Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 140/94Usnesení ÚS ze dne 15.03.1995

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
základní práva a svobody/svoboda osobní/ústavní zdravotnická péče (držení nemocných, toxikomanů, tuláků)
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1995:3.US.140.94
Datum podání16.09.1994

přidejte vlastní popisek

III.ÚS 140/94 ze dne 15. 3. 1995

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Sp. zn. III. ÚS 140/94 ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele O.K., zastoupeného advokátem JUDr. V.P.,

takto:

Návrh se odmítá.Odůvodnění:

Dne 16.9.1994 obdržel Ústavní soud ČR podání navrhovatele označené jako ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 201/92 ze dne 2.9.1992, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Co 247/93 ze dne 17.5.1994. Napadenými rozsudky, dle názoru stěžovatele, byla zasažena lidská práva a svobody týkající se jeho osoby tím, že mu soudy odmítly možnost uplatnit jeho právo, a to proto, že neprovedly všechny navrhované důkazy a znemožnily tak stěžovateli dosáhnout spravedlnosti. Má zato, že soudy také celou záležitost posuzovaly zkresleně a nevzaly v úvahu záměr, který byl stěžovatelem sledován. V jednání obou soudů potom spatřuje porušení čl. 5 odst. 4, 5 Základní úmluvy Rady Evropy o ochraně základních lidských práv a svobod z hlediska čl. 10 Ústavy ČR i porušení čl. 7 odst. 1, čl.8, čl. 10. Listiny základních práv a svoboda konečně čl. 36 odst. 2 Ústavy ČR.

Ústavní soud v dané věci vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 31 C 201/92, týkající se uvedené věci. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatel podal dne 24.4.1992 žalobu na ochranu osobnosti dle § 11 a násl. občanského zákoníku.

2 - Sp. zn. III. ÚS 140/94

To proto, že byl dne 13.1.1989 bez svého souhlasu umístěn v P., kam byl dopraven na pokyn ošetřující lékařky policejní eskortou proto, že vyhrožoval sebevraždou. Ve zmíněné léčebně byl potom pozorován a léčen do 22.3.1989. Stěžovatel má za to, že do psychiatrické léčebny byl umístěn proto, že požadoval nápravu společenských nepořádků v té době a chtěl na ně upozornit v rámci takto podané žaloby. Domáhal se, aby odpůrce (P.) předložil stěžovateli jeho zdravotnickou dokumentaci a doklady v ní uvedené byly dle výběru stěžovatele zničeny, aby další odpůrci (lékaři P.) a MUDr. K. poskytli stěžovateli peněžní satisfakci, stejně jako další odpůrce Ministerstvo vnitra. Dále požadoval zničení znaleckého posudku vyhotoveného Dr. S. a písemnou omluvu MUDr. K. V doplnění svého návrhu potom stěžovatel opakoval své námitky, které již uvedl před obecnými soudy (které se jimi také zabývaly) a nové skutečnosti neuvedl.

Městský soud v Praze podanou žalobu rozhodnutím ze dne 2.9.1993, sp. zn. 31 C 201/92, po obsáhlém jednání zamítl a Vrchní soud v Praze svým rozhodnutím ze dne 17.5.1994, sp. zn. 5 Co 247/93, rozsudek Městského soudu v Praze co do merita věci potvrdil a jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 8.8.1994.

Čl. 5 odst. 4 Úmluvy Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/92 Sb.) stanoví, že "každý kdo byl zbaven svobody, zatčením nebo jiným způsobem má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné". Stěžovatel v dané věci a v rozhodném čase potřebný návrh nepodal a příslušný soud tedy v naznačeném smyslu nejednal a jednat nemohl právě s ohledem na absenci potřebného návrhu.

3 - Sp. zn. III. ÚS 140/94

Čl. 5 odst. 5 téže úmluvy stanoví, že "každý kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními tohoto článku má právo na odškodnění". Stěžovatel nárok na odškodnění uplatnil (ve smyslu úmluvy), nezávislý soud však nepřijal rozhodnutí, které by konstatovalo,

že byl zadržen v rozporu s čl. 5 Úmluvy s tím, že jeho umístění v psychiatrické léčebně nebylo nezákonné a jím požadovaný nárok na odškodnění tedy nevznikl.

Čl. 36 Ústavy ČR neobsahuje odstavec 2, na který stěžovatel poukazuje, a samotné ustanovení čl. 36 Ústavy ČR stanoví, že "schůze komor jsou veřejné a veřejnost může být vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem". Toto ustanovení Ústavy ČR zřejmě na projednávaný případ nedopadá. Ústavní soud však vzal v úvahu i možnost, že stěžovatel měl v tomto případě na mysli čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že "kdo tvrdí, že byl na svých právech krácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny". S ohledem na uvedené ustanovení Listiny základních práv a svobod je bezpochybné, že stěžovatel využil své možnosti, obrátil se na soud, který se také rozsáhle zabýval celým případem a ve věci rozhodl, když shledal, že k porušení zákona nedošlo. Vycházel přitom z provedených důkazů, jak je jeho právem i povinností, včetně jejich hodnocení ve smyslu ustanovení § 132 občanského soudního řádu, přičemž také uvedl, ze kterých důkazů své rozhodnutí dovodil, a které (a také proč) již neprováděl. Zde je na místě připomenout, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe vztahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů.

4 - Sp. zn. III. ÚS 140/94

Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují meze dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz. rozhodnutí Ústavního soudu ČR ze dne 1.2.1994 sp. zn. III. ÚS 23/93).

Čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) obsahuje ustanovení, že "nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem". Čl. 8 Listiny zaručuje osobní svobody s tím, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Čl. 10 Listiny stanoví právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména i práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, jakož i právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Na largo těchto ustanovení (jak plyne ze spisového materiálu soudů) nutno uvést, že stěžovatel byl přijat do psychiatrické léčebny na doporučení obvodní lékařky pro jeho suicidální tendence a při přijetí byl obvyklým způsobem vyšetřen, a ve vyšetření bylo pokračováno příslušnými lékaři i v následujících dnech, včetně vyšetření psychologického, které provedl Dr. S. V daném případě se jednalo o ústavní péči bez souhlasu nemocného podle § 23 odst. 4 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Převzetí O.K. bylo oznámeno dne 16.1.1989 NV města P. Podle tehdejšího znění zákona č. 20/1966 Sb. platilo, že má-li příslušný národní výbor pochybnosti o nutnosti ústavní péče bez souhlasu nemocného, toto opatření po odborném posouzení přezkoumá a po projednání s národním výborem města trvalého pobytu nemocného je potvrdí nebo zruší. Stejný postup nastal, jestliže o přezkoumání požádal nemocný nebo osoby jemu blízké etc. V závěru, že je na místě přezkoumání, však NV města P. zřejmě nedospěl, když ve věci v tomto směru nejednal a pochyby o nutnosti hospitalizace tedy nenaznal. Stejně tak stěžovatel ani osoby jemu blízké o přezkoumání nutnosti hospitalizace v té době nepožádaly.

5 - Sp. zn. III. ÚS 140/94

S ohledem na uvedené nelze mít tedy zato, že byla porušena stěžovatelem napadená ustanovení Listiny základních práv a svobod. Konečně nutno poukázat i na závěry rehabilitační komise OF při PL v P., ze dne 14.2.1990, kdy postup lékaře non lege artis nemusí být nutně porušení práva, když příslušná rehabilitační komise také konstatovala, že "nebylo však prokázáno, že by lékaře léčebny kdokoliv mocensky ovlivňoval. Trvání hospitalizace bylo oprávněno zdravotnickými důvody a komplikováno tehdy nařízenou karanténou".

S ohledem na uvedené skutečnosti potom Ústavnímu soudu nezbylo, než podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 1995

JUDr.Vladimír JURKA

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru