Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1378/15 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1378.15.1
Datum podání11.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89

40/2009 Sb., § 209


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1378/15 ze dne 12. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Markétou Malaskovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Krapkova 38, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015 č. j. 3 Tdo 1597/2014-74, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. března 2014 č. j. 4 To 84/2013-2751 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. června 2013 č. j. 46 T 14/2012-2535, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní soud obdržel dne 11. května 2015 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku pomocí ke spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Uvedeného se stěžovatel měl, stručně řečeno, dopustit tak, že napomáhal (např. řízením vozidla a udílením rad) skupině ostatních obžalovaných v páchání soustavné podvodné trestné činnosti, spočívající ve vylákání zboží, za nějž pak skupina nezaplatila, a k jejímuž páchání zároveň ostatní obžalované opakovaně nabádal. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a peněžitému trestu 100 000 Kč. Podíl stěžovatele na páchané trestné činnosti dovodil soud zejména z výpovědí svědků, pořízených odposlechů a dokumentů získaných ze stěžovatelovy emailové adresy. Na základě odvolání obžalovaných zrušil Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu a nově sám rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným ze spáchání totožného trestného činu a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti roků. K peněžitému trestu však po doplnění dokazování stěžovatele neodsoudil. Jinak se ztotožnil se všemi závěry krajského soudu. Stěžovatelovo dovolání bylo následně napadeným usnesením odmítnuto, když uplatněné námitky nespadaly pod žádný z dovolacích důvodů.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Soudy dle stěžovatele nedodržely v dané věci základní zásady trestního řízení, zejména zásadu presumpce neviny, zásadu in dubio pro reo a zásadu zákazu libovůle. To je dáno zejména tím, že soudy dovodily stěžovatelovu vinu bez skutkové opory a napadená rozhodnutí tak nejsou dostatečně odůvodněná. Na rozdíl od ostatních odsouzených neuvedly soudy u stěžovatele žádné konkrétní výroky z odposlechů, ani jména svědků, kteří mají stěžovatele usvědčovat. Ani žádné jiné důkazy stěžovatelovu vinu nepodporují. Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že byl pro totožnou trestnou činnost vyšetřován v minulosti v Ostravě a orgány činné v trestním řízení toto stíhání zastavily, neboť neprokázaly, že by trestnou činnost páchal stěžovatel. Je tedy zřejmé, že v napadeném řízení soudy nehodnotily důkazy objektivně. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Formální předpoklady projednání návrhu

4. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. I přes argumentaci ustanovením Listiny je zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a s nimiž se tyto srozumitelně a zevrubně vypořádaly, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Vyhovění takto odůvodněné ústavní stížnosti by se dostalo do rozporu s čl. 83 a násl. Ústavy České republiky v jejich obecně přijímaném pojetí.

7. Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá v jeho přesvědčení, že obecné soudy v napadených rozhodnutích neuvedly žádné důkazními prostředky podepřené závěry svědčící o stěžovatelově vině. V rozhodnutí nalézacího soudu jsou však tyto důkazy zřetelně vyjmenované (pořízené odposlechy, dokumenty získané ze stěžovatelovy emailové adresy nebo výpovědi svědků Dvořáčka a Nagyho). Obsah těchto důkazů přitom stěžovatel nijak nerozporuje. Co se týče obdobného trestního stíhání v Ostravě, které bylo orgány činnými v trestním řízení zastaveno, z usnesení Krajského

státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. 5. 2013 č. j. 2 KZV 60/2011-453 vyplývá, že k zastavení došlo z důvodu změny v důkazní situaci, když klíčový svědek Nagy odmítl vypovídat. K takové situaci v napadeném řízení nedošlo. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy provedly v napadeném řízení důkazy v potřebném rozsahu, tyto následně logicky vyhodnotily a v právních závěrech se nedopustily žádné svévole.

8. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru