Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1349/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Chrudim
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkDokazování
Promlčení
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2020:3.US.1349.20.1
Datum podání11.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 107, § 451

513/1991 Sb., § 397


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1349/20 ze dne 26. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Minaříka, zastoupeného Mgr. Antonínem Vondrou, advokátem se sídlem Lidmily Malé 818, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 25 Cdo 102/2020-1160, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice ze dne 24. 9. 2019, č. j 22 Co 167/2019-1129, a rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 1. 3. 2019, č. j. 3 C 141/2007-1074, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky Pardubice a Okresního soudu v Chrudimi, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a princip autonomie vůle jednotlivce podle čl. 2 odst. 3 Listiny, který lze omezit jen zákonem.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po žalovaném JUDr. Petru Šádovi zaplacení částky 305 021,97 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), České republice nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení (výrok III). Stěžovatel se před okresním soudem domáhal po žalovaném náhrady škody, když tvrdil, že proti němu bylo vedeno u Okresního soudu v Pardubicích řízení (dále také "původní řízení") o zaplacení částky 158 130 Kč. Tato částka představovala bezdůvodné obohacení, když stěžovatel měl převzít a dopravit 1200 kg kuřecích řízků určenému smluvnímu partnerovi; stěžovatel řízky sice převzal, ale podle tvrzení tehdejší žaloby je na místo určení nedopravil. V tomto původním řízení žalovaný stěžovatele zastupoval jako advokát, nicméně měl se dopustit několika závažných pochybení, pro něž byl stěžovatel v původním řízení neúspěšný a pro které bylo s žalovaným advokátem následně vedeno také kárné řízení v rámci České advokátní komory. Stěžovatel především nebyl informován o průběhu ani o výsledku původního řízení a žalovaný za stěžovatele nepodal v zákonné lhůtě odvolání proti rozsudku, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 158 130 Kč a náhradu nákladů řízení. Následně nyní žalovaný advokát stěžovatele ani neinformoval o tom, že věc byla pravomocně skončena, což vedlo k tomu, že na stěžovatele byla vedena exekuce.

3. Okresní soud dospěl k závěru, žalovaný advokát nezastupoval stěžovatele v původním řízení řádně. To však samo o sobě nepostačovalo k vyhovění jeho žalobě. Úprava odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou výkonem advokacie je totiž založena na současném splnění několika předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Aby byl však stěžovatel se svou žalobou proti advokátovi úspěšný, musel by tvrdit a prokázat, že měl k dispozici v době, kdy k pochybení žalovaného advokáta došlo, důkazy prokazatelně způsobilé zvrátit rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích, přičemž právě v důsledku pochybení advokáta nebyly uplatněny. Jediným konkrétním důkazem, který advokát měl podle stěžovatele u soudu prosadit, a to v rámci odvolání, byl znalecký posudek snímkem pracovního dne stěžovatele, kdy měl kuřecí řízky převážet (v rámci snímku tohoto pracovního dne pak byla navrhována také nakládací zkouška). Takový důkaz byl ale dodatečně v řízení proti advokátovi proveden a bylo zjištěno, že i kdyby v původním řízení žalovaný advokát prosadil provedení tohoto důkazu, nebyl by stěžovatel úspěšný. Dále okresní soud uzavřel, že byť žalovaný stěžovatele neinformoval o vydání rozsudku Okresního soudu v Pardubicích, ani toto pochybení nevedlo ke vzniku škody na straně stěžovatele, neboť stěžovatel nebyl ani tehdy připraven, aby své závazky (tzn. škodu za nedodané řízky a náhradu nákladů původního řízení) uhradil. Konečně nebylo prokázáno, že by stěžovatel uhradil žalovanému advokátovi před zahájením původního řízení zálohy na odměnu a náklady za zastupování, proto je ani nyní žalobou nemohl požadovat zpět.

4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud se v hodnocení věci zcela ztotožnil s okresním soudem a dodal, že žalovaný advokát nepochybil ani v tom, že nevznesl v původním řízení námitku promlčení proti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. I kdyby totiž takovou námitku žalovaný advokát jako tehdejší zástupce stěžovatele v řízení před Okresním soudem v Pardubicích uplatnil, nebyla by úspěšná, neboť v dané věci nebyla promlčecí doba dvouletá - jak uvažuje stěžovatel - nýbrž čtyřletá, jelikož původní řízení bylo vedeno mezi dvěma podnikateli a vztahoval se na ně proto tehdy účinný obchodní zákoník. Bezdůvodné obohacení sice i pro obchodní vztahy bylo posuzováno podle úpravy obsažené v tehdy účinném občanském zákoníku, avšak při posouzení promlčecí doby bylo namístě použít obecnou čtyřletou promlčecí dobu podle obchodního zákoníku.

5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto z důvodu, že stěžovatel v dovolání neformuloval žádnou otázku, která by vymezila jeho přípustnost.

6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

9. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí ve stručnosti následující.

10. V prvé řadě je třeba konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti, která je povýtce místy na hranici stylistické srozumitelnosti, kromě rekapitulace případu v zásadě jen opakuje námitky, které uplatňoval již v řízení před obecnými soudy, a tyto se s nimi přitom zcela adekvátně vypořádaly. Takto pojaté ústavní stížnosti – která je v podstatě prosta jakékoliv hlubší ústavněprávní argumentace – přitom dominuje námitka, že ve věci stěžovatele nyní žalovaný právní zástupce měl v původním řízení vznést proti nároku na náhradu bezdůvodného obohacení spočívající v nedodání kuřecích řízků námitku promlčení. Tu ovšem postačí odkázat na relevantní pasáže odůvodnění zejména rozsudku krajského a Nejvyššího soudu, kde je podle Ústavního soudu přehledně vysvětleno, že vztah mezi stěžovatelem a subjekty, pro něž kuřecí řízky převážel, byl obchodněprávním vztahem, a proto by se nároky z bezdůvodného obohacení promlčely až po čtyřech letech. Z toho plyne, že ani eventuálně vznesená námitka promlčení by stěžovatele před náhradou za nedodané řízky nemohla ochránit.

11. V této souvislosti není ani dostatečně srozumitelný stěžovatelův odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1051/07 ze dne 24. 5. 2007 (nejedná se tedy o nález, jak uvádí v ústavní stížnosti chybně stěžovatel), neboť v něm se Ústavní soud zcela ztotožnil s výkladem, jenž obecné soudy použily i nyní ve stěžovatelově věci – tedy že byť obchodní zákoník neobsahoval vlastní (odlišnou) úpravu bezdůvodného obohacení a vycházel tak z tehdy účinného občanského zákoníku, přesto se na případné promlčení nároku z bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích použila čtyřletá promlčecí lhůta podle obchodního zákoníku.

12. Stěžovateli v této souvislosti nesvědčí ani argumentace spočívající na tom, že v době, kdy se měl v rámci hodnoty mražených řízků bezdůvodně obohatit, měl živnostenské oprávnění jen na činnost nákup a prodej zboží a nikoliv tedy na provozování autodopravy. Úprava obsažená v obchodním zákoníku se totiž aplikovala i na vztahy „související s podnikáním“. Stěžovatel přitom ani v ústavní stížnosti nyní netvrdí, že by 1200 kg mražených kuřecích řízků převážel například jako spotřebitel. Navíc, i jen ze stěžovatelem navrhovaných důkazů, které byly v řízení o náhradě škody proti advokátovi dodatečně provedeny, vyplynulo, že stěžovatelem tehdy používaný automobil by i s přihlédnutím k dalším rozvážkám ze dne, kdy stěžovatel řízky nedopravil, uvedenou mraženou potravinu ještě uvezl a stěžovatel by její dopravu stihl i v rámci svého časového harmonogramu.

13. Ústavní soud má tedy za to, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele. Proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru