Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 142/21 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
dovolání/náležitosti
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2021:3.US.142.21.1
Datum podání18.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 241a odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 142/21 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Zelinky a Jaroslavy Zelinkové, zastoupených Mgr. Petrou Sikorovou, advokátkou, sídlem Mariánské náměstí 11, Jablunkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2020 č. j. 22 Cdo 2066/2020-234 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2019 č. j. 71 Co 335/2019-209, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Martina Delonga a Jarmily Delongové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelé se žalobou podanou k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") domáhali určení zániku věcného břemene, event. zrušení věcného břemene a zřízení jiného, a zdržení se užívání pozemku a jeho uvedení do původního stavu. Okresní soud žalobu rozsudkem ze dne 18. 2. 2019 č. j. 13 C 131/2018-163 zamítl.

3. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelé neuvedli, v čem spatřují předpoklady přípustnosti dovolání ani nevymezili způsobilý dovolací důvod, a dovolání tak trpělo vadami, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat. Stěžovatelé podle Nejvyššího soudu pouze uvedli, že daná otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, avšak obsahově žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nevymezili, pročež dovolání nesplňovalo nezbytné náležitosti podle § 241a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Zbývající průběh řízení před obecnými soudy netřeba v zájmu stručnosti podrobněji rekapitulovat, neboť je účastníkům řízení znám.

II.

Argumentace stěžovatelů

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že okresní soud ani krajský soud se nezabývaly otázkou přiměřenosti a ochrany vlastnického práva. Mají též za to, že v dovolání jasně vymezili dovolací důvody, neboť žádali "o posouzení právního stavu, jenž byl založen na konkrétních okolnostech, a to rozhodnutí", jímž bylo zřízeno věcné břemeno. Podle stěžovatelů jde "o posouzení otázky, zda podstatnou změnou poměrů na jedné ze stran, jímž je v daném případě zrušení věcného břemene, vázaných dřívějším rozhodnutím soudu, kdy Okresní soud v Českém Těšíně věcné břemeno zřídil, nedochází k diskriminaci co do ochrany vlastnických práv druhé ze stran, jenž je i nadále soudem zřízeným věcným břemenem vázána". Nejvyšší soud postupoval podle stěžovatelů příliš formalisticky. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu i přes odmítnutí dovolání z uvedených důvodů, k čemuž poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3973/13 (N 36/80 SbNU 457, rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná též v databázi NALUS na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Ve zbytku stěžovatelé rekapitulovali námitky vznesené před okresním soudem a krajským soudem a podle nich správné řešení případu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); vůči napadenému rozsudku krajského soudu však ústavní stížnost přípustná není (viz dále).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud vždy povinen nejprve zkoumat, zda jsou napadená rozhodnutí způsobilá k věcnému přezkumu; proto také zkoumá, zda je lze ústavní stížností napadnout a zda jimi vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne.

8. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Proti rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustná.

9. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Je-li dovolání řádně odmítnuto, neboť neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec uvážil. Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (viz § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v takovém případě nutné na dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno.

10. Stěžovatelé dovoláním napadli rozsudek krajského soudu, aniž by - jak shledal Nejvyšší soud - vymezili předpoklady jeho přípustnosti a uvedli způsobilý dovolací důvod (viz výše bod 4). Stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybnili úsudek Nejvyššího soudu o nesplnění obligatorních náležitostí dle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř. toliko tím, že uvedli nepříliš srozumitelnou otázku, kterou Nejvyššímu soudu v dovolání údajně předložili. Stěžovatelé nezpochybnili závěr Nejvyššího soudu, že dovolání neobsahovalo vymezení předpokladů jeho přípustnosti, přestože Nejvyšší soud konstatoval, že k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nepostačuje citace § 237 o. s. ř. a že rozlišení mezi předpokladem přípustnosti dovolání a dovolacím důvodem vyžaduje poměrně sofistikovanou úvahu, což je ostatně jeden z důvodů povinného zastoupení dovolatelů advokátem. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, že stěžovatelé pouze konstatovali, že předestřená právní otázka nebyla v rozhodovací praxi řešena, avšak žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nevymezili. Jinými slovy stěžovatelé ani nevymezili prostor, v němž by Nejvyšší soud mohl přípustnost dovolání posoudit.

11. Přes zřetelné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu se stěžovatelé k závěru o absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vyjádřili pouze obecnou námitkou a poukazem na nález Ústavního soudu, uvedenými výše v bodech 4 a 5. Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3973/13 není přiléhavý, neboť ve věci tam posuzované nebylo dovolání odmítnuto pro absenci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Jelikož rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelé blíže nenapadli, nemá Ústavní soud důvod oponovat závěru Nejvyššího soudu, který vztah přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu a nedostatky podaného dovolání pregnantně vylíčil s poukazem na judikaturu svou i Ústavního soudu. Ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) tak stěžovatelé proti rozsudku krajského soudu nevyčerpali řádně všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je - v části směřující proti rozsudku krajského soudu - nepřípustná.

12. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje četná a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatelé zjevně nezohlednili (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) ani je nelze v posuzované věci s ohledem na podrobné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu považovat za excesivní.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru