Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1353/08 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS České Budějovice
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ České Budějovice
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2008:3.US.1353.08.1
Datum podání02.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.3 písm.a

337/1992 Sb., § 2 odst.3, § 31

586/1992 Sb., § 24


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1353/08 ze dne 23. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Keramo Steinzeug, s. r. o., se sídlem v Borovanech, Tovární ul., zastoupené Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 17, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2008, č. j. 5 Afs 8/2008-139, a ze dne 22. 8. 2007, č. j. 8 Afs 137/2006-93, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2007, č. j. 10 Ca 201/2007-109, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2006, č. j. 4577/120/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí správního orgánu a správních soudů vydaná v její věci, jelikož je přesvědčena, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a k "neoprávněnému zásahu do principu smluvní volnosti mezi stranami obchodně závazkových vztahů".

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 201/2007 se podává, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 1. 2006 č. j. 4577/120/2005 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Trhových Svinech, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 1 966 950 Kč. K dodatečnému vyměření daně přistoupil správce daně prvního stupně oprávněně, uvedl odvolací orgán, po provedené daňové kontrole na základě zjištění, že stěžovatelka uplatnila jako daňově uznatelný náklad ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zi) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o daních z příjmů") smluvní pokutu ve výši 32 610 519 Kč za předčasné ukončení nájmu podniku za pronajimatelem (společností Calofrig a. s.), přitom však k porušení závazku zajištěného smluvní pokutou nedošlo; stěžovatelka neprokázala, že by nájemní smlouva (ve smyslu ujednání stran dle článku II, bodu 1 smlouvy) byla automaticky prodloužena do 31. 8. 2003, a k ukončení nájmu podniku došlo nikoliv k 31. 12. 2001, jak tvrdí, ale až k 31. 8. 2002 (na základě dohody z 8. 8. 2001 o ukončení nájmu, uzavřené ve smyslu ujednání obou stran o možnosti vypovězení smlouvy ve sjednané dvanácti měsíční lhůtě před uplynutím konce nájemní doby).

Zrušující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2006, č. j. 10 Ca 61/2006-61, zrušil ke kasační stížnosti žalovaného správního orgánu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2007, č. j. 8 Afs 137/2006-93, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Oproti krajskému soudu za zásadní pokládal, zda stěžovatelkou poskytnuté plnění skutečně odpovídá soukromoprávnímu institutu smluvní pokuty dle § 544 a násl. obč. zák., jež má na mysli ustanovení § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů, přičemž to, zda byla smlouva porušena a vznikla povinnost k zaplacení smluvní pokuty, přísluší posuzovat především správním orgánům. Vyjádřil názor, že za dané skutkové situace stěžovatelka při skončení nájmu podniku neporušila povinnost, s níž by byla spojená povinnost zaplatit smluvní pokutu, neboť "jednou zaniklý právní vztah nemůže být následnou dohodou stran obnoven či změněn".

V dalším řízení krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, rozsudkem ze dne 28. 11. 2007 č. j. 10 Ca 201/2007-114 žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela s pronajímatelem dohodu o "ukončení smlouvy" o nájmu podniku dne 8. 8. 2001, tedy před rozhodným datem 31. 8. 2001, a nájemní vztah zanikl k 1. 9. 2001. Následná výpověď ze dne 21. 12. 2001 byla už jen úkonem "nadbytečným", kterým proto nemohlo dojít k porušení smlouvy. Stěžovatelka podmínky, které vyplývaly ze smlouvy o nájmu pro její předčasné ukončení splnila; neporušila tedy žádnou povinnost, a plnění, které se zavázala pronajímateli poskytnout, tudíž za smluvní pokutu považovat nelze. Tím zde není ani daňově uznatelný náklad ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů, jehož se domáhala.

Podanou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 14. 3. 2008 č. j. 5 Afs 25/2008-139 jako nepřípustnou odmítl. Rozhodnutí odůvodnil tím, že směřuje proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, a současně jí stěžovatelka nebrojí proti tomu, že by stížností napadené rozhodnutí krajského soudu bylo založeno na nerespektování závazného právního názoru soudu kasačního [§ 104 odst. 1 písm. a), § 110 odst. 3 s. ř. s.].

Podle názoru stěžovatelky, vyjádřeného v ústavní stížnosti, je ze smlouvy o nájmu podniku ve znění jejího dodatku č. 2 (ze dne 29.12.200), jakož i z dohody o ukončení smlouvy o nájmu podniku, nepochybné, že uhrazená platba je v souladu se smluvním ujednáním smluvní pokutou, jež je pak ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů výdajem (nákladem) vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Za "nepřípustný" proto považuje názor kasačního soudu, že "další dohody uzavřené ... po 8. 8. 2001 jsou již nadbytečné či neplatné", neboť tím prý zasahuje do principu smluvní volnosti stran a "překračuje meze své působnosti". K otázce včasnosti ústavní stížnosti připomíná, že při podání kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu postupovala ve smyslu poučení, jehož se jí tímto rozhodnutím dostalo.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v tomto ohledu posuzoval otázku, zda ústavní stížnost byla podána řádně a ve lhůtě stanovené zákonem [§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu].

Co do usnesení kasačního soudu, jímž byla podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. odmítnuta jako nepřípustná kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu z 28. 11. 2007, je zjevné, že ústavní stížnost byla sice podána ve lhůtě dle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak argumentačně nesměřuje proti důvodům, pro které k jejímu odmítnutí došlo. Tím (v této části) trpí vadami, které nebyly odstraněny ani k výzvě Ústavního soudu, doručené zástupci stěžovatelky 17. 9. 2008, a proto nezbylo než ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2008, č. j. 5 Afs 25/2008-139, odmítnout, a to podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost proti ostatním napadeným rozhodnutím přesto nelze mít za opožděnou, jestliže se stěžovatelka řídila nesprávným (resp. neúplným) poučením krajského soudu; Ústavní soud opakovaně judikoval (srov. např. sp. zn. II. ÚS618/01, III. ÚS 597/02, I. ÚS 574/03, III. ÚS 332/04, IV. ÚS 52/05, III. ÚS 27/06), že vadné poučení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod.

Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelčiny námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to především tvrzením, že správní orgány i obecné soudy vadně vyložily a aplikovaly ustanovení § 2 odst. 3 a § 31 odst. 1 až odst. 4 daňového řádu a § 77 s. ř. s..

V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

To platí zcela zjevně o stěžovatelkou tvrzené "nepřípustnosti" názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem (resp. poté i soudu krajského), že "další dohody ... po 8. 8. 2001 jsou již nadbytečné", neboť na základě zjištěného skutkového stavu je naopak závěrem, jemuž nelze upřít adekvátní racionální základnu. O "zásah do principu smluvní volnosti" nejde očividně rovněž.

Ústavní stížností stěžovatelka jen pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresovala již dříve (zejména v žalobě a kasační stížnosti), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Splnění podmínek, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, Ústavní soud neshledal; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti v této části jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V části směřující proti zrušujícímu rozhodnutí kasačního soudu jde pak o návrh nepřípustný (srov. § 75 odst. 1 téhož zákona).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2008

Jiří Mucha

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru