Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1413/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Jablonec nad Nisou
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
trestný čin/příprava/pokus
Skutková podstata trestného činu
důkaz/formální posouzení
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1413.11.1
Datum podání16.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250 odst.1, § 8 odst.1, § 250 odst.2

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 120 odst.3, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1413/11 ze dne 8. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. N. P. K., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 1056/2010, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 31 To 159/2009, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 3 T 184/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že skutky, pro které byl odsouzen, nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu, a že byl tedy odsouzen za jednání, které nevykazuje zákonné znaky trestného činu.

Ve vztahu k jednání vymezenému pod bodem 1/ výroku rozsudku odvolacího soudu (dále též "skutek 1/", který spočíval - zjednodušeně řečeno - v tom, že stěžovatel dne 19. 12. 2006 s poškozenou uzavřel smlouvu o úvěru týkající se koupě notebooku, po schválení úvěru zaplatil akontaci, předmětnou věc převzal, avšak nesplnil ani jednu z dohodnutých měsíčních splátek úvěru, na výzvy ke splácení dlužného úvěru nereagoval, když takto od počátku jednal v úmyslu úvěr nesplatit, čímž způsobil specifikovanou škodu) uvádí, že je "v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem" a postrádá "popis" subjektivní stránky trestného činu. Odvolací soud "extrémním nesouladem" zatížil svůj rozsudek tím, že přecenil formální stránku inkriminované transakce, tj. okolnost že nabyvatelem zboží - v důsledku "zpoždění zápisu jako jednatele gymnasia" - byl coby fyzická osoba, a opomenul, že mělo sloužit společnosti, jejímž jednatelem se posléze stal. Stěžovatel připomíná, že v případě obdobně vymezeného skutku ze dne 8. 1. 2007 byl obžaloby zproštěn, neboť notebook zakoupil (byť za stejným účelem a prakticky ve stejné době) již coby jednatel gymnasia, jehož "projekt ... zkrachoval právě na nevůli Krajského úřadu Libereckého kraje" podnikání dotovat, a došlo tak k "překročení ultima ratio trestního předpisu". Soudy se nezabývaly adekvátně skutkovou stránkou trestného činu, konkrétně okolností, že je nutno její existenci vztahovat "k okamžiku uzavření závazkového vztahu", přičemž jeho "následné jednání", k němuž obracely pozornost (srov. úvahu dovolacího soudu, že dluh neuhradil "alespoň zčásti", resp. nezaplatil "např. tři splátky", a "z vlastní vůle" nekontaktoval věřitele za účelem řešení nastalé situace), je významné nanejvýš z hlediska společenské nebezpečnosti činu, a nikoli naplnění skutkové podstaty. Odvolací soud podle stěžovatele pochybil, neboť ve výroku svého rozsudku nespecifikoval, z čeho "od počátku" existující úmysl neplatit soud dovodil ("např. vzhledem ke své finanční situaci, vzhledem k jiným dluhům"), a zde popsaný skutek není trestným činem.

Ve vztahu k jednání popsanému pod bodem 2/ výroku rozsudku odvolacího soudu (dále též "skutek 2/", který spočíval - zjednodušeně řečeno - v tom, že stěžovatel dne 19. 7. 2006 předložil faxem dodavateli elektrické energie padělané potvrzení opatřené otiskem razítka banky o provedení platebního příkazu v konkretizované výši, a to ze svého účtu u tohoto peněžního ústavu ve prospěch výše uvedené společnosti) stěžovatel namítá, že - i kdyby mu takový skutek byl prokázán - předmětné jednání nenaplňuje objektivní ani subjektivní stránku trestného činu. Objektivní stránka není dána proto, že - jak je notoricky známo - dodavatelé energií neevidují došlé platby "podle tvrzení odběratelů", ale "podle toho, co jim skutečně bylo převodem či jinak uhrazeno", v důsledku čehož škoda nemohla vzniknout. Z hlediska subjektivní stránky trestního činu se mohlo jednat nanejvýše o pokus "vymluvit se", "vysvětlit případné opožděné plnění", resp. "oddálit vymáhání", a nikoli trestný čin. Vznik škody ostatně dodavatel energie ani netvrdil. Dovolací soud uvažoval zcela nelogicky, jestliže přehlédl, že škoda vznikla již tím, že "nebylo zaplaceno", a konstatoval, že jednání stěžovatele spočívající v údajném zaslání podvrženého potvrzení "směřovalo ke vzniku škody".

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona a trestným činem pokusu podvodu podle § 8 odst. 2 tr. zákona k § 250 odst. 1 tr. zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jeden a půl roku.

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem podle § 256 tr. řádu napadené rozhodnutí v odsuzující části zrušil a nově rozhodl tak, že jej uznal vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zákona a z pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 250 odst. 1 tr. zákona. Současně podle § 37 tr. zákona upustil od uložení souhrnného trestu. V ostatním ponechal rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou nezměněn.

Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, posuzuje je jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich úplnosti, resp. formulaci skutkové věty, druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení skutku.

Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazováním doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.

Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience neobstojí.

Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritických skutků nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, a to posléze jak se soudem odvolacím tak i dovolacím, které se s námitkami stěžovatele již adekvátně vypořádaly.

V souvislosti se skutkem 1/ rozsudku odvolacího soudu není důvod oponovat (natožpak z ústavněprávních pozic) ani závěru obecných soudů, že mezi koupěmi zboží na úvěr dne 19. 12. 2006 a 8. 1. 2007 existuje trestněprávně relevantní odlišnost. Dovolací soud - na podkladě argumentace podané obecnými soudy v předchozím řízení - výstižně připomenul, že zatímco u druhého nákupu stěžovatel předpokládal zajištění jednotlivých splátek z očekávané a smluvně dohodnuté dotace, na jejichž vyplacení se spoléhal (a o jejímž nevyplacení se dozvěděl až 30. 1. 2007, viz. č. l. 140 spisu), u prvního nákupu z 19. 12. 2010 vzal povinnost každoměsíčního splácení na sebe, a to přesto, že na jeho účtech, vedených u Živnostenské banky a Raiffeisen Bank ve sledovaném období (tj. v období konce roku 2006 a roku 2007) byl pohyb minimální, resp. stav těchto účtů byl povětšinou "v mínusu", a to přesto, že dle svědků explicitně stěžovatel uváděl opak (např. na č. l. 142). Že rozlišování mezi oběma transakcemi bylo důvodné, soudy vysvětlily též výpovědí ředitele gymnázia Mgr. I. Z., který uvedl, že se stěžovatelem jednal o "možném prodeji" obchodního podílu dne 21. 12. 2006 a konkrétnější obsah měla schůzka dne 23. 12. 2006. Stěžovatelem kritizovanou úvahu o neuhrazení dluhu "ani částečně" soudy uplatnily jen coby nepřímý důkaz subjektivní stránky trestného činu v podobě podvodného úmyslu daného již při sjednávání smlouvy.

Stěžovatel se mýlí rovněž tehdy, namítá-li, že odvolací soud byl povinen ve skutkové větě svého rozsudku (ad skutek 1/) uvést nejen znaky subjektivní stránky trestného činu (jak procesně korektním způsobem učinil), ale též vyjmenovat důkazy, z nichž tento úmysl dovodil (srov. § 120 odst. 3 tr. řádu).

Obecné soudy přijaly (v souvislosti se skutkem 2/) závěr, že úmyslem stěžovatele k předložení falzifikátu byla snaha uvést poškozenou v omyl v otázce zaplacení pohledávky a motivovat ji k zahlazení "řádově malého dluhu", přičemž stěžovatelova námitka stran pouhého "získání času" za notoricky známé praxe distributorů energií při správě pohledávek představuje pouhou kritiku hodnocení důkazů obecnými soudy, která postrádá potřebný ústavněprávní rozměr.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (této její části) dovodit nelze rovněž.

Patří se předeslat, že stěžovatel buduje odlišný právní názor na věc převážně na svých vlastních skutkových tvrzeních, která byla rozhodujícími orgány odmítnuta, čímž nezpochybňuje právní posouzení věci obecnými soudy, nýbrž jimi - ústavněprávně konformním způsobem - přijatá faktická zjištění (srov. výše).

Obecné soudy se v kontextu těchto faktických zjištění protiústavního výkladu ustanovení trestního zákona nedopustily, a to ani ve vztahu ke skutku 1/, ani ohledně znaku trestného činu podvodu spočívajícího ve způsobení škody v případě skutku 2/. Odvolací soud stěžovatele odsoudil pro trestný čin podvodu, který dospěl do stadia pokusu (§ 8 odst. 1 tr. zákona k § 250 odst. 1 tr. zákona), přičemž škoda by vznikla až výmazem pohledávky z evidence poškozené (což vysvětluje v ústavní stížnosti oponovanou formulaci soudu ohledně "směřování" ke vzniku škody). Uplatněným právním názorům není důvod (dokonce z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.

Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2011

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru