Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1405/10 #2Usnesení ÚS ze dne 30.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříksoudce/podjatost
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1405.10.2
Datum podání14.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1405/10 ze dne 30. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného Mgr. Filipem Šutry, advokátem v Praze 7, Veletržní 826/61, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010 č. j. Nco 1/2010-46, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 10. 5. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 10. 9. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010 č. j. Nco 61/2010-46, kterým bylo rozhodnuto, že soudce Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") JUDr. Martin Valehrach není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené tímto soudem pod spisovou značkou 34 C 80/2009. V této věci, jak patrno z napadeného rozhodnutí, se žalobce Ing. Z. G. domáhal toho, aby se stěžovatel zdržel tvrzení o něm, že byl v minulosti agentem nebo spolupracovníkem bývalé Státní bezpečnosti, a aby se mu omluvil za to, že jej takto stěžovatel jako vydavatel Necenzurovaných novin označil.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, současně měl být porušen čl. 81 a 82 Ústavy České republiky, a to ve spojení s čl. 96 Ústavy České republiky. Stěžovatel má za to, že napadené rozhodnutí je vadné, neboť u výše zmíněného soudce městského soudu existuje důvodná pochybnost o nepodjatosti, a to vzhledem k jeho pozitivnímu vztahu k žalobci, a naopak negativnímu vztahu ke stěžovateli, který pramení z jeho komunistické minulosti. K ústavní stížnosti byla přiložena mj. kopie usnesení městského soudu ze dne 8. 6. 2010 č. j. 34 C 80/2009-86, ze kterého plyne, že dané soudní řízení bylo zastaveno, žalobci byl vrácen soudní poplatek a bylo mu uloženo zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 122 Kč. Dle vyjádření městského soudu ze dne 17. 9. 2010 uvedené usnesení nabylo právní moci dne 24. 6. 2010.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii (viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 78). Pokud Ústavní soud přistoupil k přezkumu i některých procesních rozhodnutí, která obecné soudy v průběhu soudního řízení vydávají, učinil tak jen výjimečně.

V nyní souzené věci je podstatné, že stěžovateli bylo v době, kdy již byl zastoupen advokátem a jeho prostřednictvím doplňoval ústavní stížnost, známo, že městský soud vydal zmíněné usnesení o zastavení řízení, nicméně nepokládal za potřebné je v zákonem stanovené lhůtě napadnout ani odvoláním. Také mu jistě bylo známo, že tak neučinila ani druhá strana a že tudíž předmětné rozhodnutí nabylo právní moci dne 24. 6. 2010. Jestliže je stěžovatel nenapadl (v prvé řadě) tímto řádným opravným prostředkem, o němž byl soudem řádně poučen, lze důvodně usuzovat, že se jím necítil nijak na svých právech dotčen; řízení bylo ostatně - na základě zpětvzetí žaloby ještě před tím, než bylo jednáno ve věci samé - zastaveno, přičemž stěžovatel mohl být dotčen na svých právech toliko v případě výroku o nákladech řízení, pokud by částka mu přiznaná nebyla dostatečná; protože však městský soud odmítl přiznat stěžovateli částku toliko 43 Kč, jde o zjevně bagatelní záležitost. Pokud tedy stěžovatel nemá nic proti zmíněnému usnesení o zastavení řízení, jež navíc vyznívá v jeho prospěch, není Ústavnímu soudu znám žádný rozumný důvod, proč by se měl otázkou podjatosti jmenovaného soudce zabývat.

Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud shledal ústavní stížnost bezpředmětnou, a tak mu nezbylo, než ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru