Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1353/15 #1Usnesení ÚS ze dne 25.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůchodové pojištění
Správní soudnictví
správní rozhodnutí
Důchod
EcliECLI:CZ:US:2015:3.US.1353.15.1
Datum podání07.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

136/1975 Sb., § 4 odst.3

155/1995 Sb., § 56 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1353/15 ze dne 25. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Šrámy, zastoupeného JUDr. Liborem Petříčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kodymova 2526/4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 6 Ads 70/2014-13, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 č. j. 4 Ad 70/2010-180, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Česká správa sociálního zabezpečení v Praze rozhodnutím ze dne 3. 11. 2010 č. 480 417 065/315-JH v řízení o námitkách proti rozhodnutí ze dne 10. 8. 2010 č. 480 417 065 změnila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že se žádost stěžovatele o zvýšení důchodu pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění") zamítá; ve zbytku rozhodnutí potvrdila.

Městský soud v Praze (poté co jeho předchozí rozhodnutí bylo kasačním soudem z důvodu neúplného dokazování zrušeno) ústavní stížností napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatele zamítl, neboť ani po doplnění řízení nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky § 4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení (dále jen nařízení vlády č. 136/1975 Sb.), pro jeho zařazení do I. pracovní kategorie v období od 13. 10. 1969 do 31. 12. 1992, a pokud Česká správa sociálního zabezpečení vycházela z evidenčních listů, na nichž stěžovatel podepisoval (jako správné) vlastní zařazení do II. pracovní kategorie, postupovala na základě řádně zjištěného skutkového stavu.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud též ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Poté, co shrnul výsledky provedeného dokazování, dospěl ve shodě s městským soudem k závěru, že v případě stěžovatele vskutku nebylo prokázáno splnění podmínky § 4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb. pro jeho zařazení do I. pracovní kategorie (za období od 13. 10. 1969 do 31. 12. 1992).

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že právní závěry, které Nejvyšší správní soud přijal, jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Podle stěžovatele vyšel soud především z vyjádření společnosti Porr, a. s. (právního nástupce původního zaměstnavatele), s nímž je stěžovatel "v dalším sporu o odškodnění pracovního úrazu", a tudíž "z podstaty věci je nutno dovodit, že je v zájmu Porr, a. s., aby stěžovateli nebyl přiznán statut I. kategorie, neboť by to mohlo mít důsledky pro odpovědnost, resp. výši škody požadované po Porr, a. s.".

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - nedostatku spravedlivého procesu, jmenovitě porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Pod procesní větev tohoto článku lze subsumovat jeho kritiku správními soudy provedeného dokazování a jeho výsledku.

Že se zde soudy (stěžovatel poukazuje konkrétně na Nejvyšší správní soud) dopustily ústavněprávně relevantního pochybení, se však z jejich rozhodnutí nepodává, resp. spolehlivě neplyne; z jejich rozhodnutí je naopak zřejmé, že ve věci provedly obsáhlé dokazování a právní závěr o nesplnění podmínky § 4 odst. 3 nařízení vlády č. 136/1975 Sb. pro zařazení stěžovatele do I. pracovní kategorie, který přijaly, má v provedeném dokazování dostatečnou oporu. Jeho úplnosti, jakož hodnocení důkazů, není co z ústavněprávních hledisek vytknout; ani jiné možné hodnocení toho či onoho důkazu, není-li zjevným excesem, důvod k zásahu Ústavního soudu nepředstavuje.

Ústavní stížnost je tak svým obsahem toliko polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné (podústavní) úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatel vystupoval již v řízení před nimi, přičemž je zjevné, že oba soudy se s ní adekvátně vypořádaly. Není zde tudíž ničeho, co by signalizovalo kolizi se základními (procesními) právy stěžovatele. Stojí za připomenutí, že "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu není.

Jinak deficit v čl. 36 odst. 1 Listiny předjímaných znaků soudu (nezávislosti či nestrannosti) tvrzen není, a není důvod pochybovat ani o tom, že se stěžovateli dostalo náležitého postavení účastníka řízení, disponujícím zákonem stanovenými procesními právy.

Je proto namístě uzavřít, že stěžovateli se tvrzený zásah do jeho základních práv doložit nezdařilo.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.

Z řečeného plyne, že podmínky pro užití tohoto ustanovení jsou splněny.

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání ústavní stížnost stěžovatele usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. června 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru