Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1416/10 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkrozhodčí nález
podmínka řízení
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1416.10.1
Datum podání14.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31, § 23

99/1963 Sb., § 109 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1416/10 ze dne 27. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Průmyslový lihovar Trmice, zájmové sdružení právnických osob, se sídlem v Trmicích, Na Rovném 736, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2010, č. j. 8 Cmo 350/2009-42 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009, č. j. 26 Cm 134/2009-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze zastavil řízení ve věci návrhu stěžovatele (v řízení žalobce) na zrušení usnesení Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen "rozhodčího soudu") ze dne 14. 10. 2008, sp. zn. Rsp564/08, a to pro nedostatek podmínky řízení, neboť podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákona č. 216/1994 Sb.), je oprávněn - při splnění zákonných podmínek - zrušit pouze rozhodčí nález, nikoliv však usnesení, jímž v tomto případě rozhodčí řízení skončilo (§ 23 zákona). Vrchní soud v Praze poté rovněž ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho názorem, že ke zrušení jiného rozhodnutí než rozhodčího nálezu není dána jeho pravomoc, a doplnil, že ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb. je v tomto směru jednoznačné a neumožňuje jiný výklad.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že "v silách soudů obou stupňů ... bylo buď extenzivním výkladem psané právní úpravy dojít k tomu, že soud může přezkoumávat i jiné formy rozhodnutí než je .... rozhodčí nález, či najít jiný způsob ochrany účastníka řízení před svévolným postupem rozhodčího soudu, nebo alespoň dojít k názoru, že řízení je možno přerušit a věc předložit k zaujetí stanoviska Ústavnímu soudu, případně s návrhem na zrušení normy". Obě napadená rozhodnutí jsou tak podle jeho názoru v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. byla vydána "v rozporu s ústavně stanoveným postupem", a jsou výrazem "libovůle v soudním rozhodování".

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva provedeného obecnými soudy, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uznává, že "se nemůže dovolávat porušení práva na spravedlivý proces v rozhodčím řízení, neboť Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR není orgánem veřejné moci", a tento jeho názor je zcela v souladu se zásadami, jež v této souvislosti vyslovil Ústavní soud v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 37/08, jakož i v dalších rozhodnutích, na které zde odkázal. Současně však stěžovatel pomíjí, že logickým důsledkem toho je i snížený práh myslitelného ústavněprávního přezkumu rozhodnutí, jež sice již orgány veřejné moci byla vydána (obecnými soudy), pakliže jsou povolány ke zvláštní ingerenci vůči nálezům vydaným v rozhodčím řízení jen v těch výjimečných případech, taxative stanovených v ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb. Požadavek, aby Ústavní soud přistoupil ke kasaci takových rozhodnutí z pozice námitky, že obecné soudy měly uplatnit naopak "extenzivní výklad psané právní úpravy", je již z tohoto pohledu nepřípadný, a obdobné platí i o kritice, že nepostupovaly podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; ostatně "ve hře" by nemohlo být jiné hodnotící kritérium než procesní "správnost", jež, jak bylo řečeno, však samo o sobě referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu není, a o postup interpretačně či procesně "libovolný", jak míní stěžovatel, zde evidentně nejde.

Na tomto - distančním - základě se pro přezkum Ústavního soudu klade jako určující otázka, zda obecné soudy, pakliže nezasáhly proti napadenému rozhodnutí rozhodčího soudu proto, že před nimi nebyl napaden nález, nýbrž toliko procesní usnesení (s odůvodněním, že tím není dána jejich pravomoc ku stěžovatelem zahájenému řízení), mohly porušit konkrétní práva stěžovatele, chráněná jakožto práva základní.

Na tuto otázku nelze odpovědět jinak než záporně, neboť ani stěžovatel nedokládá, že "právo" na projednání sporu v rozhodčím řízení může být jako právo základní pojímáno.

Nadto stěžovatel - ve skutečnosti - netvrdí nic více, než že obecné soudy neoponovaly procesnímu postupu rozhodčího soudu, jestliže z nedostatku efektivní, resp. pro spor relevantní, rozhodčí doložky nevyvodil důsledky věcné, byť mu stejně nepříznivé, leč v podobě zamítavého nálezu. To je však opět výhrada z pouhé "nesprávnosti", jež stejně jako v předchozím, je situována do roviny toliko podústavní, a již jen na okraj pak stojí za zaznamenání, že názor, že ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb. s existencí (platné) rozhodčí doložky nakládá jako s podmínkou řízení, má racionální základu a je procesualisticky obhajitelný; stěžovatelem namítaný "vnitřní" rozpor oproti úsudku o nedostatku aktivní legitimace, jež přičítá odůvodnění rozhodčího soudu, podstatný není.

Stěžovatel ostatně nepředkládá ani žádný argument, že by mohl - prizmatem zákonného vymezení podmínek soudního zásahu do výsledku rozhodčího řízení - dosáhnout úspěšného soudního přezkumu, kdyby rozhodčí soud rozhodl nikoli usnesením, nýbrž meritorně, zamítavým nálezem, založeným na shodném závěru, že pro spor není k dispozici odpovídající rozhodčí smlouva (rozhodčí doložka). Což se zde klade významně proto, že se kasační důvody (viz znovu § 31 zákona č. 216/1994 Sb.) jeho zájmu, aby věc byla přesto projednána v rozhodčím řízení, pozitivně nezjevují na prvý pohled.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu i v dané věci.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru