzování obecnými soudy v dané věci nebyla, pročež se jí ani Ústavní soud zabývat nemohl (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud v obecné rovině toliko dodává, že ani případný zákaz veřejné podpory nemůže ovlivnit dopady jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, přičemž shodné vysvětlení se stěžovatelce již v předchozím usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1422/08 dostalo.

Tím je výše předznačený závěr, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením bez jednání odmítl.

Jen na vysvětlenou stěžovatelce je namístě zaznamenat, že ústavní stížnost musí být podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč. Z uvedeného plyne, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti - v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně přisuzující vedlejšímu účastníkovi jednotlivá plnění v celkové výši 17 890 Kč - bylo nezbytné odvozovat ode dne doručení rozsudku odvolacího soudu, nikoli až od doručení usnesení, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto stěžovatelčino dovolání.

Ústavní soud však z napadeného rozsudku odvolacího soudu zjistil, že tento soud v poučení - nesprávně - uvedl, že proti jeho rozhodnutí (a nikoli jen jeho části) je dovolání přípustné, a stěžovatelka tohoto opravného prostředku využila. Za této situace pak Ústavní soud nemohl posoudit ústavní stížnost v tomto rozsahu jako opožděnou, neboť důsledky nesprávného poučení soudu nelze přičítat k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod (srov. např. sp. zn. II. ÚS 618/01, III. ÚS 597/02, I. ÚS 574/03, III. ÚS 332/04, IV. ÚS 52/05 a III. ÚS 27/06).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru