Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1348/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajMucha Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkřízení/zastavení
interpretace
insolvence/řízení
dlužník
EcliECLI:CZ:US:2011:3.US.1348.10.1
Datum podání10.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 108 odst.3, § 108 odst.1


přidejte vlastní popisek

III.ÚS 1348/10 ze dne 23. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AMK Trade, s. r. o., IČ 27110371, se sídlem v Pískové Lhotě, Poděbradská 194, zastoupené JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2010 č. j. KSPH 36 INS 8016/2009-A-15 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2010 č. j. 3 VSPH 275/2010-A-20, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 2 Listiny a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelka se domáhala u Krajského soudu v Praze zjištění úpadku. Usnesením Krajského soudu v Praze byla stěžovatelce uložena v souladu s § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Uloženou povinnost stěžovatelka ve stanovené lhůtě nesplnila. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2010 č. j. KSPH 36 INS 8016/2009-A-15 řízení zastavil v souladu s § 108 odst. 3 insolvenčního zákona. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí prvoinstančního soudu odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 4. 2010 č. j.

3 VSPH 275/2010-A-20 rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil.

Odvolací soud mimo jiné konstatoval, že otázka uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení není předmětem odvolacího řízení, neboť o této skutečnosti bylo rozhodnuto krajským soudem usnesením ze dne 18. 11. 2009 č. j. KSPH 36 INS 8016/2009-A-7, proti kterému podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 1 VSPH 63/2010-A-12 tak, že výši zálohy potvrdil s tím, že stěžovatelka byla povinna zálohu zaplatit do 7 dnů od právní moci usnesení. Odvolací soud rovněž uvádí, že stěžovatelka v rámci svého odvolání uvádí tytéž argumenty, které uplatnila v odvolání proti usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Vrchní soud v Praze dále uvádí, že pokud je insolvenční návrh podán dlužníkem, soud k vymáhání zálohy podle § 108 odst. 3 insolvenčního zákona přistupuje po pečlivém posouzení veškerých majetkových poměrů dlužníka, neboť takový postup by mohl výrazně zhoršit jeho majetkovou situaci. Jestliže je insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ, že lze očekávat zjištění jeho úpadku a řešení úpadku konkurzem, jako je tomu v případě stěžovatele, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů řízení prostřednictvím vymáhání zálohy v jeho průběhu. Potom nelze než řízení zastavit.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které uplatňovala v řízení před obecnými soudy. Primárně napadá uložení povinnosti dle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Konstatuje, že obecný soud nemá povinnost uložit navrhovateli zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení. Dále pak má za to, že pokud záloha není zaplacena, je opět na úvaze soudu, zdali zastaví řízení či nikoli. Pokud tedy obecný soud konstatuje, že "potom nelze než řízení zastavit", znamená to, že obecný soud považuje zastavení řízení za obligatorní, což je nesprávný názor, a další argumenty pro zastavení řízení dle stěžovatelky obecný soud neuvádí. Výše uvedená nesprávná aplikace a výklad § 108 odst. 3 insolvenčního zákona zakládá dle názoru stěžovatelky porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z výše uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, je-li jejím jádrem pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů obecnými soudy. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází, jak již řečeno, zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, dostupný na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).

Dle § 108 odst. 1 insolvenčního zákona může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak. Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit (odst. 3 citovaného ustanovení).

Nelze se přiklonit k názoru stěžovatelky o "nesprávné úvaze" obecného soudu stran výkladu § 108 odst. 3 insolvenčního zákona. Obecný soud správně rozlišuje dvě fáze - rozhodnutí o uložení povinnosti složit zálohu na náklady řízení a následky nesložení této zálohy, kdy obecný soud může buď zálohu vymáhat, nebo řízení zastavit. Obecný soud srozumitelně a dostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k vymáhání pohledávky (s ohledem na nemajetnost stěžovatelky), a proto řízení zastavil. Samotné rozhodnutí o zastavení řízení není podle ustálené judikatury rozhodnutím ve věci samé (srov. Nejvyšší soud sp. zn. 29 NSCR 12/2010).

Stěžovatelka ve své stížnosti v zásadě obsahem (nikoli petitem) napadá rozhodnutí o uložení povinnosti složit zálohu na náklady insolvenčního řízení, nicméně není předmětem napadaných rozhodnutí uložení povinnosti zaplatit zálohu (což ostatně výslovně uvádí odvolací soud ve svém odůvodnění), ale rozhodnutí o důsledcích nesložení zálohy.

K námitce stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že se již v minulosti otázkou ústavně konformní interpretace § 5 zákona o konkursu a vyrovnání zabýval, a to v nálezu sp. zn. I. ÚS 654/99, v němž zdůraznil, že je věcí volné úvahy soudu, zda bude zálohu na náklady konkursu požadovat či nikoliv, a stejně tak je obecný soud oprávněn uvážit, zda v případě nezaplacení této zálohy řízení zastaví či zvolí jiný postup. Takto vymezený rámec interpretace § 5 zákona o konkursu a vyrovnání vedl poté Ústavní soud, vzhledem k jím obecně uplatňované zásadě minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, k závěru, že odůvodní-li obecné soudy řádně svůj postup, necítí se být Ústavní soud povolán tyto jejich úvahy, s výjimkou zcela zjevných excesů, jakkoliv přehodnocovat (stejný postoj Ústavní soud zaujal i ve vztahu k obdobně konstruovanému diskrečnímu oprávnění soudu dle § 108 insolvenčního zákona - srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2915/08, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že nález sp. zn. II. ÚS 1/07, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje, stejně tak jako nález sp. zn. II. ÚS 266/05, ve kterých se Ústavní soud vyjadřoval k povinnosti navrhovatele (dlužníka) složit zálohu na náklady konkursu, resp. k důsledkům nezaplacení takové zálohy, byly přijaty za odlišných skutkových okolností a na nyní projednávanou věc je nelze aplikovat. Ústavní soud dále odkazuje na nejnovější judikaturu vztahující se přímo k § 108 insolvenčního zákona (srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 973/11, II. ÚS 3434/10, II. ÚS 3160/10, I. ÚS 1218/10, II. ÚS 2915/08, I. ÚS 31/09, všechna dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).

Nyní projednávaná věc se od výše uvedených případů odlišuje, a to především v tom ohledu, že v případě stěžovatelky nešlo toliko o momentální neschopnost dlužníka uhradit požadovanou zálohu (která by skutečně bránila zastavení insolvenčního řízení), nýbrž o situaci, kdy dlužník již s největší pravděpodobností žádnými prostředky nedisponuje (ke shodnému závěru dospěl Ústavní soudu ostatně i ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 2800/07, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2011

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru