Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 138/2000Nález ÚS ze dne 29.03.2001Povinnost soudů zkoumat splnění podmínek řízení. Lhůta pro podání správní žaloby. Doručování ve správním řízení.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHolländer Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDoručování
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 53/21 SbNU 451
EcliECLI:CZ:US:2001:3.US.138.2000
Datum podání06.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

71/1967 Sb., § 25, § 51

99/1963 Sb., § 103, § 246c, § 104


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 138/2000 ze dne 29. 3. 2001

N 53/21 SbNU 451

Povinnost soudů zkoumat splnění podmínek řízení. Lhůta pro podání správní žaloby. Doručování ve správním řízení.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 29. března 2001

v senátě, ve věci ústavní stížnosti A. L., za účasti vedlejšího

účastníka Policie České republiky, Správy severomoravského kraje,

Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě, proti usnesení

Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j. 24

C 99/99-20, o zastavení řízení a o vyslovení povinnosti vedlejšímu

účastníku doručit rozhodnutí Policie České republiky, Správy

severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu

v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo

zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu

Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4.

listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání

přestupku, zástupci účastníka správního řízení, takto:

1. Usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č.

j. 24 C 99/99-20, se zrušuje.

2. Policii České republiky, Správě severomoravského kraje,

Krajskému dopravnímu inspektorátu v Ostravě se přikazuje

rozhodnutí ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo

zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu

Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4.

listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání

přestupku, doručit zástupci účastníka správního řízení.

Odůvodnění:

I.

Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. března

2000, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j.

24 C 99/99-20, o zastavení řízení a vyslovení povinnosti

vedlejšímu účastníku doručit rozhodnutí Policie České republiky,

Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu

v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo

zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Dopravního inspektorátu

Okresního ředitelství Policie České republiky Jeseník ze dne 4.

listopadu 1998, č. j. ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání

přestupku, zástupci stěžovatele, takto účastníka správního řízení.

Uvedeným rozhodnutím soudu a postupem správního orgánu se cítí být

dotčen v ústavně zaručeném právu na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a čl. 90

Ústavy.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 C 99/99

a správního spisu Policie České republiky, Správy severomoravského

kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě k č. j.

PSM-1008/DS-98, jež si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Stěžovatel se žalobou před obecným soudem domáhal přezkumu

rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje,

Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999,

č. j. PSM-1008/DS-98, jímž bylo zamítnuto odvolání proti

rozhodnutí Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie

České republiky Jeseník ze dne 4. listopadu 1998, č. j.

ORJE-806/DI-98, o uložení pokuty za spáchání přestupku. Kromě

stížnostních bodů, týkajících se merita věci, stěžovatel

v žalobním návrhu namítá nesprávné doručení rozhodnutí odvolacího

orgánu ve správním řízení, když toto rozhodnutí bylo doručeno

stěžovateli, tj. účastníku správního řízení, a nikoli jeho

právnímu zástupci.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 5. prosince 1997, č.

j. 7 C 214/92-45, řízení o přezkum rozhodnutí správního orgánu

zastavil. Své rozhodnutí soud odůvodnil zmeškáním lhůty pro podání

žaloby dle § 250b odst. 1 o. s. ř., a to poté, když konstatoval,

že žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci (takto stěžovateli

v řízení před Ústavním soudem) doručeno dne 28. ledna 1999,

z otisku podacího razítka Krajského soudu v Ostravě (kam byla

žaloba adresována) soud dále zjistil, že žaloba byla doručena

Krajskému soudu v Ostravě dne 31. března 1999, tedy po datu 28.

března 1999, jež dle § 250b odst. 1 o. s. ř. bylo posledním dnem

lhůty pro podání žaloby dle hlavy druhé části páté o. s. ř. Pro

úplnost Ústavní soud v této souvislosti dodává, že Krajský soud

v Ostravě usnesením ze dne 21. dubna 1999, č. j. 22 Ca 141/99-9,

vyslovil svou věcnou nepříslušnost v předmětné věci a postoupil ji

Okresnímu soudu v Ostravě, jako soudu příslušnému.

Okresní soud v Ostravě dále v odůvodnění svého rozhodnutí

podotýká, že je zcela bezpředmětné, kdy byla žaloba, adresovaná

Krajskému soudu v Ostravě, podána k poštovní přepravě, neboť

řízení u soudu se ve smyslu občanského soudního řádu zahajuje dnem

doručení návrhu na zahájení řízení (žaloby) soudu. Pro posouzení

včasnosti podané žaloby dle přesvědčení soudu nelze argumentovat

ustanovením § 57 odst. 3 o. s. ř., jelikož ustanovení § 250b odst.

1 o. s. ř. zcela jednoznačně stanoví, že žaloba musí být podána do

dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. Soud dále

přisvědčil námitce stěžovatele, týkající se nesprávného doručení

rozhodnutí odvolacího orgánu ve správním řízení. Konstatování

opožděnosti podané žaloby tímto ale nepovažoval za zpochybněné,

když vyjádřil názor, dle něhož nemá zákonný prostor pro řešení

otázky, zda rozhodnutí správního orgánu mohlo či nemohlo nabýt

právní moci a vyšel dále z faktu, že na žalobou napadeném

druhoinstančním rozhodnutí je vyznačena doložka právní moci (dle

níž právní moc nastala okamžikem doručení rozhodnutí žalobci).

Okresní soud v Ostravě pak dochází k závěru, dle něhož nemá-li ve

svých důsledcích žalobci odepřít právo na soudní ochranu,

a jelikož žalobci proti rozhodnutí správního orgánu nesvědčí žádný

jiný procesní prostředek k ochraně práva, musí vycházet ze

skutečnosti deklarované ve správním spise, že žalobou napadené

rozhodnutí žalovaného správního orgánu nabylo právní moci dnem

28. ledna 1999.

Ústavní stížnost vytýká rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě

odepření základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny

a čl. 90 Ústavy, a to v důsledku skutečnosti, když dle názoru

stěžovatele 60 denní lhůtu pro podání žaloby ve smyslu § 250b

o. s. ř. nemohl zmeškat, neboť rozhodnutí Policie České republiky,

Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu

v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. PSM-1008/DS-98, nebylo

doručeno jeho právnímu zástupci a nenabylo tudíž právní moci. Za

situace, kdy správní orgán svévolně odmítá doručit rozhodnutí

právnímu zástupci a brání tak nabytí právní moci svého rozhodnutí,

může, dle přesvědčení stěžovatele, podat stěžovatel žalobu na

přezkum takového rozhodnutí kdykoli bez časového omezení, neboť

právo žalobu podat zaniká teprve uplynutím 60 dnů od právní moci

rozhodnutí. Tato lhůta dosud v předmětné věci neuplynula a právo

podat žalobu, dle stěžovatele, tudíž nezaniklo.

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76

odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

podal dne 10. dubna 2000 Okresní soud v Ostravě k předmětné

ústavní stížnosti vyjádření, v němž se ve věci samé odkazuje na

obsah odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí a vyslovuje

přesvědčení, že ústavní práva stěžovatele jakožto žalobce nebyla

žádným způsobem zkrácena. Soud nadto výslovně upozorňuje zejména

na skutečnost, že posouzení rozhodnutí žalovaného správního orgánu

ve smyslu rozhodnutí nepravomocného by mělo za následek absenci

pravomoci soudu věcí se zabývat (§ 247 o. s. ř.), čímž by došlo

k odnětí práva na soudní ochranu. Toliko ve zmeškání zákonem

stanovené lhůty ze strany stěžovatele spatřuje účastník řízení

před Ústavním soudem důvod ztráty možnosti domáhat se soudního

meritorního přezkumu správního rozhodnutí.

II.

Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních

práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,

III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98

a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení

právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou

hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení

ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování

ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů

je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou

navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.

83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany

ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je

zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům

obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů

posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními

zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných

základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem

jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést

dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení

o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však

dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého

práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená

diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní

soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení

obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní

soud dokazování spisem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24

C 99/99 a správním spisem Policie České republiky, Správy

severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu

v Ostravě k č. j.PSM-1008/DS-98:

* V předmětném správním řízení byl stěžovatel právně zastoupen

Mgr. P. Š., advokátem, 4 (plná moc ze dne 25. listopadu 1998

založena ve spise Policie České republiky, Správy severomoravského

kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě č. j.

PSM-1008/DS-98, č. l. 12).

* Rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského

kraje, Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna

1999, č. j. PSM-1008/DS-98, dle údajů na doručence bylo doručeno

toliko stěžovateli, a to dne 28. ledna 1999 (spis Policie České

republiky, Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního

inspektorátu v Ostravě k č. j. PSM-1008/DS-98, č. l. 9).

* Žaloba stěžovatele dle hlavy druhé části páté o. s. ř. proti

rozhodnutí Policie České republiky, Správy severomoravského kraje,

Krajského dopravního inspektorátu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999,

č. j. PSM-1008/DS-98, byla podána k poštovní přepravě dne 30.

března 1999 (spis Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 24 C 99/99, č.

l. 4).

Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci

dopadají ustanovení § 246c, § 103, § 104 a 247 o. s. ř. a dále §

25 odst. 3 a § 51 správního řádu.

Dle ustanovení § 246c o. s. ř. pro řešení otázek, které

nejsou přímo upraveny v části páté o. s. ř., se užije přiměřeně

ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona. Z povahy věci, tj.

smyslu a účelu soudního řízení, nelze, než dle uvedeného

ustanovení i v řízení dle hlavy druhé části páté o. s. ř.

postupovat dle § 103 a § 104 o. s. ř., tj. ex officio soudem

zkoumat splnění podmínek řízení. Mezi podmínky neodstranitelné

přitom zejména patří nedostatek pravomoci soudu, jež v řízení

o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je dle § 247 odst.

2 o. s. ř. dán absencí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí

správního orgánu (a to po vyčerpání všech opravných prostředků ve

správním řízení).

Obecný soud je tudíž v řízení dle hlavy druhé části páté

o. s. ř., kromě otázek dalších, povinen z úřední povinnosti

zkoumat i nabytí právní moci žalobou napadeného správního

rozhodnutí. Přitom soud není vázán, resp. povinen vycházet

z vyznačení právní moci správního rozhodnutí správním orgánem dle

§ 135 o. s. ř., jelikož toto vyznačení není rozhodnutím. Vyznačení

právní moci správního rozhodnutí je svojí právní povahou veřejnou

listinou, která dle § 134 o. s. ř. osvědčuje nebo potvrzuje

pravdivost určité skutečnosti jenom potud, není-li dokázán opak.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na právní názor, který

již k uvedené otázce ve své judikatuře vyslovil: Doložka právní

moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo

rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní

skutečnosti - nabytí právní moci (nález III. ÚS 456/97,

publikovaný ve Sb. n. u. ÚS, sv. 10, č. 43).

V předmětné věci byl opak dán relevantním právním rámcem,

když ustanovení § 25 odst. 3 správního řádu stanoví povinnost

správního orgánu v případě, má-li účastník řízení zástupce s plnou

mocí pro celé řízení, doručit písemnost pouze tomuto zástupci

(písemnosti se doručují v takovémto případě i účastníku samotnému

toliko tehdy, má-li něco v řízení osobně vykonat, což na doručení

rozhodnutí odvolacího orgánu v správním řízení nedopadá).

O jednoznačnosti posouzení dané otázky svědčí i právní názor

soudní judikatury. Dle usnesení Vrchního soudu v Praze S 1444-SP

1/1997 bylo-li rozhodnutí správního orgánu o odvolání doručeno

pouze účastníku řízení a nikoli jeho právnímu zástupci, ač

generální plná moc tohoto zástupce byla ve spise řádně založena,

nemohlo rozhodnutí nabýt právní moci pro nedostatek v oznámení (§

25 odst. 3 a § 51 správního řádu).

Podřazením zjištěných skutkových okolností věci pod naznačený

normativní rámec v rovině jednoduchého práva nelze než

konstatovat, že svým postupem a ústavní stížností napadeným

rozhodnutím Okresní soud v Ostravě nedostál kautelám stanoveným

pro soudní řízení v ustanoveních § 246c, § 103, § 104 a 247 o.

s.ř. a dále § 25 odst. 3 a § 51 správního řádu.

Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za splnění

kterých nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za

následek porušení základních práv a svobod. Ústavní soud spatřuje

tyto podmínky v následujících okolnostech: Základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním

právu a svobodě. Za porušení zákazu svévole nutno dále považovat

i aplikaci zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném

a právním myšlení konsensuálně akceptovaném významu.

V posuzované věci obecný soud porušením kogentních ustanovení

o. s. ř. a správního řádu, mezi něž nepochybně nutno zařadit

i posuzování neodstranitelných podmínek řízení, a dále neodlišením

pojmu rozhodnutí a pojmu veřejné listiny, s nezbytnými důsledky

pro vázanost jejich obsahem, vybočil z rámce principu

spravedlivého procesu, jak je ústavně garantován čl. 36 Listiny.

Pokud ale stěžovatel argumentuje v této souvislosti i ustanovením

čl. 90 Ústavy, nelze než upozornit, že čl. 90 Ústavy je normou

kompetenční, vymezující postavení soudů v rámci soustavy státních

orgánů, a nikoli normou, zakotvující základní právo, resp.

svobodu.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud usnesení

Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. prosince 1999, č. j. 24

C 99/99-20, o zastavení řízení, pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny

zrušil.

Nad rámec rozhodovacích důvodů, jelikož tato okolnost

z pohledu ratia decidendi již pozbývá aktuálnosti, Ústavní soud

toliko jako obiter dictum poukazuje na právní úpravě i významu

obecných právních pojmů neodpovídající názor obecného soudu

ohledně posouzení povahy lhůty dle § 250b odst. 1 o. s. ř. Jak

Ústavní soud vyjádřil již v nálezu III. ÚS 545/99, smyslem

právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti)

při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu

nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování

s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení

času pro uplatnění práv přitom může dopadat jak do oblasti

hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. V této

souvislosti nutno rozlišovat lhůty hmotněprávní a lhůty

procesněprávní (jakož i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání).

Vymezení času pro uplatnění procesního prostředku k ochraně práva

(v daném případě pro podání žaloby proti rozhodnutí správních

orgánů dle hlavy druhé části páté o. s. ř.) je tudíž spjato

s realizací procesního subjektivního práva, pročež lhůta dle §

250b. odst. 1 o. s. ř. je lhůtou procesněprávní a nikoli

hmotněprávní (a to s příslušnými důsledky pro její počítání).

Vzhledem k deficitu o. s. ř., jenž v řízení dle hlavy druhé

části páté neumožňuje žalobou brojit i proti nezákonnému postupu,

spočívajícím z pohledu předmětné věci v nedoručení rozhodnutí

zákonem stanoveným způsobem (§ 25 odst. 3 správního řádu), nezbylo

Ústavnímu soudu, než v uvedeném postupu Policie České republiky,

Správy severomoravského kraje, Krajského dopravního inspektorátu

v Ostravě konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a dle § 82

odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu Policii České republiky,

Správě severomoravského kraje, Krajskému dopravnímu inspektorátu

v Ostravě přikázat rozhodnutí ze dne 8. ledna 1999, č. j.

PSM-1008/DS-98, o uložení pokuty za spáchání přestupku, doručit

zástupci účastníka správního řízení.

Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. března 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru