Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1391/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSprávní řízení
územní plán
opatření obecné povahy
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1391.10.1
Datum podání13.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

183/2006 Sb., § 89 odst.2

500/2004 Sb., § 4 odst.3, § 4 odst.4


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1391/10 ze dne 26. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. Č., zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem v Praze 2, Slavíkova 23, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010 č. j. 4 Ao 1/2010-43, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 10. 5. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010 č. j. 4 Ao 1/2010-43. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 35 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložené kopie napadeného rozsudku vyplývá, že Magistrát hlavního města Prahy vydal dne 10. 10. 2008 úpravu č. U 0689/2008 směrné části územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy; úpravou došlo ke změně kódu využití území z C na E u konkrétních pozemků. Stěžovatelka podala návrh na zrušení opatření obecné povahy - této úpravy, a to z důvodu porušení jejích práv jako vlastnice pozemku, který sice přímo s danými pozemky nesousedí, ale úpravou by mohl být dotčen (přiblížení zástavby, méně zeleně, snížení hodnoty pozemku). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě se jedná o opatření obecné povahy, stěžovatelka je aktivně procesně legitimovaná, avšak (ještě) nedošlo k dotčení hmotných práv stěžovatelky; příp. negativní důsledky bude možno hodnotit až v rámci územního a stavebního řízení dle projektů potenciálně realizovaných staveb. Z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky se již nezabýval námitkami procesními a návrh stěžovatelky na zrušení opatření obecné povahy rozsudkem ze dne 24. 2. 2010 č. j. 4 Ao 1/2010-43 zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že se Nejvyšší správní soud nezabýval jejími námitkami a tyto zopakovala. Uvedla, že nebyla informována při vydání napadené úpravy územního plánu a nemohla se k takto navržené změně vyjádřit; má přitom právo být seznámena s novou podobou míry využití území a vyjádřit se k ní (správní orgán měl aplikovat základní zásady dle § 4 odst. 3 a 4 zákona č. 500/2004 Sb.). Záměr vydat změnu nebyl zveřejněn ani na úřední desce správního orgánu. Uvedla dále, že úprava nerespektovala požadavek komplexního řešení území. Rovněž pak uvedla, že po rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka ani nedomůže nápravy již realizované nezákonné výstavby rodinných domů na daných pozemcích (podala návrh na obnovu řízení o umístění a povolení řadových rodinných domů).

Proti závěru správního soudu uvedla, že úprava územního plánu závazně určuje prostorové využití řešeného území (jde o podstatný regulativ zastavěné plochy, počtu podlaží, míry zeleně) a územní plán je tedy dokumentem závažnějším než jsou navazující procesy jako územní či stavební řízení. Na proces pořizování a schvalování územního plánu a jeho změny nelze klást nižší nároky než na řízení navazující. Skutečnost, že územní plán neřeší konkrétní stavby, ale stanoví regulativy, ještě neznamená, že nemůže zasáhnout do práv vlastníků pozemků v sousedství; naopak již závazné regulativy zasáhly do práv stěžovatelky. V navazujících územních a stavebních řízeních se řeší vzhled a prostorové uspořádání umisťované stavby, ale nelze již nijak zvrátit územním plánem stanovenou možnost využití území k zastavění v určitém rozsahu; v těchto řízeních již nemají námitky týkající se předmětu úpravy územního plánu místo, neboť lze vznášet jen námitky proti konkrétní stavbě (to vyplývá přímo z § 89 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb., stavebního zákona.). Názor Nejvyššího správního soudu by dle stěžovatelky vedl k tomu, že by nemohl být přezkoumáván žádný územní plán, neboť nikdy nelze zaručit, že v něm nově zakreslené stavby budou skutečně realizovány. Stěžovatelka má tedy za to, že není pravdou, že by byla v územním a stavebním řízení chráněna její práva a mohly zde být řešeny námitky, které vznáší nyní; územní plán vymezuje plochy i pro záměry, jejichž realizace není vázána na jakékoli další správní řízení (v takových případech by tedy nebyla poskytnuta ochrana žádná). Stěžovatelka argumentovala i tím, že nový stavební zákon č. 183/2006 Sb. přesunul těžiště řešení přípustnosti výstavby právě do fáze územního plánování; závěr správního soudu toto nerespektuje.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví, ale jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Porušení základních práv stěžovatelky však Ústavní soud v dané věci neshledal. Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky předestřenými v návrhu dostatečně zabýval a z napadeného rozhodnutí se jasně a srozumitelně podává závěr Nejvyššího správního soudu i úvahy k němu vedoucí. Nejvyšší správní soud neupřel stěžovatelce možnost hájit její zájmy a práva před správními orgány, pouze s odkazem i na svou předchozí judikaturu vyložil, že příslušné námitky bude moci stěžovatelka uplatnit v návazných správních řízeních, kde bude možno posoudit možný zásah a jeho rozsah do stěžovatelčiných hmotných subjektivních práv. Případná stavba realizovaná na základě změny (směrné části) územního plánu získá konkrétnější podobu až v územním řízení. Nyní se tvrzení o dotčení vlastnických práv pohybuje v rovině pouhých spekulací. Pokud pak stěžovatelka namítá, že by při přístupu Nejvyššího správního soudu nebyly přezkoumatelné žádné územní plány nebo jejich změny (úpravy), postačí poukázat na odkazy Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku na jeho předchozí judikaturu; z této se podává, že názor stěžovatelky neodpovídá přístupu (výkladu) správního soudu. V závěru Nejvyššího správního soudu, že předmětnou úpravou směrné části územního plánu nebylo reálně a přímo zasaženo do práv a poměrů stěžovatelky jako vlastnice nesousedícího avšak "dotčeného" pozemku, neshledal Ústavní soud vybočení z ústavních kautel a odepření spravedlnosti; správní soudy jsou povolány k ochraně (dotčených, zasažených) veřejných subjektivních práv.

V dané věci nebyla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva, proto Ústavní soud postupoval dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru