Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1418/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUDNÍ EXEKUTOR - Praha 2 - Fendrych Jan
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
exekutor
odměna
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1418.15.1
Datum podání14.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 46

330/2001 Sb., § 6

99/1963 Sb., § 142 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1418/15 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Bohumila Douby, zastoupeného JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem Praha 3, Čajkovského 4, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 3. 2015 č. j. 49 EXE 2878/2010-42 a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, Exekutorský úřad Praha 2 ze dne 17. 2. 2015 č. j. 132 EX 8501/10-57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil shora označená rozhodnutí, vydaná v jeho exekuční věci; stěžovatel má totiž za to, že Obvodní soud pro Prahu 10 svým rozhodnutím porušil princip předvídatelnosti soudního rozhodování, vyplývající z principu materiálního právního státu ve smyslu ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a rovněž porušil jeho právo na spravedlivý proces.

Obvodní soud pro Prahu 10 ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil ústavní stížností rovněž napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Jana Fendrycha, kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady exekuce v celkové výši 220 376 Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že se nevypořádal s jeho námitkami, přestože se jednalo o námitky způsobilé "založit opačné rozhodnutí ve věci". Dle názoru stěžovatele jsou přitom závěry exekučního soudu zaznamenané v odůvodnění napadeného usnesení "extrémní, a zcela zjevně věcně nesprávné".

V dané exekuční věci došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávky mezi stěžovatelem a oprávněnou společností (CDV-2 LTD) ze dne 2. 5. 2013 k uhrazení vymáhané částky, čímž se v daném kontextu stal stěžovatel právním nástupcem oprávněné, pročež zde byly naplněny důvody pro zastavení předmětné exekuce. Tento postup ovšem exekuční soud označil za obcházení zákona, v návaznosti na což stěžovatel namítá, že nic takového nebylo v řízení prokázáno, a tento závěr soudu se tedy nachází v rovině pouhých spekulací.

Z uvedených důvodů stěžovatel - zdůrazňující, že se o existenci daného exekučního titulu (jehož právní moc nastala fikcí doručení směnečného platebního rozkazu) dozvěděl až tři roky po nařízení exekuce - konstatuje, že neodpírá soudnímu exekutorovi nárok na odměnu, domnívá se však, že se výše této odměny měla odvíjet od výše skutečně vymožené částky, respektive měla být stanovena pouze ve výši tzv. paušální částky.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přichází do úvahy mj. tehdy, pokud je již ze samotného obsahu ústavní stížnosti bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jí nelze vyhovět. V daném stádiu se přitom nejedná o řízení kontradiktorní.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá Ústavnímu soudu k posouzení žádnou ústavněprávně relevantní námitku, pouze bez jakékoliv podpůrné argumentace vyjadřuje přesvědčení, že soudnímu exekutorovi neměla být výše uvedená odměna přiznána.

Ústavní stížnost přitom neobsahuje ani relevantní věcnou oponenturu skutečnostem, na které poukazuje v odůvodnění napadeného usnesení obvodní soud. Zaprvé, v době rozhodování soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nebyl podán návrh na změnu účastníků na straně oprávněné (nebylo rozhodnuto podle ustanovení § 107a o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 a § 36 exekučního řádu), za druhé, exekuční řízení bylo zahájeno zjevně důvodně (stěžovatel s oprávněnou uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávky později); vykonávané rozhodnutí nebylo vůči povinnému zrušeno, přičemž rozhodnutí, které bylo stěžovatelem k námitkám připojeno, se týkalo jiné osoby, a za třetí, předmětná smlouva o postoupení pohledávky, již stěžovatel ve formě prosté fotokopie soudnímu exekutorovi předložil, neměla náležitosti vyžadované ustanovením § 36 odst. 4 exekučního řádu.

Za těchto okolností nelze obvodnímu soudu důvodně vytýkat, že soudnímu exekutorovi přiznal odměnu v plné výši (ve smyslu příslušných ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora), jestliže ve smyslu ustanovení § 46 exekučního řádu, v rozhodném znění, se za vymožené plnění považuje i plnění po doručení výzvy k plnění (viz str. 2 napadeného usnesení obvodního soudu).

Namítá-li tedy stěžovatel, že obvodní soud nepřihlédl k jeho námitkám a dospěl k "extrémně nesprávným" závěrům, pomíjí, že naopak adekvátním způsobem svoje závěry odůvodnil a rovněž přezkoumatelným způsobem vyjádřil, proč neshledal jeho námitky důvodnými.

Závěrem je možné ještě připomenout, že se Ústavní soud k otázce náhrady nákladů řízení (tedy i nákladů exekuce) opakovaně vyjadřuje značně rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); vzhledem k povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, proto musí tvrzené vady řízení dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Jinými slovy, otázka náhrady nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především v případech, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle, rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno, případně nákladový výrok není v souladu s průběhem řízení.

Jak však bylo uvedeno výše, nic takového se v projednávané věci nepodává.

Je tedy namístě konstatovat, že se stěžovateli zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru