Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1404/15 #1Usnesení ÚS ze dne 18.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Ústí nad Labem
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Odvolací finanční ředitelství
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Specializovaný finanční úřad
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat maje... více
Věcný rejstříkodůvodnění
interpretace
daň/daňová povinnost
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1404.15.1
Datum podání13.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

180/2005 Sb., § 7a, § 6

280/2009 Sb., § 260, § 237, § 259


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1404/15 ze dne 18. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele HAMRENERGY s. r. o., se sídlem Břevniště 34, Hamr na Jezeře, zastoupeného JUDr. Jakubem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 832/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 6 Afs 14/2015-36 a ze dne 15. 4. 2015 č. j. 6 Afs 13/2015-36, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 8. 1. 2015 č. j. 59 Af 24/2013-133 a ze dne 8. 1. 2015 č. j. 59 Af 25/2013-128, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 18. 9. 2013 č. j. 23201/13/5000-14203-700681 a ze dne 6. 8. 2013 č. j. 19923/13/5000-14203-700681, a rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu ze dne 28. 1. 2013 č. j. 8886/13/4000-17102-203042, ze dne 13. 3. 2013 č. j. 78392/13/4000-17104-50259, ze dne 25. 3. 2013 č. j. 102648/13/4000-17104-050259, ze dne 13. 5. 2013 č. j. 171303/13/4000-17104-050259, ze dne 14. 12 2012 č. j. 87421/12/013712203042 a ze dne 17. 12. 2012 č. j. 88217/12/013712203042, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení jeho práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 17 odst. 1 Charty základních práv Evropské unie a dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny a čl. 16 Charty základních práv Evropské unie, jakož i práva na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, a stejně tak předcházející rozhodnutí správních orgánů.

Ústavní stížností napadenými rozsudky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl žaloby stěžovatele proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu, kterým bylo rozhodnuto o jeho stížnosti na postup plátce daně při odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle § 237 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád").

Též ústavní stížností napadenými rozsudky Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele, které proti rozhodnutím krajského soudu podal, zamítl.

Rozhodnutí správních orgánů i obou soudů, jakož i jejich podrobná odůvodnění jsou stěžovateli známy, pročež jejich rekapitulace na tomto místě znovu netřeba.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutí daňových orgánů i soudů má za protiústavní, neboť v důsledku výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření došlo ve vztahu k němu k porušení garance zakotvené v § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podpoře"), výběr odvodu je pro něj likvidační (má tzv. "rdousící efekt") a zasahuje samotnou jeho majetkovou podstatu, což dokládá i zpracovaným znaleckým oceněním zpracovaným znaleckým ústavem. Správní orgány i soudy se však těmito skutečnostmi v řízení o stížnosti poplatníka na postup plátce daně podle ustanovení § 237 daňového řádu odmítly zabývat, čímž se dopustily i odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), a zejména závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem k takto uplatněné námitce považuje stěžovatel za nepřijatelné, když připomíná, že prostředky označené jeho rozšířeným senátem coby v úvahu přicházející ochranu před rdousícím efektem odvodu, jimiž by bylo možné bránit se individuálním dopadům odvodu za současného právního stavu, neexistují, resp. se jich nelze domoci.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Ústavní soud též pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, respektive námitky tam vznesené, byly shledány v ústavněprávní rovině neopodstatněnými.

V této souvislosti je pak určující, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami, obsaženými v jiné ústavní stížnosti téhož stěžovatele v obdobné právní věci, kterou Ústavní soud již dříve usnesením ze dne 27. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2238/14 odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Podstatné přitom je, že závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v dané věci a na jeho podrobné zdůvodnění, jež je stěžovateli známo, proto postačí toliko odkázat.

Aniž by se proto Ústavní soud znovu uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní (nad rámec uvedeného) omezit se již jen na sdělení, že - oproti názoru stěžovatele -iv nyní napadených rozhodnutích kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu, a musí být odmítnut rovněž; zvláštního výroku zde netřeba.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru