Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 139/17 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
POLICIE
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo z... více
Věcný rejstříktrestná činnost
Amnestie
služební poměr/propuštění
EcliECLI:CZ:US:2017:3.US.139.17.1
Datum podání15.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 26 odst.3, čl. 2 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

1/2013 Sb.

361/2003 Sb., § 42 odst.1 písm.a, § 14 odst.3


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 139/17 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Roberta Kopela, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem, sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2016 sp. zn. 78 Ad 52/2013, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a policejního prezidenta jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

2. Z ústavní stížnosti a s ní souvisejících rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 5. 2012 č. j. 1 T 199/2011-196 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu šestnácti měsíců za přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který spočíval v tom, že dne 26. 6. 2011 napadl bývalého manžela své přítelkyně, čelem jej udeřil do nosu, čímž mu způsobil zlomeninu nosních kůstek. Stěžovatelovo odvolání v této trestní věci bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2012 č. j. 5 To 290/2012-225.

3. Po právní moci jeho odsouzení bylo dne 28. 12. 2012 stěžovateli, coby nadpraporčíkovi zařazenému jako vrchní inspektor Dopravního inspektorátu Karviná, oznámeno zahájení řízení o propuštění ze služebního poměru z důvodu pravomocného odsouzení pro trestný čin spáchaný úmyslně podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen "zákon o služebním poměru"). Usnesením okresního soudu ze dne 9. 1. 2013 č. j. 1 T 199/2011-240 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 s tím, že podle čl. IV odst. 1 písm. b) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 1/2013 Sb. (dále jen "rozhodnutí o amnestii") se mu promíjí trest odnětí svobody a podle čl. IV odst. 3 rozhodnutí o amnestii se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen. Stěžovatel proto navrhl, aby bylo řízení o jeho propuštění ze služebního poměru zastaveno podle § 179 zákona o služebním poměru.

4. Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 4. 2. 2013 č. j. RŘMSK-KA-1/2013 byl žalobce propuštěn ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. V rozhodnutí bylo zdůrazněno, že amnestie prezidenta republika je pouze rehabilitací uložené sankce, nezpůsobuje však zrušení samotného odsuzujícího rozsudku. Rozhodnutím ze dne 31. 5. 2013 č. j. PPR-7824-6/ČJ-2013-990131 zamítl policejní prezident žalobcovo odvolání. Vyšel přitom z § 14 odst. 3 zákona o služebním poměru, z kterého dovodil, že bezúhonnost má trvat po celou dobu trvání služebního poměru a při jejím posuzování nelze přihlížet k rozhodnutí prezidenta republiky, v jehož důsledku se na občana hledí, jako by odsouzen nebyl.

5. Proti rozhodnutí policejního prezidenta podal stěžovatel ke krajskému soudu žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2015 žalobě vyhověl a stěžovatelovo rozhodnutí zrušil. Podle krajského soudu hledí-li se dle rozhodnutí o amnestii na odsouzeného, jako by nebyl odsouzen, vzniká právní fikce neodsouzení, a to jak v oblasti práva trestního, tak v jiných právních odvětvích. Došlo-li v průběhu řízení o propuštění žalobce ze služebního poměru k prominutí jemu uloženého trestu za úmyslný trestný čin a současně k založení fikce neodsouzení, odpadl důvod pro propuštění ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru. Krajský soud odmítl možnost použití § 14 zákona o služebním poměru na danou situaci, neboť jeho § 42, který vyjmenovává důvody pro propuštění ze služebního poměru, pojmu bezúhonnost či její ztráty neužívá. Výčet důvodů pro propuštění policisty ze služebního poměru je taxativní a kogentní povaha celého zákona nepřipouští, aby byly zákonné důvody pro propuštění výkladem rozšiřovány. Kdyby zákonodárce považoval za nezbytné eliminovat důsledky amnestijního rozhodnutí pro účely propuštění ze služebního poměru dle § 42 služebního zákona, nic mu nebránilo v § 42 na přiměřené či obdobné použití § 14 odst. 3 téhož zákona odkázat.

6. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti policejního prezidenta rozsudek krajského soudu zrušil. Dospěl totiž k závěru, že pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu má pro odsouzeného celou řadu důsledků. Není jím pouze konstatování viny konkrétního odsouzeného za konkrétní trestný čin a stanovení trestu, či určení škody nebo nemajetkové újmy, jež má být poškozeným nahrazena v penězích, nebo bezdůvodného obohacení, které má být vydáno [viz § 121 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)], ale také dočasná ztráta obecné bezúhonnosti a specifické důsledky předpokládané zvláštními zákony; na úrovni mimoprávní pak také morální odsouzení. Amnestie vyhlášená prezidentem republiky, stejně jako jeho individuální milost, neodstraňuje všechny tyto následky, nýbrž pouze ty, které jsou v rozhodnutí o amnestii výslovně uvedeny. Amnestií tak lze rozhodnout o abolici (nezahájení či skončení trestního řízení), agraciaci (prominutí či zmírnění trestu) či rehabilitaci (zahlazení důsledků trestu). Na ostatní důsledky odsuzujícího trestního rozsudku však amnestie z povahy věci vliv nemá (Filip, J. Čl. 62: Osobní pravomoci, in Bahýľová, L., Filip, J., Molek, P., Podhrázký, M., Suchánek, R., Šimíček, V., Vyhnánek, L.: Ústava České republiky. Komentář. Linde: Praha, 2010, str. 727 a 729). Amnestie, respektive následné rozhodnutí soudu o účasti jednotlivce na amnestii, tedy nemá podobně dalekosáhlé účinky jako zrušení odsuzujícího rozsudku, nýbrž má pouze omezené a výhradně do budoucna směřující následky. Důsledky udělení milosti či rozhodnutí o amnestii mají být vykládány restriktivně (viz Filip, J., tamtéž, str. 730), neboť takové rozhodnutí představuje pouhou výjimku z pravidla a zároveň přesně omezenou ingerenci do moci soudní ze strany moci výkonné (prezidenta republiky, v případě amnestie s kontrasignací předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády). Ani tato ingerence navíc nic nemění na ústavním pravidle vyjádřeném v čl. 40 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy, že jen soudu přísluší rozhodovat o vině a trestu za trestné činy. Z toho vyplývá, že prezidentu republiky přísluší (s výjimkou rozhodnutí o abolici, o něž v nyní posuzovaném případě nešlo) pouze odpustit či zmírnit již uložený trest a zahladit z hlediska trestního práva účinky odsouzení. Prezidentem udělená amnestie však nic nemění na konstatování pachatelovy viny, tedy toho, že spáchal konkrétní trestný čin, nemá sama o sobě dopad do minulosti a do jiných právních odvětví, pokud zvláštní právní předpisy takový dopad nestanoví (k možnosti předpisů správního práva vymezit pojem bezúhonnosti bez ohledu na fikci zahlazení odsouzení viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 366/98), stejně jako pachatele sama o sobě nezbaví morálního odsouzení spojeného se spácháním trestného činu.

7. Jsa vázán tímto rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 78 Ad 52/2013 stěžovatelovu stížnost proti rozhodnutí policejního prezidenta zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel rozporuje právní hodnocení věci, pokud jde o hodnocení účinků rozhodnutí o amnestii. Důvodem propuštění ze služebního poměru podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru je výlučně skutečnost, že byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně. Tento důvod nelze směšovat s otázkou bezúhonnosti podle § 14 zákona o služebním poměru, ve kterém je upraveno, že při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního právního předpisu, jak to činí soud. Stěžovatel uznává, že takovéto bezúhonnosti pozbyl, a nemohl by uspět jako uchazeč o vstup do služebního poměru, nicméně pokud již ve služebním poměru byl, tak z něj nemůže být propuštěn dle § 42 odst. 1) písm. a) zákona o služebním poměru. Zákonodárce mohl zvolit právní úpravu v § 42 odst. 1) písm. a) obdobnou změní § 14 odst. 3, avšak neučinil tak. Nedokonalost zákona o služebním poměru nemůže být napravována svévolnou interpretací a aplikací práva. Nelze postupovat dle zásady "účel světí prostředky" a rozšiřovat extenzivním výkladem důvody skončení služebního poměru zakotveného v § 42 odst. 1 písm. a) služebního zákona.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

11. Stěžovatelova argumentace je založena na rozdílném právním názoru na výklad ustanovení zákona o služebním poměru v návaznosti na rozhodnutí o amnestii. Úlohou Ústavního soudu však není přehodnocování výkladu jednotlivých ustanovení tzv. podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými. Toliko kdyby tento výklad porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí, jestliže obecné soudy stěžovatelovy námitky nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, jako tomu je právě i v nynější věci.

12. Nejvyšší správní soud řádně vyložil svůj právní názor, že prezidentem republiky udělená amnestie nic nemění na konstatování pachatelovy viny, tedy toho, že spáchal konkrétní trestný čin, a nemá sama o sobě dopad do minulosti a do jiných právních odvětví, pokud zvláštní právní předpisy takový dopad nestanoví. Logicky pak argumentuje, že tímto pohledem je třeba posoudit důsledky, které na stěžovatele měla amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 2013, a vykládat příslušná ustanovení zákona o služebním poměru. Stejně tak je případná jeho úvaha, že není žádný rozumný důvod, aby podmínky pro zachování bezúhonnosti byly vykládány mírněji u policisty, který již ve služebním poměru je, než u osoby, která se o něj teprve uchází. Vypořádal se přitom výslovně i se stěžovatelovým názorem, že jde o nepřípustné rozšiřování zákonných důvodů pro propuštění, když vysvětlil, že důvodem stěžovatelova propuštění zůstává skutečnost pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin, která je v § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru výslovně předpokládána jako jeden z důvodů propuštění ze služebního poměru. Pro stručnost lze na znění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v dalším plně odkázat.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru