Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 139/98Nález ÚS ze dne 24.09.1998Možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
procesní - odložení vykonatelnosti
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkinterpretace
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/12 SbNU 93
EcliECLI:CZ:US:1998:3.US.139.98
Datum podání26.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 91, § 92 odst.1

99/1963 Sb., § 5, § 237 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998

N 106/12 SbNU 93

Možnost jednat před soudem, spočívající v právu právně i skutkově argumentovat

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 24. září 1998 ve

věci ústavní stížnosti navrhovatelky M. K., zastoupené E. S.

advokátkou, za účasti vedlejšího účastníka Č. K., zastoupeného

JUDr. K. D. advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

listopadu 1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, jímž se odmítá dovolání,

spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, jakož

i rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 1996, č. j. 16

Co 171/96-65,

takto:

1. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1997, č. j.

2 Cdon 1450/97-82, se zrušuje.

2. Návrh na odložení vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, a rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 1. října 1996, č. j. 16 Co

171/96-65, se zamítá.

Odůvodnění.

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 26. března

1998, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2 Cdon

1450/97-82, jímž bylo odmítnuto dovolání. V doplnění ústavní

stížnosti ze dne 6. dubna 1998 podává dále návrh na odložení

vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu

1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, a rozsudku Městského soudu v Praze

ze dne 1. října 1996, č. j. 16 Co 171/96-95. Uvedeným rozhodnutím

Nejvyššího soudu se stěžovatelka cítí být dotčena ve svých

základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 38 Listiny

základních práv a svobod.

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 7

C 201/93, jenž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 1. dubna 1996, č. j.

7 C 201/93-51, byla zrušena vyživovací povinnost Č. K., takto:

žalobce v řízení před obecnými soudy, vůči stěžovatelce. V dané

věci se jednalo o posouzení podmínek, vyžadovaných ustanovením §

92 zákona o rodině, dle něhož rozvedený manžel, který není schopen

sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na

přiměřenou výživu podle svých možností a schopností. Na základě

provedeného dokazování soud dospěl k závěru, dle něhož došlo

k takové změně poměrů na straně obou účastníků řízení, jež

neodůvodňují další přispívání žalobce na výživu žalované nějakou

finanční částkou.

Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 1. října 1996, č. j.

16 Co 171/96-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Konstatoval přitom, že po doplnění řízení provedením dalšího

dokazování dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno, i když

se odvolací soud neztotožnil s důvody, o něž soud prvního stupně

opřel své rozhodnutí. Zdůraznil přitom, že pojmovým znakem

oprávnění rozvedeného manžela požadovat od bývalého manžela, aby

mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností

a možností ve smyslu ustanovení § 92 odst. 1 zákona o rodině je

jeho neschopnost sám se živit. Dle přesvědčení městského soudu

uvedeným znakem potřebnosti se tento typ alimentační povinnosti

mezi rozvedenými manžely zásadně liší od vzájemné vyživovací

povinnosti, upravené v ustanovení § 91 zákona o rodině, kde je

rozsah vyživovací povinnosti stanoven tak, aby hmotná a kulturní

úroveň manželů byla zásadně stejná. Hranici potřebnosti,

zakládající oprávnění rozvedeného manžela požadovat od bývalého

manžela příspěvek na výživu, je třeba stanovit v relaci

s legislativní úpravou částek životního minima. Jinými slovy,

jestliže příjem rozvedeného manžela (tj. jeho schopnost sám se

živit) nedosahuje v určité době stanovené částky na něho

připadajícího životního minima, dochází u něho k naplnění znaku

potřebnosti. Z uvedeného soud dále dovozuje, že jakmile však

příjem oprávněného rozvedeného manžela hranici životního minima

překročí, znak potřebnosti odpadá a jeho nárok z titulu příspěvku

na výživu rozvedeného manžela, uplatněný vůči bývalému manželovi,

nelze pokládat za opodstatněný, a to bez ohledu na to, jakých

příjmů jeho bývalý manžel dosahuje. Z tohoto pohledu, jak dále

městský soud konstatoval, je tedy zcela nepodstatné porovnávat

výši příjmů a výdajů bývalých manželů, jak to učinil soud prvního

stupně, neboť takovýto postup spíše odpovídá rozhodování

o vzájemné vyživovací povinnosti manželů.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka dne 23.

prosince 1996 podala dovolání, a to s poukazem na § 237 odst. 1

písm. f) o. s. ř. Naplnění podmínek dovolacího důvodu, obsaženého

v uvedeném ustanovení, spatřuje v tom, že odvolací soud své

rozhodnutí opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu

prvního stupně, přičemž jej během ústního jednání nevyslovil

a nedal tím stěžovatelce vůbec žádnou možnost na jeho výklad

"potřebnosti" u vyživovací povinnosti mezi rozvedenými manžely

reagovat (a to zejména v té souvislosti, zda dosažení příjmu ve

výši životního minima je samo o sobě pro stanovení vyživovací

povinnosti mezi rozvedenými manžely rozhodující a dostačující).

V dovolání je dále vyjádřen názor, dle kterého z ústavního

principu právního státu, jakož i z ústavní zásady možnosti jednat

před soudem, vyplývá zákaz překvapivých rozhodnutí soudu.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2

Cdon 1450/97-82, dovolání stěžovatelky odmítl. Vycházel přitom

z konstatování, že poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovení

§ 5 o. s. ř. se týká toliko oblasti konkrétních procesních práv

a povinností účastníků v občanském soudním řízení, přičemž na

povinnost soudu upozornit účastníky během řízení na možný výklad

právní normy, týkající se posuzované věci, nelze usoudit z žádného

ustanovení o. s. ř. Uvedl dále, že soud je povinen až v odůvodnění

rozhodnutí uvést, podle kterých právních ustanovení zjištěný

skutkový stav posoudil (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), což platí i pro

jejich výklad.

V ústavní stížnosti stěžovatelka, obdobně jako v dovolání,

namítá dotčení na základním právu, plynoucím z čl. 38 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, jež mělo být způsobeno

"překvapivým rozhodnutím" odvolacího soudu, přičemž povinnost

soudu upozornit účastníky řízení na hlediska hmotněprávní, která

jsou pro jeho rozhodnutí rozhodující, ale účastníky řízení nebyla

zohledněna, a tudíž ani před ním projednána, dovozuje z § 3 a §

114 o. s. ř.

V doplnění ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá odložení

vykonatelnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu

1997, č. j. 2 Cdon 1450/97-82, jakož i rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 1. října 1996, č. j. 16 Co 171/96-65, a to

s odůvodněním, dle něhož v případě kasačního nálezu Ústavního

soudu by v důsledku dalšího soudního řízení vznikl vysoký

nedoplatek, který by pak rozvedený manžel nebyl schopen

stěžovatelce zaplatit, přičemž v případě odložení vykonatelnosti

označených rozhodnutí soudů by došlo k deponování určené částky

výživného u Správy sociálního zabezpečení. Dále se v doplnění

ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že výkon napadených

rozhodnutí by znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než

která by při odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí vznikla

rozvedenému manželovi.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 11. května 1998 Nejvyšší soud vyjádření, v němž

předsedkyně senátu 2 Cdon považuje stížností napadené usnesení za

správné, odkazuje na jeho odůvodnění a neshledává za potřebné

k němu navíc cokoli uvést. Uvádí se v něm, že rozhodnutím

dovolacího soudu ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího nebyla

porušena práva stěžovatelky, zajištěná čl. 38 odst. 1, 2 Listiny

základních práv a svobod, a nebylo ani zasaženo do jejího práva ve

smyslu ustanovení § 3 o. s. ř. (tj. práva domáhat se u soudu

ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno).

II.

Hodnoceníústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod

se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94,

III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98). Prvním je posouzení ústavnosti

aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68

odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů ).

Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních

práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace

hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu

interpretuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v tom

smyslu, že postupem, kdy odvolací soud před přijetím potvrzujícího

rozhodnutí neseznámil účastníky se svým právním názorem, odlišným

od právního názoru soudu prvého stupně, a neumožnil jim se k němu

vyjádřit, nedopustil se nesprávnosti, jíž byla účastníku řízení

odňata možnost jednat před soudem. Jak již bylo uvedeno, neshledal

v takovém postupu porušení § 5 o. s. ř., jakož i žádného jiného

ustanovení o. s. ř.

Jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních

práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl

Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož

i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních

rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé

závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene

práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné

moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních

práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů

interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě

z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních

práv a svobod.

Dle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro

potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší.

Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně

správné.

Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových

zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,

M. Mazanec, Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996,

s. 583).

Změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem

kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska

ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva

vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které

z pohledu dosavadního nebyly relevantní.

Ústavní soud v této souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn.

IV. ÚS 218/95 zaujal stanovisko, dle něhož v situaci, kdy soud

odvolací při řešení případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb.

a věc posoudil z hlediska obecné ochrany vlastnického práva

v občanském zákoníku, aniž však v řízení, vydání jeho rozhodnutí

předcházejícím, dal možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení

vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava

připouští, tím vpodstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení

a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva

stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod.

V posuzované věci Nejvyšší soud interpretoval ustanovení §

237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. v rozporu s čl. 38 Listiny, když

v postupu odvolacího soudu neshledal nesprávnost, ačkoli účastníku

řízení byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem,

spočívající v právu právně i skutkově argumentovat. Nepřipuštění

dovolání Nejvyšším soudem v důsledku ústavně rozporné interpretace

a aplikace dovolacích důvodů proto zakládá porušení čl. 36 odst.

1 Listiny, zakotvující právo na soudní ochranu.

Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před

obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu ve smyslu

čl. 36 odst. 1 Listiny, zrušením usnesení Nejvyššího soudu se

vytváří prostor pro opětovné posouzení rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 1. října 1996, č. j. 16 Co 171/96-65, a zároveň se

tím stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem,

a tudíž i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové

a právní stránky rozhodované věci. Pokud je nálezem, zrušujícím

rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně

práva poskytuje, vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto

práva uvnitř soustavy obecných soudů, pro posuzování právnosti

rozhodnutí, která zrušenému rozhodnutí předcházela, platí princip

subsidiarity, obsažený v § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů. Pokud stěžovatelka argumentuje v této

souvislosti tvrzením, dle něhož výkon napadených rozhodnutí by

znamenal pro ni nepoměrně větší újmu, než která by při odložení

vykonatelnosti těchto rozhodnutí vznikla rozvedenému manželovi,

lze pouze opětovně zdůraznit subsidiární povahu ochrany základních

práv a svobod ze strany Ústavního soudu. Posouzení otázky

důvodnosti odkladu vykonatelnosti rozhodnutí obecných soudů

přísluší obecné justici, ledaže by při rozhodování o něm byla

porušena základní práva, resp. svobody. Z uvedeného důvodu Ústavní

soud návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 1997, č. j. 2 Cdon

1450/97-82, jakož i rozsudku Městskéhosoudu v Praze ze dne 1.

října 1996, č. j. 16 Co 171/96-65, zamítl [§ 82 odst. 1, odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]

V Brně 24. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru