Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1410/14 #1Usnesení ÚS ze dne 07.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ostrava
MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
základní práva a svobody/zákaz mučení a ponižujícího zacházení nebo trestání
hospodářská,... více
Věcný rejstříkazyl
Správní soudnictví
rodina
Vyhoštění
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2014:3.US.1410.14.1
Datum podání16.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 10 odst.2, #0 čl. 32 odst.1, #0 čl. 32 odst.4, čl. 7 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 3, #0 čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 350h

325/1999 Sb., § 14a, § 14b, § 12, § 13, § 14

40/2009 Sb., § 80 odst.3 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1410/14 ze dne 7. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl dne 7. května 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti N. T. K., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014 č. j. 9 Azs 27/2013-27 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2013 č. j. 63 Az 4/2013-27, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014 č. j. 9 Azs 27/2013-27, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností doručenou dne 16. 4. 2014 se Ngo Tri Khiem (dále jen "žalobce" nebo "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci udělení mezinárodní ochrany.

Návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2014 č. j. 9 Azs 27/2013-27 stěžovatel odůvodnil tvrzením, že odložení nebude v rozporu s žádným veřejným zájmem. Vyhověním žádosti stěžovatel bude i nadále považován za žadatele o mezinárodní ochranu a bude moci v souladu se zákonem č. 325/1999 Sb., o azylu, setrvat na území České republiky legálně až do rozhodnutí o ústavní stížnosti bez toho, že by se dopouštěl maření výkonu trestu vyhoštění. V případě vycestování z území České republiky se nebude moci osobně stýkat se synem, což podle dohody s matkou činí dvakrát měsíčně.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Stěžovatel podal dne 1. 10. 2012 žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Mezi důvody pro její udělení uvedl, že je státním příslušníkem Vietnamské socialistické republiky, je ženatý a má dvě děti. Vlast opustil již v roce 1993 za účelem studia. V České republice byl odsouzen k jedenáctiletému trestu odnětí svobody a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou, za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Z výkonu trestu po jeho nástupu v roce 2005 byl propuštěn v květnu 2012. V případě návratu do vlasti se obává opětovného odsouzení za tento trestný čin k trestu smrti.

Dne 10. 6. 2013 rozhodnutím č. j. OAM-286/ZA-ZA04-2012 Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky (dále jen "žalovaný"), žalobci neudělilo mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v rozhodné době, s odůvodněním, že žalobce nesplňoval zákonné podmínky pro udělení azylu ani doplňkové ochrany dle citovaných ustanovení zákona o azylu. K tvrzení žalobce, že se v České republice nachází jeho syn - občan České republiky, žalovaný uvedl, že z výpovědi žadatele o udělení mezinárodní ochrany je zřejmé, že se svým synem nikdy trvale nesdílel společnou domácnost. Se synovou matkou se rozvedl po synově narození v roce 1999, následně uzavřel sňatek s vietnamskou občankou a v roce 2002 se jim narodila dcera. S manželkou a dcerou sdílel společnou domácnost až do svého uvěznění v roce 2005. Z výkonu trestu byl propuštěn v květnu 2012. Manželka a dcera pobývají ve Vietnamu, manželka požádala o rozvod. Žalobcův syn D. B. sdílí společnou domácnost v České republice se svou matkou a dalšími dvěma nezletilými sourozenci, jejichž otcem žalobce není.

Dne 15. 10. 2013 rozsudkem č. j. 63 Az 4/2013-27 Krajský soud v Ostravě (dále jen "správní soud") žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 6. 2013 č. j. OAM-286/ZA-ZA04-2012 jako nedůvodnou zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Správní soud neshledal, že by v případě vycestování žalobce mohlo dojít k porušení jeho práva na soukromý a rodinný život a uzavřel, že žalovaný nepochybil, když žalobci podle ustanovení § 12 písm. a) a b) zákona o azylu mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný také nepochybil v tom, že neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu, neboť pro udělení mezinárodní ochrany dle těchto zákonných ustanovení nebyly shledány žádné relevantní skutečnosti. Důvodem žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany se jeví legalizace pobytu na území České republiky a snaha oddálit vyhoštění. K řešení otázek týkajících se pobytu cizinců na území České republiky slouží zákon č. 326/1999 Sb., a žalobce může k úpravě svého budoucího pobytu na území České republiky využít instituty tohoto zákona, pokud splňuje nebo splní podmínky v tomto zákoně stanovené, a které nelze nahrazovat udělením mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, který je specifickou normou sloužící jako štít lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či byli ohroženi vážnou újmou, nikoliv univerzálním nástrojem k legalizaci pobytu. Žalobce nijak neprokázal, že by se na něj zákon o azylu vztahoval.

Dne 6. 2. 2014 usnesením č. j. 9 Azs 27/2013-27 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 15. 10. 2013 č. j. 63 Az 4/2013-27 odmítl pro nepřijatelnost (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Kasační soud konstatoval, že žalobce v kasační stížnosti neuvedl žádné skutečnosti, které by účinně zpochybnily skutková zjištění a právní hodnocení žalovaného i správního soudu. Převážnou část kasační stížnosti stěžovatel věnoval protizákonnosti a protiústavnosti trestu vyhoštění na dobu neurčitou, který mu byl uložen trestním rozsudkem, což ale nemůže být předmětem projednávané věci. Dle kasačního soudu tak zásadním důvodem stěžovatele pro podání žádosti o azyl bylo vyhnout se hrozícímu vyhoštění do vlasti, což nemůže být azylově relevantním důvodem. Žalobce ke svému tvrzení, že jeho vyhoštění bude mít za následek neúměrný zásah do jeho a synova rodinného života, neuvedl žádné bližší okolnosti, ani neupřesnil, v čem by měl tento neúměrný zásah do jeho rodinného života spočívat. Samotná existence poměru rodiče a dítěte nemůže být bez dalšího prokázáním neúměrného zásahu do jejich rodinného života. Námitka tak zůstala obecná a kasační soud ji neshledal důvodnou. Kasační soud uzavřel, že kasační stížnost žalobce nepřesahuje jeho vlastní zájmy, neboť správní soud při posuzování projednávané věci nepochybil. Ustálená judikatura kasačního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti. Kasační soud tak neshledal potřebu odklonu od své judikatury a ani správní soud se od této judikatury nikterak neodchýlil.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, "že mu soudy České republiky neposkytly ochranu v řízení o mezinárodní ochraně proti trestu vyhoštění uloženému mu na dobu neurčitou, jako nepřiměřenému a krutému trestu a neposkytly mu ochranu rodinného života."

Napadený rozsudek správního soudu stěžovatel označil za "nezákonný z důvodu, že soud se dostatečně a řádně nevypořádal s námitkami stěžovatele a zatížil tak své rozhodnutí závažnou vadou nepřezkoumatelnosti, zejména nesplnil svoji povinnost poskytnout stěžovateli ochranu jeho základních práv zaručených v Listině základních práv a svobod a v Evropské úmluvě o lidských právech."

Stěžovatel označil trest vyhoštění na neurčitou dobu uložený mu pravomocně dřívějším trestním rozsudkem za nepřiměřený a krutý, neúměrně zasahující do rodinného života jeho a syna D. B. Uvedl, že tuto argumentaci uplatňoval v průběhu celého řízení o mezinárodní ochraně, s jeho argumentací se však žalovaný i správní soud vypořádaly povrchně a nedostatečně.

Stěžovatel nesouhlasil s názorem kasačního soudu, dle něhož zpochybňoval obsah trestního rozsudku, a uvedl, že v řízení o mezinárodní ochraně se stanoveným postupem domáhal svého práva, t. j. ochrany proti doživotnímu trestu vyhoštění; pokud by mu mezinárodní ochrana byla udělena, vztahovalo by se na něj ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku a trest vyhoštění na dobu neurčitou by mu byl zrušen.

Závěrem stěžovatel opakoval, že se žalovaný ani správní soud dostatečně a přesvědčivě nevypořádaly s jeho argumentací ohledně zásahu do rodinného života a tvrdil, že "došlo ze strany soudů k porušení čl. 90 Ústavy, když nepostupovaly stanoveným způsobem, čl. 7, čl. 10, čl. 32, čl. 36/1 Listiny základních práv a svobod."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dle obsahu ústavní stížnosti, postrádající podrobnější argumentaci ústavněprávní, bylo její podstatou tvrzení stěžovatele, že nevyhověním žádosti o poskytnutí mezinárodní ochrany (ve formě azylu, resp. doplňkové ochrany dle zákona o azylu) správními orgány, a následnými rozhodnutími správního soudu a kasačního soudu, byl porušen článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručující ochranu proti nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, a že současně došlo i k porušení článku 8 Úmluvy, zaručujícího právo na respektování soukromého a rodinného života, jemuž odpovídá článek 10 odst. 2 a článek 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); bylo tvrzeno též porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jemuž koresponduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Ústavní soud především neakceptoval výhrady stěžovatele o porušení požadavků spravedlivého procesu postupem a rozhodnutím správního soudu, který se dle jeho přesvědčení "dostatečně a řádně nevypořádal s námitkami stěžovatele a zatížil tak své rozhodnutí závažnou vadou nepřezkoumatelnosti", neboť nedostatky v tomto směru nebyly prý napraveny v průběhu řízení o kasační stížnosti. Ústavní soud je naopak toho názoru, že správní soud ve svém rozsudku dostatečně srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nemohl vyhovět, a své závěry podrobně odůvodnil; obdobně se i kasační soud vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Správní a kasační soud tudíž dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně posoudily jednotlivé žalobní (stížnostní) body obsažené ve správní žalobě stěžovatele resp. jeho kasační stížnosti, a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tato rozhodnutí byla přijata v rámci kontradiktorních řízení, během nichž byl stěžovatel právně zastoupen, mohl předkládat stanoviska a navrhovat důkazy, které považoval za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení.

Ústavní soud ovšem není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného správním soudem nebo kasačním soudem, neznamená to ještě porušení základního práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces.

K možnému porušení základního práva dle čl. 3 Úmluvy zaručujícímu ochranu proti nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu

Ústavní soud připomíná, že smluvní strany Úmluvy mají v souladu se zavedenými principy mezinárodního práva a s ohledem na závazky vyplývající z Úmluvy, právo kontrolovat vstup, pobyt a vyhoštění cizinců na svém území. Při výkonu práva vyhostit takové cizince však musí brát ohled na čl. 3 Úmluvy, který vyjadřuje jednu ze základních hodnot demokratických společností. Vyhoštění cizince může vzbudit problém podle citovaného článku, pokud byly prokázány podstatné důvody domnívat se, že by taková osoba po svém vyhoštění čelila reálnému riziku nakládání v rozporu s čl. 3 v přijímací zemi. Za takových okolností čl. 3 zahrnuje závazek nevydat osobu této zemi.

Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí správního soudu i kasačního soudu obsahují dostatečná odůvodnění závěrů o neexistenci rizika nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu po vyhoštění stěžovatele do Vietnamu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti však výslovně již netvrdil (na rozdíl od tvrzení ve správní žalobě resp. kasační stížnosti), že bude po svém vyhoštění do Vietnamu vystaven riziku nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestu. Jeho argumentace v ústavní stížnosti směřovala výlučně proti samotnému trestu vyhoštění na dobu neurčitou, který považoval za zjevně nepřiměřený a krutý (což ostatně konstatoval již kasační soud v bodě 11 napadeného usnesení). Takovou argumentaci ovšem Ústavní soud nemohl jako opožděnou akceptovat, neboť měla být uplatněna primárně v trestním řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení.

K možnému porušení základního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, resp. čl. 8 Úmluvy

Jak bylo již výše ve vztahu k čl. 3 Úmluvy naznačeno, stát je oprávněn, podle mezinárodního práva a s ohledem na své smluvní závazky, kontrolovat vstup a pobyt cizinců na svém území. Listina ani Úmluva nezaručují právo cizince vstoupit do určité země nebo v ní pobývat, a - při výkonu svého úkolu dbát na dodržování veřejného pořádku - smluvní státy Úmluvy mají právo vyhostit cizince odsouzeného pro trestný čin, při respektování požadavku článku 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Rozhodnutí o vyhoštění cizince ovšem může zasáhnout i do práva na respektování soukromého a rodinného života chráněného výše uvedenými články Úmluvy a Listiny. Musí tudíž splňovat požadavky z těchto článků plynoucí, t. j. musí být v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti, což znamená, že musí být ospravedlnitelné naléhavou společenskou potřebou a - zejména - proporcionální ke sledovanému legitimnímu cíli (srov. např. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006 ve věci Üner proti Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2007; dostupný též na http://hudoc.echr.coe.int).

V projednávaném případě předmětem ústavní stížnosti nebylo rozhodnutí o trestu vyhoštění ani jeho výkon. Ústavní soud nicméně připouští, že rozhodnutí o neudělení azylu či doplňkové ochrany podle zákona o azylu, v situaci, kdy žadatelem je cizinec, jemuž byl pravomocně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, může v konečném důsledku založit porušení článku 8 Úmluvy, resp. čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny (srov. např. nález ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 553/06, usnesení ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2948/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Potenciální možnost porušení čl. 8 Úmluvy bral v úvahu i Nejvyšší správní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2011 č. j. 6 Azs 11/2011-68 a v něm citovaný rozsudek ze dne 28. 11. 2008 č. j. 5 Azs 46/2008-76, dostupné na http://www.nssoud.cz).

Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána na základě zákona a sledovala legitimní cíl. Zbývá tudíž posoudit, zda napadená rozhodnutí byla nezbytná v demokratické společnosti. V tomto směru však ústavní stížnost obsahuje jen velmi obecná tvrzení o "neúměrném zásahu do rodinného života stěžovatele a jeho syna", o nepravidelném styku se synem jednou až dvakrát za měsíc, a hrozbě "doživotního fyzického odloučení od syna."

Právo na respektování soukromého a rodinného života není absolutní. Obecná klauzule veřejného pořádku, zakotvená především v čl. 8 odst. 2 Úmluvy, vměšování orgánů veřejné moci umožňuje; to musí však být ospravedlněno obzvlášť závažnými potřebami a být přiměřené ke sledovanému legitimnímu cíli.

Evropský soud pro lidská práva se k pojmu "rodinný život" vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (viz např. Znamenskaja proti Rusku, 2005 a tam uvedená rozhodnutí, dostupné v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků ESLP, č. 4/2005 a na http://www.echr.coe.int). Uvedl, že pojem "rodinný život" v čl. 8 Úmluvy předpokládá existenci "rodinných vazeb" mezi partnery, ať již manželských či nemanželských; dítě partnerům narozené je ipso iure součástí tohoto partnerského vztahu od okamžiku svého narození a již jen touto skutečností.

Rodinný život rodičů s jejich dětmi tedy není bezpodmínečně spojen s manželstvím a také nekončí rozvodem či rozchodem manželského páru. Stěžovatel však v ústavní stížnosti neuvedl jakékoliv konkrétní skutečnosti a důkazy týkající se posouzení, zda mezi ním a nezletilým synem vůbec existují nějaké rodinné vazby chráněné článkem 8 Úmluvy a jaké kvality či intenzity tyto vazby dosahují. Biologická příbuznost mezi rodičem a dítětem sama o sobě a bez žádných dalších právních nebo faktických prvků prokazujících existenci úzkého osobního vztahu, nebude moci založit ochranu rodinného života dle čl. 8 Úmluvy (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti ze dne 18. 3. 2008 ve věci Hülsmann proti Německu, stížnost č. 33375/03, dostupné na http://www.echr.coe.int).

Stěžovatel nemůže úspěšně zpochybnit závěry správního soudu a kasačního soudu, pokud sám neuvede konkrétní skutečnosti či důkazy svědčící jeho tvrzení. Navíc není namístě, aby Ústavní soud za stěžovatele spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které obecná tvrzení obsažená v ústavní stížnosti stížnost podporují či konkretizují; bylo tedy plně na stěžovateli, aby poskytl všechny relevantní informace, které by soudu umožnily posoudit jeho tvrzení o zásahu do základního práva na rodinný život, což se však nestalo. Z uvedených důvodů i v této části Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků; pro uvedené neshledal Ústavní soud oporu pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. května 2014

Jan Filip v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru