Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1419/10 #1Usnesení ÚS ze dne 04.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NSS
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkplatební výměr
Daň
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1419.10.1
Datum podání14.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

593/1992 Sb., § 8a odst.3 písm.d


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1419/10 ze dne 4. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zemědělská akciová společnost Nivnice, se sídlem Brodská 624, 687 51 Nivnice, právně zastoupené JUDr. Marcelou Andrýskovou, advokátkou AK se sídlem Masarykovo nám. 22, 695 01 Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005- 69 a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009-88, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. května 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69, jakož i usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009 - 88 (v ústavní stížnosti je nesprávně uvedeno, že jde o rozsudek), a to pro porušení článku 36 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dodatečným platebním výměrem ze dne 20. října 2003 vyměřil Finanční úřad v Uherském Brodě stěžovatelce daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 496 000,- Kč. Proti dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání. Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 27. září 2004 č. j. 1225/2004/FŘ/120 stěžovatelce částečně vyhovělo a dodatečně doměřenou daň snížilo na částku 336 350,- Kč. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí finančního ředitelství správní žalobu. Krajský soud v Brně se ztotožnil s námitkami stěžovatelky a rozsudkem ze dne 4. července 2007 č. j. 31 Ca 89/2005 - 25 rozhodnutí finančního ředitelství zrušil. Finanční ředitelství v Brně podalo proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. listopadu 2008 č. j. 8 Afs 3/2008 - 56 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud právním názorem, že vznikla-li původní pohledávka z titulu půjčky, trvá i v případě postoupení původní titul jejího vzniku. Dochází pouze ke změně v osobě věřitele. Ust. § 8a odst. 3 písm. d) zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění účinném do 31. prosince 2000, vylučuje tvorbu opravných položek u pohledávek vzniklých z titulu úvěru. Protože postoupením pohledávky ke změně titulu nedošlo, jde stále o pohledávku vzniklou na základě úvěru. Dle Nejvyššího správního soudu finanční orgány postupovaly správně, pokud vyměřily stěžovatelce dodatečně daň. Žalobkyně k tvorbě opravné položky nebyla oprávněna.

Následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69 žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka (žalobkyně) napadala rozhodnutí finančního ředitelství toliko z důvodů nesprávného posouzení věci při tvorbě opravné položky, přičemž Nejvyšší správní soud najisto postavil, že finanční orgány postupovaly správně, pokud dodatečně stěžovatelce daň vyměřily, neboť stěžovatelka nebyla k tvorbě opravné položky oprávněna. Krajskému soudu tudíž nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a z důvodu vady řízení. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009 - 88 byla kasační stížnost stěžovatelky s odkazem na ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. jako nepřípustná odmítnuta.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v její právní věci rozhodující soudy nesprávně vyložily ust. § 8a odst. 3 písm. d) zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění účinném do 31. prosince 2000.

III.

Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009 - 88.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že stěžovatelka podala kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud nově rozhodl na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu, a brojila pouze proti tomu, co již Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku posoudil. Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost dle ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nepřípustnou a podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s ust. § 120 s. ř. s. ji odmítl.

Pokud za dané procesní situace Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda kasační soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo stěžovatelky, aby byl její návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního posoudil přípustnost kasační stížnosti. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč kasační stížnost v předmětné věci je nepřípustná.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a neshledal, že by v činnosti Nejvyššího správního soudu došlo k porušení procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

IV.

Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí je opožděná.

Dle ust. § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69, z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o jí podané kasační stížnosti. Tak by ovšem bylo možno postupovat pouze za předpokladu, že by kasační stížnost byla přípustná. Protože kasační stížnost v daném případě přípustná nebyla, počala lhůta k podání ústavní stížnosti proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu stěžovatelce běžet již ode dne následujícího od doručení tohoto rozsudku. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší správní soud rozhodl o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005 - 69 byla podána opožděně.

Podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu se návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. července 2009 č. j. 31 Ca 89/2005-69 podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. února 2010 č. j. 8 Afs 69/2009-88 Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru