Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1420/07 #1Nález ÚS ze dne 01.07.2008K námitce prekluze práva správního orgánu vyměřit daň uplatněné v řízení o kasační stížnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Brandýs nad Labem
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
Daňové řízení
Prekluze
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 117/50 SbNU 3
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1420.07.1
Datum vyhlášení29.07.2008
Datum podání04.06.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 89 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 103 odst.1 písm.d, § 104 odst.4, § 109 odst.4

337/1992 Sb., § 47


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nepřihlédl-li správní soud ex offo k prekluzi práva správního orgánu vyměřit daň, jedná se o jinou vadu řízení před soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Může se tedy jednat o důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního. Pokud Nejvyšší správní soud považoval uvedenou námitku prekluze za novou skutečnost ve smyslu § 109 odst. 4 soudního řádu správního, zasáhl tím do práva účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky HMB, spol. s r. o. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. července 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 61/2006-89. V části směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005 č. j. 6 Ca 240/2004-48, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11778/03-130 a dodatečného platebního výměru Finančního úřadu v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55206/02/057921/1555 ústavní stížnost zamítl.

Narativní část

Stěžovatelka mj. namítala skutečnost, že napadaným platebním výměrem Finančního úřadu v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi byla pravomocně doměřena daň až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty. Uvedená skutečnost byla namítána i v kasační stížnosti proti napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud k ní ale z důvodu koncentrace řízení podle § 104 odst. 4 soudního řádu správního nepřihlédl.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na své právní závěry vyjádřené v nálezu ze dne 17. července 2007 sp. zn. IV. ÚS 545/07. Nejvyšší správní soud byl povinen zhodnotit důvod kasační stížnosti, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení § 47 odst. 1 a 2 daňového řádu. Nepřihlédnutí soudu ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň přitom může být důvodem nezákonnosti spočívajícím v jiné vadě řízení před soudem podle § 103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního. Postupem Nejvyššího správního soudu tak došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud zamítl ústavní stížnost proti ostatním napadeným rozhodnutím, neboť Nejvyššímu správnímu soudu svědčí v dalším řízení povinnost řádně se zabývat námitkou prekluze.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Pavel Holländer. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008

N 117/50 SbNU 3

K námitce prekluze práva správního orgánu vyměřit daň uplatněné v řízení o kasační stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 1. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1420/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HMB, spol. s r. o., se sídlem U Učiliště 1644, 250 88 Čelákovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 61/2006-89, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005 č. j. 6 Ca 240/2004-48, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství Praha ze dne 31. prosince 2003 č. j. 11778/03-130 o zamítnutí stěžovatelčina odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55206/02/057921/1555, jímž byla stěžovatelce doměřena daň.

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 2007 č. j. 7 Afs 61/2006-89 se ruší.

II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh zamítá.

Odůvodnění:

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti, podaným k doručení ve lhůtě předpokládané v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jakož i splňujícím ostatní podmínky tímto zákonem stanovené, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi došlo k dotčení jejích ústavně zaručených základních práv a kautel zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z pohledu důvodu v konečném důsledku relevantního pro rozhodnutí o jejím návrhu kromě celé řady dalších námitek uvedla, že se tak mělo stát tím, že jí daň byla (dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav ze dne 18. prosince 2002 č. j. 55206/02/057921/1555) pravomocně doměřena až po uplynutí k tomu zákonem určené prekluzivní lhůty (§ 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pro posouzení věci rozhodném). Pro výtky v ústavní stížnosti obsažené se stěžovatelka posléze domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci nálezem zrušil.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podali k předmětné ústavní stížnosti vyjádření účastníci řízení. Nejvyšší správní soud prostřednictvím předsedkyně senátu, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku, pročež navrhl její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Městský soud v Praze ve svém vyjádření konstatoval, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a mimo jiné poukázal na to, že námitka prekluze nebyla stěžovatelkou v žalobě vznesena, v důsledku čehož se touto otázkou nezabýval.

Jak plyne z dnes již ustálené judikatury vymezující rozsah ústavněprávního přezkumu, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů, jakož ani provádět výklad právních předpisů, jenž je zpravidla plně a především primárně v jejich výlučné pravomoci. Tato maxima je, resp. může být tudíž prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Byť v konečném důsledku z jiných důvodů, než na které stěžovatelka poukazovala, k zásahu do jejích ústavně zaručených práv došlo. Stalo se tak totiž z důvodů procesních.

Z obsahu odůvodnění kritice stěžovatelky vystaveného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž zamítl (i pro další tam uvedené důvody) její kasační stížnost, se mimo jiné podává, že k její námitce "týkající se běhu prekluzivní lhůty" s ohledem na ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, neboť vyšel z předpokladu, že "pro konstrukci stížnostních námitek je vždy nutno dodržet rámec uvedený v ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. nebo v ustanovení § 109 odst. 4 s. ř. s.".

Vyjádřeno poněkud jinak, Nejvyšší správní soud z důvodu koncentrace řízení nepodrobil svému přezkumu kasační námitku vztahující se k tvrzené prekluzi práva.

Takto konstruované závěry jsou ovšem rozporné s judikaturou Ústavního soudu.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77) vyslovil Ústavní soud pro nyní posuzovanou ústavní stížnost relevantní právní názor, dle něhož: "Argument kasačního soudu, že stěžovatelé v kasační stížnosti nepřípustně uplatnili nové ,skutečnosti' (k nimž nemohl podle § 109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout), tedy nejenže není zaměnitelný s argumentem dříve neuplatněného ,důvodu' ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., nýbrž může mít místo až teprve po důsledném zhodnocení důvodu, který stěžovatelé v kasační stížnosti nepochybně (i z pohledu kasačního soudu) uplatnili, totiž z důvodu, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení § 47 odst. 1 a 2 daňového řádu.". Současně byl v předmětném nálezu vysloven názor, že "Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň.".

Ústavní soud neshledává důvody se od uvedených závěrů, jež na případ stěžovatelky dopadají, odchylovat, a tudíž ani postupovat ve smyslu § 23 zákona č. 182/1993 Sb. Proto jejímu návrhu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Pro korektnost Ústavnísoud dodává, že citovaný nález byl vydán až po rozhodování Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti stěžovatelky, pročež nelze vyvozovat konsekvence spjaté s nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173), nález sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575), nález sp. zn. I. ÚS 370/04 ze dne 27. 10. 2004 (N 159/35 SbNU 181), nález sp. zn. II. ÚS 255/05 ze dne 23. 6. 2005 (N 128/37 SbNU 623), nález sp. zn. III. ÚS 304/05 ze dne 15. 9. 2005 (N 178/38 SbNU 427), nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N190/47 SbNU 465) a další].

Ve zbylém rozsahu, v části směřující proti ostatním (rozsudku Nejvyššího správníhosoudu předcházejícím) rozhodnutím orgánů veřejné moci, Ústavní soud stížnost zamítl (§ 82 odst. 1 citovaného zákona), a to ve shodě s principem subsidiarity, resp. minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), ze kterého vyplývá, že za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález sp. zn. III. ÚS 337/97 ze dne 13. 11. 1997 (N 143/9 SbNU 269; 84/1999 Sb.) a další]. Ratio uvedeného přístupu spočívá na tezi, dle níž Ústavní soud nevstupuje do řízení před nimi vedenými "ex ante". Zamítl-li totiž Nejvyšší správní soud předmětným rozsudkem kasační stížnost, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, resp. podrobit ji svému posouzení, svědčí mu nyní povinnost se touto námitkou řádně zabývat.

Vycházeje z maximy superfluum non nocet, Ústavnísoud v této souvislosti rovněž konstatuje, že ratio decidendi tohoto nálezu je pro Nejvyšší správní soud v rozhodované věci stěžovatelky závazným právním názorem (nepřipouštějícím jiného řešení), plynoucím jednak z imperativu zakotveného v čl. 89 odst. 2 Ústavy, jakož i ze samotné povahy kasačního rozhodování Ústavního soudu, které by v případě jiného - dlužno (opětovně) říci již ex constitutione nepřípustného - závěru postrádalo jakéhokoliv rozumného smyslu [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285)].

Za splnění podmínek obsažených v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. bylo takto rozhodnuto s upuštěním od ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru