Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 136/2000Usnesení ÚS ze dne 31.08.2000Správa církevních záležitostí nezávisle na státních orgánech. Služební poměr duchovního

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJurka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkPracovní poměr
právní úkon/obsah
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 30/19 SbNU 283
EcliECLI:CZ:US:2000:3.US.136.2000
Datum podání03.03.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 16 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

308/1991 Sb., § 7 odst.1, § 7 odst.2, § 71 odst.2, § 71 odst.1

65/1965 Sb., § 53 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 136/2000 ze dne 31. 8. 2000

U 30/19 SbNU 283

Správa církevních záležitostí nezávisle na státních orgánech. Služební poměr duchovního

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele J. P., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 1999, čj. 23 Co 482/99-55, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 8. 1999, čj. 6 C 143/99-27,

takto:

Návrhseodmítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel podal dne 2. 3. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 11. 1999, čj. 23 Co 482/99-55, a souvisejícímu usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 16.8.1999, čj. 6 C 143/99-27, s tvrzením, že jimi byla porušena navrhovatelova základní práva.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Jičíně, sp.zn. 6 C 143/99 a z něj zjistil, že napadeným pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, jako soudu odvolacího, bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 8. 1999, čj. 6 C 143/99-27, jímž bylo zastaveno řízení o žalobě navrhovatele na určení neplatného rozvázání pracovního poměru kazatele (správce sboru) Jednoty bratrské v Železném Brodě s tím, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Synodu Jednoty bratrské jako orgánu věcně příslušnému. Oba soudy odůvodnily svá rozhodnutí tím, že řízení trpí neodstranitelným

nedostatkem podmínek za nichž soud může jednat ve věci, totiž tím, že věc nespadá do pravomoci soudů.

Navrhovatel zmíněná usnesení napadl ústavní stížností, v níž uvádí, že v tomto postupu spatřuje porušení svých základních práv, neboť mu bylo znemožněno se dovolat před soudem svého práva. Tím byl podle něj porušen zejména čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatel se domnívá, že odepřením přístupu k soudům by vedlo k návratu k principům personality práva, partikulárních práv apod.

Ústavní soud si rovněž vyžádal k ústavní stížnosti stanovisko účastníka, tj. Krajského soudu v Hradci Králové, který ve svém přípisu ze dne 3. 4. 2000 uvedl, že platnost skončení služebního poměru duchovního nelze pro jeho církevní charakter zkoumat v občanskoprávním řízení, neboť toto mohou posoudit jen příslušné církevní orgány, které tuto službu umožnily.

Návrh není důvodný.

Podle čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Osoby vykonávající duchovenskou činnost ji takto vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. Činnost duchovního je vykonávána ve zvláštním služebním poměru k církvi či náboženské společnosti. Obecné soudy proto nemohou nerozhodovat o věcech služebního poměru duchovních k církvi, protože by tím došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci.

Služební poměr duchovního vzniká dvoustranným projevem vůle a v zásadě má tedy podobnou smluvní povahu, jako je tomu u pracovněprávních vztahů. Podobně jako u pracovněprávního vztahu také u služebního poměru duchovního je v otázkách vzniku, změny a zániku rozhodováno příslušnými orgány v podobném postavení, v jakém ve vztahu k zaměstnanci rozhoduje zaměstnavatel. Toto rozhodování se však neděje u služebního poměru podle pracovněprávních předpisů, ale podle vnitřních předpisů schválených k tomu příslušnými orgány Jednoty bratrské. Jde v zásadě o podobný postup,

jaký je uplatňován při skončení pracovního poměru s tím, že ze strany Jednoty bratrské se služební poměr rozvazuje "propuštěním ze služeb církve".

Ústavní soud dospěl k závěru shodnému v zásadě se soudem odvolacím, že podle čl. 16 odst. 2 Listiny církve spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů. Církve a náboženské společnosti také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení.

Obecné soudy se tedy správně postavily na stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k Jednotě bratrské by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci.

Pokud tedy obecné soudy zde dospěly k závěru, že v uvedené věci nebyla k řízení dána pravomoc soudů, jednalo se o rozhodnutí ústavně konformní, kterým nedošlo k zásahu do základních práv a svobod navrhovatele, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2000

JUDr. Pavel Holländer

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru