Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1389/10 #1Usnesení ÚS ze dne 12.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkExekuce
závazek/zánik
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1389.10.1
Datum podání12.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 332

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1389/10 ze dne 12. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNEX, a. s. se sídlem Uničov, Brníčko 1032, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 505/118, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2010 č. j. 20 Cdo 1671/2008-192 a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28. 11. 2007 č. j. 40 Co 1403/2007-143, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů vydaná v její exekuční s tím, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), a to "ve světle rozhodnutí I. ÚS 649/07".

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 8. 2007 č. j. 47 Nc 5890/2007-25 nařídil exekuci podle notářského zápisu k uspokojení pohledávky stěžovatelky (oprávněné) ve výši 6 552 083,99 Kč, neboť uzavřel, že povinná - ve smyslu ujednání obsaženém v notářském zápisu - pozbyla nezaplacením jedné splátky jejich výhodu, a je povinna splnit celý zůstatek dluhu.

K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 28. 11. 2007 č. j. 40 Co 1403/2007-143 usnesení okresního soudu změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že povinná platbou ve výši 850 000 Kč, zaslanou třetí osobou a připsanou na účet stěžovatelky dne 20. 6. 2007, jednoznačně, určitě a srozumitelně projevila úmysl splnit sjednanou splátku dluhu dle notářského zápisu, nedostala se do prodlení s jejím uhrazením, čímž ke ztrátě výhody splátek nedošlo, a tudíž se notářský zápis nestal vykonatelným; zápočet tohoto plnění na starší dluh povinné ve výši 921 354 Kč tak stěžovatelka neučinila oprávněně.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 3. 2010 č. j. 20 Cdo 1671/2008-192 stěžovatelčino dovolání jako nedůvodné zamítl. Uvedl, že jestliže stěžovatelka neměla pochybnost, že uvedenou platbou bylo plněno, byť třetí osobou, na dluh povinné, nebyl důvod ani pochybovat, na který ze dvou uvedených závazků bylo plněno, byla-li v souladu se zavedenou praxí mezi stranami na účet stěžovatelky v den splatnosti připsána částka přesně odpovídající výši závazku ze splátky dle notářského zápisu. Doplnil pak, že ujednání smluvních stran nevylučuje možnost, předvídanou ustanovením § 332 obch. zák., totiž plnění subjektem třetím.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že odvolací i dovolací soud se dopustily svévolného hodnocení důkazů, na jehož základě učinily skutková zjištění, jež jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Tvrdí, že odvolací soud se nezabýval tím, že splátku zaplatila místo povinné třetí osoba, a bez jakýchkoli relevantních důkazů vycházel z předpokladu, že v den platby o původu a charakteru platby věděla, v důsledku čehož věc právně posoudil jinak než v situaci, kdy by tyto okolnosti neznala. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se s jejími dovolacími námitkami řádně nevypořádal, resp. se nevypořádal vůbec, pakliže tuto okolnost pominul, a řešení odtud vycházející otázky "se obratně vyhnul" tím, že na základě oznámení stěžovatelky o zápočtu hrazené částky na starší dluh dovodil, že stěžovatelka neměla pochybnosti o účelu platby; tento závěr je však podle jejího názoru objektivně nedovoditelný.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (resp. obdobného čl. 6 Úmluvy), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Je však prima facie zřejmé, že toto právo jí upřeno nebylo; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí odvolacího soudu jí byl k dispozici opravný prostředek (dovolání), který využila, a dovolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatelka uplatnila, se podrobně vypořádal.

To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.

Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní úvahy, jež byly obecnými soudy (odvolacím a zejména dovolacím) v dané věci uplatněny - zda lze za povinného třetí osobou poskytnuté plnění identifikovat s plněním splátky na dluh podle vykonávaného notářského zápisu anebo na jeho dluh "starší" - za protiústavní (v právě uvedeném smyslu) mít evidentně nelze.

Není odvoditelný ani výkladový ("výkladově skutkový") exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absence jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného právního poměru.

Odvolací a dovolací soud danou věc posoudily zcela v souladu s právními názory teorie i judikatury, na které přiléhavě odkázaly, čímž je vyloučen znak jejich "libovůle. Zejména odůvodnění dovolacího soudu je - nadto - evidentně přiléhavé nejen "podústavně", nýbrž reflektuje i ústavněprávně relevantní požadavky "spravedlivého", resp. "rozumného" vypořádání. K podrobnému odůvodnění usnesení dovolacího soudu není co dodat, resp. postačí na ně jen odkázat, což se týká i těch námitek, které stěžovatelka vznesla znovu v ústavní stížnosti. Názor, že se dovolací soud s některou z relevantních okolností "nevypořádal", dokonce "vůbec", sdílet nelze očividně.

Není přehlédnutelné, že stěžovatelka navzdory odkazovaným ústavněprávním pramenům (odvolání na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 649/07 není ani blíže ozřejměno) toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve, a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru