Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1365/18 #1Usnesení ÚS ze dne 19.02.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstříksoudce/vyloučení
soud/senát
příslušnost/věcná
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2019:3.US.1365.18.1
Datum podání19.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 2 odst.1

89/2012 Sb., § 420

99/1963 Sb., § 9, § 14 odst.2


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1365/18 ze dne 19. 2. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Marka Chvojana, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem, sídlem Velké náměstí 147/12, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2018 č. j. Ncp 43/2018-819, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Jiřího Hartmanna, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, správce konkursní podstaty úpadkyně obchodní korporace Voseček - VOS, s. r. o., sídlem Bratří Štefanů 499/79, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva, zejména právo na zákonný soud a zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") předložil Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") věc posuzovanou v řízení zahájeném žalobou stěžovatele ze dne 28. 6. 2010 a vedeném pod sp. zn. 41 Cm 29/2010, a to s námitkou stěžovatele, že předmětný spor nelze zařadit pod žádné z ustanovení § 9 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."). V tomto řízení se stěžovatel domáhal zaplacení částky 8 979 992 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že s úpadkyní dne 27. 11. 2007 uzavřel kupní smlouvu k nemovitým věcem specifikovaným v žalobě. Ve smlouvě však nebylo uvedeno, že by příslušenstvím převáděných nemovitých věcí bylo právo úpadkyně na rezervovanou kapacitu příkonu o objemu 480 kW, za kterou by jinak byla povinna platit částku 800 Kč za jednu kWh. Úpadkyně měla od 28. 11. 2007 neoprávněně užívat podstatnou část nemovitých věcí stěžovatele a dodávat třetím osobám elektřinu z transformátorové stanice stěžovatele, čímž došlo k bezdůvodnému obohacení.

3. Usnesením vrchního soudu ze dne 1. 2. 2018 č. j. Ncp 43/2018-819 bylo rozhodnuto tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, krajské soudy rozhodovaly o sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, jestliže požadované plnění převyšovalo 100 000 Kč. Řízení bylo původně zahájeno pro částku 8 979 992 Kč s příslušenstvím a k bezdůvodnému obohacení mělo dojít při podnikatelské činnosti stěžovatele i úpadkyně.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje tvrzení uplatněné u obecných soudů, že nyní posuzovaná věc podle žádného z ustanovení o. s. ř. nebo jiného právního předpisu nespadá do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že bylo rozhodováno o sporu mezi podnikateli. Stěžovatel zdůrazňuje, že od počátku řízení vystupoval jako nepodnikající fyzická osoba, které bylo v záměru podnikat bráněno. Toto své tvrzení podporuje rovněž odkazem na výpisy z veřejné části živnostenského rejstříku. Samotný úmysl vykonávat podnikatelskou činnost však podle jeho názoru nepostačuje k tomu, aby se stal podnikatelem a aby na něj v soudním řízení bylo jako na podnikatele nahlíženo.

5. Stěžovatel dále uvádí, že senát vrchního soudu nebyl při rozhodování o námitce věcné nepříslušnosti správně obsazen, neboť jeho členem byl JUDr. František Švantner, který již rozhodoval o odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu ze dne 24. 10. 2014 č. j. 41 Cm 29/2010-598.

6. Poslední část argumentace stěžovatele se soustředí na absenci jakéhokoliv odůvodnění závěru, že byl podnikatelem, resp. na tvrzení, že ani ze soudního spisu nevyplývají žádné důvody pro učinění takového závěru. V této souvislosti odkázal na usnesení vrchního soudu ze dne 24. 1. 2012 č. j. Ncp 2120/2011-22, v němž vůči jiným žalobcům dospěl k závěru o věcné příslušnosti okresních soudů.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. V prvé řadě se zaměřil na otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o určení věcné příslušnosti soudu v civilním řízení, neboť nejde o rozhodnutí, kterým by byla věc skončena, nýbrž o rozhodnutí ryze procesní. S odkazem na dřívější praxi [zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)] však uvádí, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto rozhodnutí, neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele. Stejně tak není vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, že stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, posouzení splnění procesních podmínek a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládají-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro rozhodování o věcné příslušnosti jako nedílné součásti rozhodovací činnosti.

10. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem vrchního soudu o věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně, resp. tvrzení nesprávného obsazení senátu, který o námitce věcné nepříslušnosti rozhodoval. Již na tomto místě Ústavní soud uvádí, že se nemohl zabývat argumentací stěžovatele obsaženou v závěru ústavní stížnosti o údajných pochybeních krajského soudu, neboť jeho rozhodnutí ve věci samé nebylo ústavní stížností napadeno.

11. Věcná příslušnost okresních soudů a krajských soudů v civilním soudním řízení ke dni zahájení řízení v nyní posuzované věci byla upravena v § 9 o. s. ř., ve znění do 31. 12. 2013, konkrétně v odst. 2, 3 a 4, jde-li o věcnou příslušnost krajských soudů. Podle § 14 odst. 2 o. s. ř. dále platí, že u soudu vyššího stupně jsou vyloučeni soudci, kteří projednávali nebo rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak; totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání. Na základě uvedeného je třeba konstatovat, že posouzení věcné příslušnosti a naplnění předpokladů vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci jsou otázkami zákonné úpravy, jejíž výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům, do jejichž činnosti může Ústavní soud zasáhnout za podmínek výše uvedených (bod 9.). Žádný z těchto závěrů nelze v nyní posuzované věci učinit.

12. Uvádí-li stěžovatel, že nikdy nebyl podnikatelem a samotný záměr podnikat neumožňoval obecným soudům na něj jako na podnikatele nahlížet, je třeba přihlédnout k pojmovým znakům podnikání vyplývajícím z § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013. Podle něj se podnikáním rozuměla soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku. V nyní posuzované věci nelze učinit závěr, že by stěžovatel z této definice vybočoval, byť jak sám uváděl, nebyl podnikatelem, neboť mu v podnikání bylo bráněno. V této souvislosti je třeba přihlédnout rovněž k úmyslu zákonodárce, neboť v § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, již uvádí, že za podnikatele se považuje každý, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že řízení v nyní posuzované věci bylo zahájeno žalobou stěžovatele, přičemž stěžovatel nijak neodůvodnil, proč podal žalobu právě u krajského soudu, a nikoliv okresního soudu, resp. proč námitku věcné nepříslušnosti vznesl až po vyčerpání řádného a mimořádného prostředku proti rozhodnutí ve věci samé. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí vrchního soudu o věcné příslušnosti v jiné věci nelze zohlednit, neboť jde o odlišné řízení, zejména jde-li o jeho účastníky.

13. Jde-li o námitku, že senát vrchního soudu byl při rozhodování o věcné příslušnosti nesprávně obsazen, neboť jeden z jeho členů rozhodoval o podaném odvolání, odkazuje Ústavní soud na citované ustanovení § 14 odst. 2 o. s. ř., které z rozhodování vylučuje soudce pouze v rámci instančního přezkumu, navíc pouze při rozhodování ve věci. V nyní posuzované věci vrchní soud nerozhodoval ani o opravném prostředku, ani o meritu, tudíž ani v tomto bodě nelze ústavní stížnosti vyhovět.

14. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem vrchního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru