Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1415/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Chomutov
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
SOUD - OSZ Chomutov
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
trestná činnost
zavinění/z nedbalosti
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1415.20.1
Datum podání18.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 16 odst.1 písm.b, § 105

40/2009 Sb., § 148, § 122


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1415/20 ze dne 23. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. F., zastoupené Mgr. Nikolou Formanovou, advokátkou se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2020 č. j. 7 Tdo 31/2020-425, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. května 2019 č. j. 6 To 158/2019-386 a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. ledna 2019 č. j. 3 T 5/2017-360, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Chomutově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavně chráněného principu ultima ratio (subsidiarity trestní represe).

2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vedeného pod sp. zn. 3 T 5/2017 u Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") se podává, že po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího soudu byla stěžovatelka v pořadí druhým ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a odsouzena dle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody na 8 měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu 12 měsíců. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti SD - kolejová doprava, a. s., na náhradu škody. Jednání stěžovatelky spočívalo stručně řečeno v tom, že jako řidička osobního motorového vozidla započala před křižovatkou v předjíždění nezjištěného vozidla, které jelo před ní a odbočovalo vpravo, přičemž porušila § 17 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neboť při předjíždění z pravého jízdního pruhu do levého přehlédla a ohrozila za sebou jedoucí nákladní vozidlo, které řídil S. S. a které jelo ve stejném směru jízdy a již ji předjíždělo v levém jízdním pruhu, načež tento řidič ve snaze zabránit střetu vozidel vyjel s vozidlem mimo vozovku a následně havaroval. Při nehodě došlo ke zranění spolujezdce P. H.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o výměře trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku odsoudil podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců.

4. Dovolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.

II.

Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve zrekapitulovala předchozí průběh řízení. Stejně jako nyní v ústavní stížnosti soudům především vytýkala nedostatky v dokazování, zejména neprovedení jí navrhovaných důkazů. Poukazovala na nesprávnou kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu, když nemůže odpovídat za zranění, jež si sám poškozený způsobil v důsledku toho, že nebyl připoután. Měla by odpovídat jen za lehká zranění, neboť ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplývá, že pouze taková by si poškozený pravděpodobně přivodil, jestliže by byl připoután. Skutek tak měl být postoupen správnímu orgánu a posuzován jako přestupek, neboť bez spoluúčasti poškozeného by zranění nedosahovala intenzity ublížení na zdraví. Otázce vlivu nepřipoutání poškozených na povahu jejich zranění se však dle stěžovatelky soudy nedostatečně věnovaly. Závazný názor Nejvyššího soudu po jeho kasačním zásahu pak obecné soudy nerespektovaly, když otázkou nedbalostního zavinění stěžovatelky za zranění poškozeného z hledisek stanovených v § 16 odst. 1 tr. zákoníku, se nezabývaly. Konstatoval-li Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení, že z provedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplývá, že i "pokud by poškozený byl připoután, utrpěl by ublížení na zdraví, byť méně závažné", to dle stěžovatelky ze znaleckého posudku nevyplývá. Nejvyšší soud pak nezohlednil rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, z něhož dle stěžovatelky vyplývá, že spoluzavinění nepřipoutaného řidiče přerušuje příčinnou souvislost mezi způsobením nehody a újmou na zdraví spolujezdce jen tehdy, jestliže se řidič vozu, v němž nepřipoutaný poškozený jel, sám nedopustil žádného protiprávního jednání. Takového jednání se poškozený dopustil.

7. Ačkoliv soudy došly k závěru, že stěžovatelka dopravní nehodu způsobila, nelze uzavřít, že odpovídá za následky - ublížení na zdraví, jež bylo způsobeno poškozenému. Kdyby nebylo protiprávního jednání poškozených (předjíždění navzdory zákazu, překročení nejvyšší povolené rychlosti, nepřipoutání bezpečnostními pásy) k následku v té podobě, v jaké nastal, by nemohlo dojít. Stěžovatelka má za to, že její pochybení bylo minimálně stejného stupně společenské škodlivosti, jako jednání ostatních osob zúčastněných na nehodě. Vyvození její trestní odpovědnosti představuje přepjatý formalismus, když se soudy nezabývaly ani principem ultima ratio (principem subsidiarity trestní represe), ani mírou způsobení následků jednáním poškozených.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatelka namítá.

11. Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jedná se v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelkou podaných opravných prostředků řádně zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatelka navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

12. Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Úvahy soudů vztahující se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Skutková zjištění, na základě kterých dospěly k závěru o zaviněném porušení předmětného ustanovení zákona o silničním provozu, řádně identifikovaly a odůvodnily, stejně tak užití kvalifikované skutkové podstaty předmětného přečinu.

13. Nejvyšší soud se stěžovatelčiným dovoláním zabýval toliko v rozsahu, v němž shledal dřívější dovolání důvodným. V souladu s pokynem Nejvyššího soudu v jeho předchozím kasačním rozhodnutí soudům uloženým se tyto důsledněji věnovaly subjektivní stránce jednání stěžovatelky. Dospěly přitom k závěru, že stěžovatelka zjevně jednala v nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť mohla a měla vědět či zjistit, že je předjížděna jiným vozidlem, a proto nemůže sama zahájit předjížděcí manévr. Učinila-li tak, zaviněně porušila povinnost uloženou jí v § 17 odst. 2 zákona o silničním provozu. Současně si musela být vědoma toho, že vjetím svým vozidlem do jízdní dráhy již předjíždějícího vozidla, a to v nikoli nízké rychlosti, může vést k vychýlení tohoto automobilu z jeho dráhy, ztrátě plné kontroly řidiče nad ním a v důsledku toho ke kolizi a k újmě na zdraví osob zúčastněných na celé situaci.

14. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že primární příčinou vzniku předmětné dopravní nehody bylo porušení výše citovaného ustanovení zákona o silničním provozu stěžovatelkou. Obecné soudy připustily jistou míru spoluzavinění poškozeného P. H. s ohledem na skutečnost, že nebyl připoután bezpečnostním pásem, stejně tak i mírně vyšší rychlost vozidla řízeného S. S. a zabývaly se dopady těchto skutečností. Krajský soud přiléhavě poukázal (shodně pak Nejvyšší soud v odstavci 17 napadeného usnesení) na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/2017, odstavec 41 (N 75/89 SbNU 153) z nichž vyplývá, že "jestliže se na následku dopravní nehody podílí jak protiprávní jednání řidiče, tak protiprávní jednání poškozeného spočívající v porušení povinnosti dle § 9 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích, bez něhož by došlo k mírnějšímu následku (nedošlo by vůbec k újmě na zdraví, místo těžké újmy na zdraví by došlo toliko k "lehké" újmě na zdraví, místo smrti by došlo toliko k těžké újmě na zdraví, atd.), toto protiprávní jednání poškozeného zásadně příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a tímto těžším následkem nepřerušuje. Jestliže je tak i toto protiprávní jednání poškozeného kryto zaviněním řidiče-pachatele, jeho trestnímu postihu i za tento těžší následek zásadně nic nebrání." V souladu s tímto závěrem pak krajský soud dovodil, že skutečnost, že poškozený H. nebyl připoután bezpečnostním pásem, nemůže stěžovatelku vyvinit, neboť toto protiprávní jednání poškozeného je kryto primárním zaviněním dopravní nehody, včetně jejího následku v podobě zranění poškozeného, stěžovatelkou (odst. 11 rozhodnutí krajského soudu). Soudy pak postupovaly rovněž v souladu se závěry stěžovatelkou odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1978, sp. zn. 6 Tz 37/78, publikovaného pod č. 9/1979 Sb. rozh. tr., neboť vlivem okolnosti nepřipoutání se poškozeného H. bezpečnostním pásem na povahu jeho zranění, a potažmo na snížení míry zavinění stěžovatelky a tím i na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, se náležitě zabývaly. Skutečnosti, že poškozený nebyl připoután a v případě připoutání by nedošlo ke zraněním takové závažnosti, pak zjevně byly zohledněny při výměře trestu (odst. 13 napadeného rozhodnutí krajského soudu).

15. Lze dodat, že námitky stěžovatelky vůči nesprávné interpretaci závěrů znaleckého posudku obecnými soudy představují polemiku s hodnocením důkazů obecnými soudy. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s procesní zásadou iudex peritus peritorum je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje nejen o věci samé, ale rovněž i o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů. Znalecké posudky, ať už jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou tudíž vždy toliko podkladem pro rozhodnutí soudce, který je v konečném důsledku nad všemi znalci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4463/12). Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. To však v dané věci zjištěno nebylo.

16. Stejně tak Ústavní soud nezjistil žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení zásady subsidiarity trestní represe (principu ultima ratio). Není pochyb, že obecné soudy posoudily jednání stěžovatelky jako společensky škodlivé, jež zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. S odkazem na příslušné lékařské zprávy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví kvalifikovaly zranění poškozeného H. jako ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku a skutek spáchaný stěžovatelkou jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, neboť stěžovatelka prokazatelně jinému ublížila na zdraví tím, že porušila důležitou povinnost uloženou jí zákonem. Jak uvedl krajský soud, žádný důvod k tomu, aby předmětná věc byla předmětem správního řízení, neshledal (odstavec 12 napadeného rozhodnutí).

17. Ústavní soud konstatuje, že z ústavněprávního pohledu se obecné soudy nedopustily namítaných pochybení. S přihlédnutím k výše uvedenému nelze než uzavřít, že obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně dostály všem požadavkům, které jsou na odůvodnění jejich rozhodnutí kladeny. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru