Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1387/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Pardubice
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Pardubice
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříknemovitost
trestná činnost
odnětí/vydání věci
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1387.15.1
Datum podání12.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 79d, § 79a


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1387/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti HATARTONES, s. r. o., se sídlem Tyršova 529, 538 21 Slatiňany, zastoupené Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, 186 00 Praha 8 - Karlín, proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 3. 2015 č. j. 22 Nt 3501/2015-49 a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 16. 1. 2015 č. j. 1 ZN 2813/2014-13, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušen měl být také čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, trestní řízení, v rámci něhož byla vydána napadená rozhodnutí, bylo původně vedeno pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měli dopustit Petr Sýkora (jako předseda představenstva Bytového družstva Milheimova) a Martin Štěpánek (jako jediný jednatel a společník společnosti Realitní trhy, s. r. o., a zároveň člen kontrolní komise družstva) v rámci výstavby bytového komplexu Milheimova SO 01 a SO 02. Bytovému družstvu Milheimova měla být způsobena škoda ve výši nejméně 20 000 000 Kč.

Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odboru OHK SKPV Pardubice č. j. KRPE-75088-382/TČ-2013-170080 ze dne 21. 5. 2014 byly zajištěny blíže specifikované nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky do výše 1 375 000 Kč, neboť zjištěné skutečnosti měly nasvědčovat tomu, že tyto nemovitosti jsou výnosem z uvedené trestné činnosti. Stížnost proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 1 To 26/2014-31 ze dne 8. 7. 2014.

Dle odůvodnění těchto rozhodnutí bylo v průběhu šetření zjištěno, že stěžovatelka zakoupila lukrativní pozemky v centru Pardubic za účelem jejich dalšího zhodnocení v podobě komerční stavby. Tyto nemovitosti nabyla do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 17. 8. 2011 za kupní cenu 2 500 000 Kč. Obě strany kupní smlouvy zastupovala advokátka JUDr. Staňková. Policejní orgán provedl analýzu bankovních transakcí na účtech zmiňovaných subjektů, z níž vyplynulo, že z účtu Bytového družstva Milheimova byly bezhotovostními platbami na účet společnosti Realitní trhy, s. r. o., převedeny 4 000 000 Kč. Krátce nato byly z účtu společnosti Realitní trhy, s. r. o., převedeny 2 175 000 Kč na účet advokátní kanceláře Staňková a 2 000 000 Kč na soukromý účet Petra Sýkory. Z účtu Petra Sýkory byly dále převedeny 2 175 000 Kč na účet advokátní kanceláře Staňková.

Vzhledem k tomu, že na účtu Petra Sýkory by jinak nebylo dostatek prostředků k transakci na účet advokátní kanceláře Staňková, přičemž ani účet společnosti Realitní trhy, s. r. o., nevykazoval žádný jiný příjem, a s ohledem na to, že úhrady na účet advokátní kanceláře Staňková proběhly bezprostředně poté, co byly uhrazeny Bytovým družstvem Milheimova na účet společnosti Realitní trhy, s. r. o., je podle orgánů činných v trestním řízení zřejmé, že nemovitosti představují výnos z trestné činnosti. Jelikož byla z účtu zmiňované advokátní kanceláře na účet Petra Sýkory i společnosti Realitní trhy, s. r. o., následně vrácena částka 625 000 Kč, činí dohledaný výnos z trestné činnosti Petra Sýkory 1 375 000 Kč.

Orgány činné v trestním řízení poukázaly také na personální provázanost společnosti Realitní trhy, s. r. o., a stěžovatelky, jakož i na skutečnost, že podezřelý Petr Sýkora byl do 30. 1. 2013 jednatelem stěžovatelky.

Krajské státní zastupitelství následně v průběhu prováděného prověřování dospělo k závěru, že je věc nutno dále kvalifikovat jako trestný čin porušení povinnosti při správně cizího majetku dle § 220 trestního zákoníku.

Dne 10. 12. 2014 stěžovatelka podala žádost o zrušení zajištění nemovitostí, kterou ústavní stížností napadeným usnesením státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích zamítl. Stížnost proti tomuto usnesení ústavní stížností napadeným usnesením zamítl Okresní soud v Pardubicích.

Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost, v níž namítá, že aby bylo možné postihnout její majetek, muselo by dojít k transformaci výnosu z trestné činnosti na peněžní prostředky, které by si ponechala. V daném případě tomu tak ovšem není, neboť stěžovatelka zapůjčené peníze Petru Sýkorovi vrátila. Výnos byl proto opět přeměněn zpět na peněžní prostředky Petra Sýkory. To ostatně reflektovaly i orgány činné v trestním řízení, které namísto původně půjčené částky 2 000 000 Kč zajistily pouze částku 1 375 000 Kč, tedy částku poníženou o vrácených 625 000 Kč. Podle stěžovatelky je tudíž nerozhodné, jakým způsobem zapůjčené peněžní prostředky použila, podstatné je, že výnos z trestné činnosti u ní nezůstal. Ad absurdum stěžovatelka uvádí příklad, kdy se pachatel rozhodne používat "zcizené" peníze jako kapitál pro poskytování půjček a peníze takto půjčí třetí osobě na nákup automobilu. Pokud by třetí osoba peníze vrátila, nelze si představit, že by policejní orgán automobil zajistil jako výnos z trestné činnosti. Stěžovatelka zdůrazňuje, že peníze vrátila ještě dříve, než se mohla dozvědět, že je Petr Sýkora podezřelý ze spáchání trestného činu, resp. než bylo vydáno usnesení o zajištění nemovitosti ze dne 21. 5. 2014.

Stěžovatelka dále argumentuje principem proporcionality, neboť od zajištění uplynul již více než rok, a postupně se tak vytrácí dočasná povaha zajišťovacího institutu. Ve věci dosud nebylo zahájeno trestní stíhání dle § 160 trestního řádu, přičemž po takové době je již nezbytné zohlednit požadavek právní jistoty stěžovatelky a jejích věřitelů.

Závěrem stěžovatelka poznamenává, že otázkou zajištění výnosu z trestné činnosti a jeho transformace se judikatura věnuje pouze sporadicky, což vzhledem k absenci podrobné právní úpravy umožňuje orgánům činným v trestním řízení libovolně rozhodovat o zajištění majetku třetích osob pouze na základě domněnek.

Ústavní stížnost byla zaslána Okresnímu soudu v Pardubicích a Okresnímu státnímu zastupitelství v Pardubicích k vyjádření.

Okresní státní zástupkyně JUDr. Lenka Strnadová sdělila, že stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou. Ve věci bylo podle ní postupováno zcela v souladu s trestním řádem a postup státního zástupce byl přezkoumán soudem jako nezávislým orgánem. V podrobnostech odkázala na napadené rozhodnutí ze dne 16. 1. 2015 a uvedla, že předmětná trestní věc je nyní vedena pod sp. zn. 1 ZT 343/2015, neboť v ní bylo dne 18. 6. 2015 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání obou podezřelých.

Okresní soud v Pardubicích se k ústavní stížnosti nevyjádřil a pouze odkázal na napadené rozhodnutí ze dne 11. 3. 2015.

Vyjádření okresní státní zástupkyně bylo zasláno stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Této možnosti stěžovatelka ve stanovené lhůtě nevyužila.

Ústavní soud poté došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod spojeno rozhodování obecných soudů anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem (např. u zde posuzovaného zajištění nemovitosti). Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřípustný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

Pokud jde konkrétně o rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a násl. trestního řádu, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou z ústavněprávního pohledu na tato rozhodnutí kladeny. Rozhodnutí o zajištění majetkové hodnoty musí mít "zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici" (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013, bod 52).

Hodnocení ústavnosti zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu vychází ze smyslu a účelu předmětných opatření. Zajištění je právním nástrojem, který napomáhá objasňování závažné kriminality. Vede nikoli k odejmutí majetkových prostředků vlastníku, nýbrž toliko k dočasnému omezení dispozičního práva s majetkem tak, aby nemohl být zneužit. Jde o omezení vlastnického práva, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

V nyní projednávané věci Ústavní soud důvody k (výjimečnému) zásahu do přípravného řízení neshledal. Podstatou ústavní stížnosti je v zásadě polemika s tím, zda lze zajištěnou nemovitost považovat za výnos z trestné činnosti, přičemž základní stěžovatelčina námitka spočívá v tom, že peníze, které obdržela od nyní již obviněného Petra Sýkory, zase vrátila, pročež je dle jejího názoru irelevantní, na co v mezidobí půjčené prostředky využila.

S ohledem na to, že výklad podústavního práva je v zásadě věcí obecných soudů, je ovšem Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda závěr orgánů činných v trestním řízení, podle nichž pozdější přesun peněžních prostředků od stěžovatelky na obviněného Petra Sýkoru nehraje v daném případě žádnou roli, není projevem svévole. Ústavní soud je toho názoru, že tomu tak není.

Orgány činné v trestním řízení podrobně popsaly tok finančních prostředků, o nichž se lze domnívat, že jsou výnosem z trestné činnosti. Není pochyb, že finanční prostředky přešly z Bytového družstva Milheimova skrze Petra Sýkoru a společnost Realitní trhy, s. r. o., na konto advokátní kanceláře Staňková, a to za účelem nákupu nyní zajištěných nemovitostí ve prospěch stěžovatelky, v níž se ve stejné době stal Petr Sýkora společníkem a jednatelem. Pro tyto závěry hovoří nejen analýza peněžních transakcí, nýbrž i zjištění, že na účtech jednotlivých subjektů by jinak nebylo dostatek peněz k jejich uskutečnění. Lze tedy důvodně předpokládat, že domnělý výnos z trestné činnosti byl využit na nákup předmětných nemovitostí a že bez tohoto výnosu by k tomuto nákupu dojít nemohlo. Za těchto okolností je podle názoru Ústavního soudu postup podle § 79d trestního řádu logický a důvodný.

Na tom nic nemění ani skutečnost, že na konto Petra Sýkory byly některé peněžní prostředky slovy stěžovatelky vráceny. Provádění dalších peněžních převodů mezi týmiž subjekty totiž bez dalšího nezpochybňuje zjištění, že domnělý výnos z trestné činnosti byl transformován do zajištěných nemovitostí. Bude nicméně na orgánech činných v trestním řízení, aby se původem peněžních prostředků dále zabývaly, přičemž pokud by další šetření dosavadní domněnky nepotvrdilo, nebude důvod v zajištění nemovitostí pokračovat.

K argumentům, že stěžovatelka nemohla vědět, že půjčené prostředky mohou být výnosem z trestné činnosti, poukazuje Ústavní soud na personální provázanost stěžovatelky se společností Realitní trhy, s. r. o., a na skutečnost, že Petr Sýkora byl v době údajného "vrácení" peněžních prostředků stěžovatelčiným jednatelem.

Pokud stěžovatelka argumentuje požadavkem přiměřenosti, je nutno opět zdůraznit, že institut zajištění je institutem dočasným. Stěžovatelka není zbavena vlastnického práva k daným nemovitostem, pouze je dočasně omezena v jejich užívání. S ohledem na složitost věci, stejně jako i na skutečnost, že již bylo zahájeno trestní stíhání, pak Ústavní soud ani s přihlédnutím k době trvání zajištění nedochází k závěru, že by tento institut byl v daném případě nepřiměřený cílům trestního řízení.

Lze závěrem zopakovat, že dosavadní procesní úkony nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky. Bude povinností orgánů činných v trestním řízení zkoumat z vlastní iniciativy i nadále trvání podmínek pro zajištění majetku stěžovatelky a v případě jejich odpadnutí zajištění zrušit nebo omezit. O takový postup může stěžovatelka kdykoliv sama požádat (§ 79d odst. 8 trestního řádu).

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru