Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

III. ÚS 1341/08 #1Nález ÚS ze dne 29.04.2010Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FŘ Brno
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ Zlín
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání dan... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
Správní soudnictví
Prekluze
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 96/57 SbNU 261
EcliECLI:CZ:US:2010:3.US.1341.08.1
Datum vyhlášení11.05.2010
Datum podání30.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 4 odst.1, čl. 36, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 17, § 75 odst.2, § 76 odst.2

337/1992 Sb., § 47


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Uplyne-li prekluzivní lhůta uvedená v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Pokud se soud odmítne zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň, poruší právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele T. M. zrušil III. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. 4. 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2008 č. j. 2 Afs 110/2007-63 pro rozpor s čl. 36 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.

Narativní část

Finanční úřad dodatečně vyměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty (ustanovení § 46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků). Finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru. Krajský soud zamítl správní žalobu stěžovatele. Nejvyšší správní soud (NSS) rozsudek krajského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil z důvodu, že se nedostatečně vypořádal s žalobními námitkami. Krajský soud žalobu stěžovatele opětovně zamítl a NSS následně zamítl kasační stížnost. K námitce stěžovatele týkající se prekluze vyměřené daně NSS uvedl, že byla vznesena až po uplynutí žalobní lhůty, a odkázal na použití dispoziční zásady ve správním soudnictví (ustanovení § 75 odst. 2 soudního řádu správního).

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Předmětem ústavní stížnosti byla otázka, zda doměřením daně po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud se srovnatelnou problematiku již zabýval a např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 1169/07 a IV. ÚS 2701/08 mj. konstatoval, že uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení soudního řádu správního, v nichž se dispoziční zásada promítá. Např. v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem, významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze.

Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v ustanovení § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.

Dle článku 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Dle článku 4 odst. 1 Listiny lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě zákon o správě daní a poplatků omezuje dobu, v níž je možné daň vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním. Pokud se v souzené věci soud odmítl zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabývat, zkrátil stěžovatele v jeho ústavně zaručeném právu podle článku 36 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Musil. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

III.ÚS 1341/08 ze dne 29. 4. 2010

N 96/57 SbNU 261

Povinnost přihlédnout k prekluzi práva na vyměření daně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) - ze dne 29. dubna 2010 sp. zn. III. ÚS 1341/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. M. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2008 č. j. 2 Afs 110/2007-63, kterým byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova správní žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně o zamítnutí stěžovatelova odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru, jímž Finanční úřad ve Zlíně stěžovateli dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 1998, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a dále 1. Krajského soudu v Brně, 2. Finančního ředitelství v Brně a 3. Finančního úřadu ve Zlíně jako vedlejších účastníků řízení.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2008 č. j. 2 Afs 110/2007-63 se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. května 2008 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 16. dubna 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2008 č. j. 2 Afs 110/2007-63, a to pro porušení článku 11 odst. 1 a 5, článku 36 odst. 2 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 45/2007 a dále si vyžádal spis vedený u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 110/2007.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dodatečným platebním výměrem vydaným Finančním úřadem ve Zlíně dne 30. srpna 2001 č. j. 174558/01/303912/2629 byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 1998 ve výši 356 653 Kč podle § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený platební výměr napadl stěžovatel odvoláním. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 31. ledna 2003 č. j. 7166/2001/FŘ/130 bylo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru zamítnuto. Uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně napadl stěžovatel správní žalobou. Krajský soud v Brně tuto žalobu rozsudkem ze dne 27. září 2005 č. j. 29 Ca 426/2003-58 zamítl. Tento rozsudek však byl zrušen v kasačním řízení rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 18. ledna 2007 č. j. 2 Afs 82/2006-101 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že se krajský soud nedostatečně vypořádal se žalobními námitkami.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2007 č. j. 29 Ca 45/2007-29 byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Brně zamítnuta. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2008 č. j. 2 Afs 110/2007-63 byla zamítnuta i kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně.

K námitce prekluze vyměření daně Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že krajský soud námitku prekluze nevypořádal s odkazem na vázanost právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu a na skutečnost, že tato námitka byla vznesena až po uplynutí žalobní lhůty. Podle Nejvyššího správního soudu je sice pravda, že krajský soud je vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem (§ 110 odst. 3 soudního řádu správního) a že v daném případě byl zavázán řádně se vypořádat s námitkami obsaženými v žalobě. To však neznamená, že by mohl opomenout později uplatněnou námitku, pokud by se jednalo o námitku, kterou by byl povinen zkoumat z úřední povinnosti. Stěžovatel za takovou námitku označil právě námitku prekluze, kterou vznesl až po uplynutí žalobní lhůty, naposledy při jednání po zrušení prvního rozsudku krajského soudu. Je tak třeba posoudit, zda se touto námitkou krajský soud byl povinen zabývat z úřední povinnosti. Je pravda, uvedl Nejvyšší správní soud, že předchozí judikatura týkající se této otázky nebyla ani jednotná ani jednoznačná. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se otázkou prekluze při vyměření daně zabýval v usnesení ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161 (dostupném na www.nssoud.cz). Přitom hodnotil, zda vyměření daňové povinnosti po uplynutí lhůty stanovené v § 47 daňového řádu je rozhodnutím nicotným či toliko rozhodnutím nezákonným a zda je povinností soudu přihlížet k prekluzi práva na vyměření daně ve smyslu § 47 daňového řádu z úřední povinnosti, aniž by taková žalobní námitka byla žalobcem uplatněna, popřípadě pokud byla uplatněna po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty pro podání žaloby. Vyslovil zde, že "vyměření daně nebo doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu citovaného ustanovení téhož zákona soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení.". Vycházel přitom ze skutečnosti, že řízení ve správním soudnictví je založeno zejména na dispoziční zásadě, vyjádřené mimo jiné v § 75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výjimku z dispoziční zásady pak upravuje soudní řád správní v § 76 odst. 2 pro případ zjištění, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost. Vyměření nebo doměření daně po uplynutí lhůty podle § 47 zákona o správě daní a poplatků je sice vadou rozhodnutí, nikoliv však vadou tak intenzivní a zřejmou, aby způsobila faktickou neexistenci tohoto rozhodnutí; nelze proto hovořit o rozhodnutí nicotném. Dále rozšířený senát vycházel z toho, že v daňovém řízení jednají správci daně především z úřední povinnosti. Naproti tomu nezákonnost rozhodnutí soud zkoumá jen k námitce (v mezích žalobních bodů). Námitku (žalobní bod) spočívající v tvrzení, že daň byla vyměřena nebo doměřena po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 daňového řádu, je třeba uplatnit ve stanovené dvouměsíční lhůtě pro podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud proto podle Nejvyššího správního soudu nepochybil, pokud nezkoumal, zda došlo k vyměření daně v zákonné lhůtě (byť jeho motivace byla zčásti jiná), neboť tato námitka nebyla řádně v řízení uplatněna a nebyl povinen ji zkoumat z úřední povinnosti.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že podruhé Krajský soud v Brně o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 26. června 2007 č. j. 29 Ca 45/2007-29, kterým žalobu opětovně zamítl. Námitky stěžovatele uplatněné v doplňujícím podání ze dne 26. září 2005 označil Krajský soud v Brně za opožděně podané námitky, k nimž s ohledem na zásadu koncentrace řízení nemůže přihlížet, a to včetně námitky, že došlo k prekluzi práva doměřit daň. Krajský soud v Brně ve svém rozsudku odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2006 č. j. 2 Afs 1/2006-119, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že k námitce prekluze je možno přihlédnout pouze k námitce žalobce uplatněné ve lhůtě pro podání žaloby. Proti druhému zamítavému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal stěžovatel kasační stížnost, v níž Krajskému soudu v Brně vytkl nesprávné posouzení povinnosti krajského soudu zkoumat otázku prekluze práva doměřit daň z úřední povinnosti. Stěžovatel argumentoval rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2005 č. j. 3 Afs 57/2004-39, v němž Nejvyšší správní soud dovodil, že ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. musí být interpretováno ústavně konformně tak, že správní soud je povinen zabývat se otázkou zániku odpovědnosti za spáchaný přestupek z úřední povinnosti. Obdobně dle názoru stěžovatele musí zásada "není daně bez zákona", která je ústavního původu, v daném případě prolomit zákonnou zásadu dispozitivnosti, na níž je obecně vybudován soudní přezkum správního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se s námitkou stěžovatele vypořádal tak, že odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vydané dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, tj. dlouho po podání kasační stížnosti. V uvedeném usnesení rozšířený senát dospěl k závěru, že vyměření daně po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní doby nezakládá nicotnost, nýbrž toliko nezákonnost správního rozhodnutí, přičemž k této nezákonnosti je možné přihlédnout pouze na základě včas uplatněné žalobní námitky.

Porušení svého práva nebýt odňat zákonnému soudci stěžovatel spatřuje v tom, že druhý senát Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti sám rozhodl, ačkoli byly splněny podmínky pro postoupení věci rozšířenému senátu, což dokládá odůvodnění samotného napadeného rozhodnutí.

Stěžovatel spatřuje v postupu Nejvyššího správního soudu prvky nepřípustné retroaktivity práva. Stěžovatel poukazuje na normativní význam usnesení rozšířeného senátu, které působí na případy, o nichž bude Nejvyšší správní soud v budoucnu rozhodovat, pokud v nich jsou obsaženy otázky rozšířeným senátem již přezkoumané. Stěžovatel v kasační stížnosti argumentoval starší judikaturou Nejvyššího správního soudu, která svědčila v jeho prospěch. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s její aplikovatelností na stěžovatelův případ, nepoužil ji však z důvodu, že v mezidobí (tj. po podání kasační stížnosti) došlo ke změně názoru Nejvyššího správního soudu. Soudní řád správní sice zná mechanismy, s jejichž pomocí může legitimně dojít ke změně právního názoru Nejvyššího správního soudu s tím, že tato změna je avizována účastníkům řízení, kteří mohou na novou situaci podle svého uvážení reagovat, tyto mechanismy však byly obejity tím, že Nejvyšší správní soud akcentoval objektivní funkci řízení před rozšířeným senátem a zredukoval řízení před rozšířeným senátem na řešení abstraktní výkladové otázky bez jakékoli vazby k subjektivním právům. Nejvyšší správní soud takto judikaturu sjednotil mimo řízení stěžovatele a retroaktivně ji aplikoval i na případ stěžovatele. Stěžovatel tedy nemohl uplatnit žádná práva účastníka řízení včetně práva vyjádřit se k rozhodným skutečnostem. Všechny tyto faktory podle názoru stěžovatele ve svém úhrnu představují porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel se domnívá, že protiústavností netrpí pouze řízení, které k vydání napadeného rozhodnutí vedlo, ale že v rozporu s ústavním pořádkem je i rozhodnutí samotné. Závěr Nejvyššího správního soudu, že vyměření daně po uplynutí prekluzivní lhůty je sice vadou rozhodnutí, avšak že námitka musí být uplatněna v zákonem stanovené lhůtě pro podání správní žaloby, prý odporuje článku 11 odst. 5 Listiny, podle kterého lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Obsahem tohoto ustanovení není pouze požadavek, aby byla daňová povinnost obecně ukládána formou zákona, nýbrž zásada zákonnosti se vztahuje i na proces vyměřování konkrétní daně konkrétnímu jednotlivci. Příslušný státní orgán je oprávněn jednat (vyměřit daň) pouze v případech, které zákon stanoví. Stanoví-li zákon prekluzivní lhůtu k vyměření daně, zaniká pravomoc státních orgánů rozhodnout o vyměření daně. Doměření daně po uplynutí této lhůty tedy není pouze vadným (nezákonným) rozhodnutím, ale též rozhodnutím, pro jehož vydání v konkrétním okamžiku zcela schází pravomoc. Daň vyměřená po uplynutí prekluzivní lhůty je daní vyměřenou bez zákonného podkladu, což odporuje článku 11 odst. 5 Listiny. V doplňujícím podání stěžovatel dále namítl, že daňová kontrola, která byla u stěžovatele zahájena dne 29. června 1999, byla protiprávní a protiústavní.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu ve Zlíně k podané ústavní stížnosti.

Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 16. března 2010 uvedl, že pokud jde o námitku směřující proti porušení práva na zákonného soudce, nelze se s ní ztotožnit. Pokud stěžovatel namítá, že rozhodující senát Nejvyššího správního soudu měl postoupit věc rozšířenému senátu, neboť existovala rozporná judikatura, je třeba upozornit na to, že druhý senát při svém rozhodování vyšel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, z něhož i obsáhle citoval. V takovém případě ovšem byla rozporná judikatura závazným rozhodnutím rozšířeného senátu již sjednocena. Opětovné předložení rozšířenému senátu by mělo smysl jen tehdy, pokud by byl napaden samotný závěr rozšířeného senátu. Předkládat i po usnesení rozšířeného senátu jiné obdobné věci tomuto tělesu jen kvůli tomu, aby na ně rozšířený senát "dal své razítko" by bylo procesním formalismem a neúměrně by protáhlo řízení o kasační stížnosti a také zcela zahltilo rozšířený senát. Ostatně podobnou situaci lze vidět i v případě, kdy existuje rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu, přičemž v mezidobí - byť v jiné věci - analogickou spornou otázku rozhodne Ústavní soud. Pak již nebude třeba, aby byl aktivován rozšířený senát. Druhá zásadní námitka ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že správní soudy jsou povinny přihlížet k daňové prekluzi ex offo. V tomto směru odkazuje Nejvyšší správní soud v plném rozsahu na obsáhlé závěry svého rozšířeného senátu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161. Ten mj. vyslovil, že "vyměření daně nebo doměření daně či přiznání nároku na daňový odpočet po uplynutí lhůty stanovené v ust. § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je nezákonným rozhodnutím. K zániku práva vyměřit či doměřit daň ve smyslu citovaného ustanovení téhož zákona soud přihlédne jen k námitce účastníka řízení.". Vycházel přitom ze skutečnosti, že řízení ve správním soudnictví je založeno zejména na dispoziční zásadě, vyjádřené mimo jiné v § 75 odst. 2 s. ř. s., podle kterého soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky rozhodnutí. Výjimku z dispoziční zásady pak upravuje soudní řád správní v § 76 odst. 2 s. ř. s. pro případ zjištění, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost. Vyměření nebo doměření daně po uplynutí lhůty podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb. je sice vadou rozhodnutí, nikoliv však vadou tak intenzivní a zřejmou, aby způsobila faktickou neexistenci tohoto rozhodnutí; nelze proto hovořit o rozhodnutí nicotném. Dále rozšířený senát uvedl, že z jím nastíněné judikatury nevyplývá, že by pod ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. mělo být podřazeno i rozhodnutí o vyměření nebo doměření daně vydané po uplynutí lhůt stanovených v § 47 zákona o správě daní a poplatků. Není podle Nejvyššího správního soudu pravda, jak uvádí stěžovatel, že by se touto otázkou rozšířený senát nezabýval vůbec. Nejvyššímu správnímu soudu je znám nález Ústavního soudu ze dne 26. února 2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07 (viz dále), který znamenal ustálení judikatury Ústavního soudu stran otázky daňové prekluze. Toto rozhodnutí bylo však vydáno až po citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu i po vydání nyní ústavní stížností napadeného rozsudku. Nebylo tedy možno závěry uvedeného nálezu v řečených rozhodnutích nikterak reflektovat. Vzhledem k uvedenému nechává Nejvyšší správní soud plně na Ústavním soudu, jak po věcné stránce ústavní stížnost posoudí.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 19. března 2010 odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 26. června 2007, přičemž se ztotožňuje i s hodnocením věci Nejvyšším správním soudem, jak je vyjádřeno v jeho rozsudku ze dne 11. března 2008 č. j. 2 Afs 110/2007-63.

Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 19. března 2010 poukázalo na odlišný údaj o adrese stěžovatele v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu a v ústavní stížnosti a vzneslo pochybnost, zda se jedná o tutéž osobu. Finanční ředitelství k námitce nesprávného posouzení prekluze práva doměřit daň z úřední povinnosti uvádí, že ačkoliv stěžovatel námitku prekluze uplatnil, nikdy neprovedl porovnání časového průběhu daňového řízení s platnou právní úpravou, z čehož by eventuálně promlčení práva daň doměřit vyplynulo. V doplnění žaloby je námitka prekluze práva vyměřit daň uvedena bez toho, že by stěžovatel objasnil svůj názor, jak k prekluzi práva došlo, tedy v rovině zcela všeobecné. Finanční ředitelství je názoru, že pokud k prekluzi práva doměřit daň nedošlo, pak ani není důvod k tomu, aby věc byla postoupena rozšířenému senátu k rozhodnutí. Na základě skutečností výše uvedených finanční ředitelství navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako bezdůvodnou zamítl.

Finanční úřad ve Zlíně se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

Zaslaná vyjádření neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti. Proto Ústavní soud k těmto vyjádřením při posuzování předmětné ústavní stížnosti nepřihlédl a nezasílal je ostatním účastníkům řízení k replice.

K dotazu Ústavního soudu právní zástupce stěžovatele ve svém přípise doručeném dne 23. dubna 2010 Ústavnímu soudu sdělil, že správná adresa stěžovatele je Z. 663, Zlín. Právní zástupce dále uvedl, že pokud v ústavní stížnosti byla uvedena adresa stěžovatele P. 1818, Zlín, stalo se tak omylem.

Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Nejvyšší správní soud, Krajský soud v Brně, Finanční ředitelství v Brně i stěžovatel ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasili s upuštěním od ústního jednání. Protože Finanční úřad ve Zlíně se ve stanovené lhůtě k této otázce nevyjádřil, předpokládal Ústavní soud v souladu s poskytnutým poučením, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. S ohledem na uvedené rozhodoval Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání.

III.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyslovil, že výklad a aplikaci předpisů podústavního práva obecnými soudy lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V předložené ústavní stížnosti Ústavní soud takový nepřípustný interpretační exces zakládající zásah do základních práv a svobod stěžovatele shledal.

V souzené věci se krajský soud odmítl zabývat stěžovatelem vznesenou námitkou prekluze práva mj. s odůvodněním, že stěžovatel tuto námitku vznesl až po uplynutí žalobní lhůty. Nejvyšší správní soud se se závěrem krajského soudu ztotožnil, když dovodil, že krajský soud nepochybil, pokud nezkoumal, zda došlo k vyměření daně v zákonné lhůtě (byť jeho motivace byla zčásti jiná), neboť tato námitka prý nebyla řádně v řízení uplatněna a soud nebyl povinen ji zkoumat z úřední povinnosti.

Nejvyšší správní soud při posuzování této otázky vyšel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2007 č. j. 9 Afs 86/2007-161, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou prekluze práva při vyměření daně.

Předmětem ústavní stížnosti je tedy otázka, zda doměřením daně jejím správcem po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, tedy zda je povinností správního orgánu a soudu přihlížet k námitce prekluze z úřední povinnosti, či zda se k ní přihlédne jen k námitce účastníka řízení.

Ústavní soud k tomuto předesílá, že srovnatelnou problematiku (ústavní stížnosti se stejným skutkovým i právním základem) v právní věci jiného stěžovatele řešil již ve svých nálezech sp. zn. IV. ÚS 545/07 ze dne 17. 7. 2007 (N 113/46 SbNU 77), sp. zn. III. ÚS 1420/07 ze dne 1. 7. 2008 (N 117/50 SbNU 3), sp. zn. IV. ÚS 816/07 ze dne 2. 3. 2009 (N 39/52 SbNU 399), sp. zn. II. ÚS 1416/07 ze dne 5. 2. 2009 (N 17/52 SbNU 173), sp. zn. IV. ÚS 1418/07 ze dne 30. 3. 2009 (N 72/52 SbNU 695), sp. zn. I. ÚS 1169/07 ze dne 26. 2. 2009 (N 38/52 SbNU 387), sp. zn. IV. ÚS 1139/08 ze dne 30. 3. 2009 (N 73/52 SbNU 703), sp. zn. III. ÚS 1463/07 ze dne 23. 4. 2009 (N 96/53 SbNU 227), sp. zn. I. ÚS 1138/08 ze dne 31. 3. 2009 (N 77/52 SbNU 729), sp. zn. IV. ÚS 2701/08 ze dne 30. 3. 2009 (N 74/52 SbNU 711) atd. (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2701/08 Ústavní soud vyslovil, že teorie práva rozumí pod pojmem "prekluze" stav, kdy v důsledku plynutí času nějaké právo zaniklo. V případě prekluze nemá plnění dlužníka po uplynutí prekluzivní lhůty zákonnou oporu a pro věřitele znamená bezdůvodné obohacení. Pokud věřitel plnění přijme, může se dlužník domáhat jeho navrácení.

Ústavní soud s odkazem na svoji judikaturu považuje otázku prekluze práva za natolik významnou, že by se jí měly zabývat z úřední povinnosti nejen správní orgány, ale i soudy ve správním soudnictví. Zejména v oblasti správy daní by pominutí uvedeného přístupu mohlo vést nikoliv k efektivnímu ukončení řízení, ale k následnému soudnímu řízení o vydání bezdůvodného obohacení, případně ještě k řízení o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

V nálezech sp. zn. I. ÚS 1169/07 a sp. zn. IV. ÚS 2701/08 Ústavní soud mj. konstatoval, že uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví nemůže být v rozporu s povahou práv, jimž je poskytována ochrana, a se samotným účelem řízení, jímž je spravedlivá ochrana subjektivních veřejných práv. V tomto smyslu je nutno interpretovat i jednotlivá ustanovení soudního řádu správního, v nichž se dispoziční zásada promítá. Lze proto uzavřít, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně. Uplyne-li lhůta uvedená v § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy. Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo.

V nálezech sp. zn. IV. ÚS 816/07, sp. zn. I. ÚS 1138/08 a dalších Ústavní soud vyslovil, že též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby. Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: Uplyne-li lhůta uvedená v § 47 zákona o správě daní a poplatků, aniž v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit. K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy.

V nálezu sp. zn. III. ÚS 1463/07 Ústavní soud judikoval, že pokud se správní soudy, s odvoláním se na institut koncentrace žalobních námitek, resp. Nejvyšší správní soud s poukazem na § 104 odst. 4 s. ř. s. odmítly zabývat námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň, porušily tím právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.

Podle článku 11 odst. 5 Listiny lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Podle článku 4 odst. 1 Listiny lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. V daném případě zákon o správě daní a poplatků omezuje dobu, v níž je možné daň vyměřit, a po jejím uplynutí činí takový postup protiprávním.

V souzené věci se Nejvyšší správní soud, resp. ještě před ním krajský soud odmítl námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabývat. Takový závěr neodpovídá shora vyloženým závěrům o podstatě prekluze a o způsobu, jakým má být i v řízení před správními soudy zkoumána.

Správní soudy, resp. Nejvyšší správní soud sám tuto okolnost nezohlednil, přestože jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci (článek 4 Ústavy České republiky). Svým rozhodnutím tedy zkrátil stěžovatele v jeho základních právech.

Zamítl-li Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost, aniž by zohlednil relevantní aspekt spočívající v povinnosti přihlédnout k námitce prekluze práva ex offo, zkrátil stěžovatele v jeho ústavně zaručených právech, konkrétně tak porušil článek 36 Listiny.

Závěry konstruované Nejvyšším správním soudem v předmětném případě jsou rozporné jak s judikaturou Ústavního soudu, tak i se zásadou právní jistoty. Precedenční účinky rozhodnutí Ústavního soudu je třeba vázat na jejich formu. Plenární nálezy mají vždy větší váhu než nálezy senátů; nálezy mají vždy větší váhu než usnesení.

K tomu, jakým způsobem se obecnésoudy mohou vymezit vůči právním názorům vyloženým v nálezech Ústavního soudu, aniž by to bylo v rozporu s článkem 89 odst. 2 Ústavy, se Ústavní soud vyjádřil zevrubně v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465); na názory zde obsažené Ústavní soud pro stručnost odkazuje s konstatováním, že v dané věci Nejvyšší správní soud všeobecně dostupné (finální) závěry Ústavního soudu ve věci výkladu § 75 odst. 2 s. ř. s. a § 47 zákona o správě daní a poplatků nereflektoval.

Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší správnísoud nerespektoval (v kolizi s článkem 89 odst. 2 Ústavy České republiky) závaznost rozhodnutí Ústavního soudu, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny.

Bude nyní na Nejvyšším správnímsoudu, aby se v dalším řízení otázkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň řádně zabýval, a podle toho o kasační stížnosti rozhodl. V případě zhodnocení, že námitka prekluze práva je důvodná, se toto zjištění může stát klíčovým pro celkové posouzení stěžovatelova správního sporu. Proto je předčasné a z pohledu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných i nemístné, aby se zde věcně zabýval dalšími námitkami, jež stěžovatel v doplnění ústavní stížnosti předestřel.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele - Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2008 č. j. 2 Afs 110/2007-63 zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru